What do you think?
Rate this book
Czeskie sny
"Bycie Środkowoeuropejczykiem to nie obywatelstwo, ale światopogląd" – pisał GyörgyKonrád. Jak Europę Środkową może widzieć czeski dziennikarz?
Czeskie sny nie są ani reportażem ani powieścią – to rodzaj historycznego eseju, w którym Pavel Kosatík zmaga się z czeskimi lękami i nadziejami. Inne, nieznane dotąd w Polsce, spojrzenie na Czechy i Czechów – z ich własnej perspektywy. To także inwentarz sąsiedzkich relacji, dowód na to, że geograficzna bliskość bywa tym, co najtrwalej nas od siebie oddala.
To metaforyczne przeglądanie się w lustrze jest jednocześnie próbą rewizji narosłych przez lata stereotypów i dowodem ogromnej odwagi, niezbędnej do ich odkrycia. Eseistyka Kosatíka jest świeża, miejscami także niewygodna, ale przez to – prowokująca do spojrzenia na samych siebie z dystansu.
Na potrzeby polskiego wydania Czeskich snów autor dopisał dodatkowy rozdział o relacjach polsko-czeskich pt. Sen o Polsce.
Narody mają złudzenia. O czeskich złudzeniach Pavel Kosatík napisał wyjątkowy książkowy esej. Pełen erudycji i nieoczywistości. Ten katalog marzeń pokazuje, że chyba każdy naród, nie mając do tego żadnych podstaw, chciałby czuć się lepszy od innych.
Mariusz Szczygieł
Pavel Kosatík przyjrzał się czeskim wyobrażeniom o innych narodach. W brawurowej, fascynującej i ze swadą napisanej książce pisze o czeskiej historii, mitach i imperialnych marzeniach. Esej Kosatíka pozwala spojrzeć na naszych sąsiadów z mało popularnej w Polsce perspektywy: bez piwa, wojaka Szwejka i pieczątek na pośladkach bohaterki Pociągów pod specjalnym nadzorem.
Łukasz Grzesiczak
Czeskie sny nie są ani reportażem ani powieścią – to rodzaj historycznego eseju, w którym Pavel Kosatík zmaga się z czeskimi lękami i nadziejami. Inne, nieznane dotąd w Polsce, spojrzenie na Czechy i Czechów – z ich własnej perspektywy. To także inwentarz sąsiedzkich relacji, dowód na to, że geograficzna bliskość bywa tym, co najtrwalej nas od siebie oddala.
To metaforyczne przeglądanie się w lustrze jest jednocześnie próbą rewizji narosłych przez lata stereotypów i dowodem ogromnej odwagi, niezbędnej do ich odkrycia. Eseistyka Kosatíka jest świeża, miejscami także niewygodna, ale przez to – prowokująca do spojrzenia na samych siebie z dystansu.
Na potrzeby polskiego wydania Czeskich snów autor dopisał dodatkowy rozdział o relacjach polsko-czeskich pt. Sen o Polsce.
Narody mają złudzenia. O czeskich złudzeniach Pavel Kosatík napisał wyjątkowy książkowy esej. Pełen erudycji i nieoczywistości. Ten katalog marzeń pokazuje, że chyba każdy naród, nie mając do tego żadnych podstaw, chciałby czuć się lepszy od innych.
Mariusz Szczygieł
Pavel Kosatík przyjrzał się czeskim wyobrażeniom o innych narodach. W brawurowej, fascynującej i ze swadą napisanej książce pisze o czeskiej historii, mitach i imperialnych marzeniach. Esej Kosatíka pozwala spojrzeć na naszych sąsiadów z mało popularnej w Polsce perspektywy: bez piwa, wojaka Szwejka i pieczątek na pośladkach bohaterki Pociągów pod specjalnym nadzorem.
Łukasz Grzesiczak
354 pages, Paperback
First published January 1, 2010
9 people are currently reading
111 people want to read
About the author
Pavel Kosatík
57 books37 followersJUDr. Pavel Kosatík se narodil 13. června 1962 v Boskovicích.
Absolvoval pražskou právnickou fakultu (1984), pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakci Mladé fronty Dnes, Reflexu a Hospodářských novin.
Je autorem biografických a literárněhistorických knih, zabývajících se novodobou českou historií, mimo jiné Osm žen z Hradu (1993), „Člověk má dělat to, nač má sílu“ – Život Olgy Havlové (1997), Jan Masaryk – Pravdivý příběh (1998; spoluautor Michal Kolář), Ferdinand Peroutka – Pozdější život (2000), Fenomén Kohout (2001), Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy (2001), Ferdinand Peroutka – Život v novinách (2003), Gottwaldovi muži (2004; spoluautor Karel Kaplan), Sulek maluje (2005). Nakladatelství Host v roce 2006 vydalo jeho „kolektivní biografii“ Šestatřicátníci (Václav Havel, Josef Topol, Věra Linhartová, Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Pavel Švanda a další).
Absolvoval pražskou právnickou fakultu (1984), pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakci Mladé fronty Dnes, Reflexu a Hospodářských novin.
Je autorem biografických a literárněhistorických knih, zabývajících se novodobou českou historií, mimo jiné Osm žen z Hradu (1993), „Člověk má dělat to, nač má sílu“ – Život Olgy Havlové (1997), Jan Masaryk – Pravdivý příběh (1998; spoluautor Michal Kolář), Ferdinand Peroutka – Pozdější život (2000), Fenomén Kohout (2001), Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy (2001), Ferdinand Peroutka – Život v novinách (2003), Gottwaldovi muži (2004; spoluautor Karel Kaplan), Sulek maluje (2005). Nakladatelství Host v roce 2006 vydalo jeho „kolektivní biografii“ Šestatřicátníci (Václav Havel, Josef Topol, Věra Linhartová, Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Pavel Švanda a další).
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 8 of 8 reviews
February 4, 2024
Skvělá knížka. Vzdělal jsem se, dozvěděl mnoho nového, a u některých snů se i pořádně nasmál, sen o pravlasti jsem si přečetl několikrát za sebou. V této kapitole autor shrnul myšlenky některých českých “odborníků”, kteří se snažili pozvednout naši historii a přijít na to, že Slované jsou vlastně původci všeho, nejstarší a nejdůležitější národ světa. Snaha vidět v antickém Řecku pouhou slovanskou kolonii, ta mě dostala do kolen. Víc nebudu prozrazovat, ať nepokazím potěšení z četby.
Kniha je famózní. Množství použitých zdrojů, autorovy znalosti, humor a cit, se kterým píše. Moc díky. Tuto knihu si budu střežit. Měla by být povinnou četbou všech učitelů dějepisu i češtiny, a vlastně všech, kteří se o českém národě chtějí dozvědět něco s trochu méně patosu, ale zato s větším nadhledem a ve větších historických souvislostech.
Kniha je famózní. Množství použitých zdrojů, autorovy znalosti, humor a cit, se kterým píše. Moc díky. Tuto knihu si budu střežit. Měla by být povinnou četbou všech učitelů dějepisu i češtiny, a vlastně všech, kteří se o českém národě chtějí dozvědět něco s trochu méně patosu, ale zato s větším nadhledem a ve větších historických souvislostech.
February 17, 2021
DNF: 161
Nie łudźmy się. I tak tego nigdy nie dokończę.
Nie łudźmy się. I tak tego nigdy nie dokończę.
December 15, 2017
Soubor šestnácti českých snů, které byly většinou dříve či později odsouzeny k nepříjemnému vystřízlivění, které ale zároveň nechtěly být prohlédnuty, byť se přece jen v průběhu času přetransformovaly v deziluzi národa, je zároveň vyprávěním o touze Čechů po velikosti a obdivuhodnosti, po historii a kořenech, jejichž hloubka by mohla konkurovat německým, po většinu dobu nepřátelským, tradicím a dějinám. Pocit méněcennosti a útlaku se prolíná všemi Kosatíkovými kapitolami a spolu vytvářejí sny - jako jakousi vnitřní národní katarzi po přežitých tragédiích. Touha po tom - být hybatelem evropských historických událostí a ne se jenom nechat hýbat někým jiným - s sebou nese tvorbu umělých dějin, (ne)slavných rukopisů, u kterých v devatenáctém století nezáleželo na jejich pravosti, ale na naději v něco velkého, co s sebou přinášely. Největší plagiátoři se stávali národními buditeli a hrdiny (autor zde však sám polemizuje nad „vinou“ domnělých autorů Hanky a Lindy - jelikož kromě falza stvořili nepochybně umělecká díla), vědci „mlčeli“ nebo zatemňovali své logické úsudky, aby mohli potvrdit pravost něčeho, co by v jiném případě rezolutně odmítli, lidé nenáviděli odpůrce, kteří jim brali jejich český sen.
Ten zobrazoval vítězné bitvy a vysokou kulturní vyspělost pradávných předků. Iluzi o vítězství, hrdinství a potřebnosti si Češi pěstovali i po První světové válce, kdy bitva u Zborova, v podstatě nijak zvlášť významná část světových bojů, byla pojímána (a dosud je) jako velkolepá přehlídka udatnosti československých prvně zformovaných legií.
Jan Lucemburský byl ve světle těchto mýtů brán jako hrdina, když v bitvě u Kresčaku vjel slepý a slabý do bitevní vřavy, prý aby byl mohl lépe sťat nepřítele, v podstatě se ale jednalo o sebevraždu.
Mýtus vyrovnání se s Němci, mohlo by se zdát, Čechům vyšel, když během divokých odsunů decimovali německé ženy, děti a staré lidi a muže zavírali do českých koncentráků, nicméně po letech vystřízlivění se tento „splněný sen“ stal hanbou, která pošpinila odkaz demokracie, kterou si s sebou nesla rozsypaná První republika spolu s československým poválečným čelním představitelem Edvardem Benešem. Kam zmizla ta demokracie, když Beneš a celý stát mluvil o „kolektivní vině“ celého německého národa a ospravedlňoval si tak brutalitu, kterou vůči svým bývalým sousedům a někdy i přátelům užíval. Jak jsme vyrostli z dob „oko za oko - zub za zub“, tak jsem se tam zase rychle vrátili.
České snění není klidným čtením. V paralele se současností vyvstávají otázky, kde jsme vlastně teď a kam kráčíme, a zbyly nám ještě vůbec aspoň ty sny?
„Když Slováci využili nečekané liberalizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřebné učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá.“
„Takto třeba o své činnosti v Rusku v roce 1917 Masaryk informoval československou vládu na její první schůzi, jíž se zúčastnil, 23. prosince 1918: ‚V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jsou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme.‘ Snad se Masaryk, poprvé v životě na zasedání vlády, zcela neovládal - ale pokud to tak nebylo a popisoval pravdu, muselo pro něj být velmi zvláštní žít s pocitem, že se v dané situace mohl rozhodnout také úplně jinak, možná lépe - a předurčit dějinám úplně jinou cestu.“
Ten zobrazoval vítězné bitvy a vysokou kulturní vyspělost pradávných předků. Iluzi o vítězství, hrdinství a potřebnosti si Češi pěstovali i po První světové válce, kdy bitva u Zborova, v podstatě nijak zvlášť významná část světových bojů, byla pojímána (a dosud je) jako velkolepá přehlídka udatnosti československých prvně zformovaných legií.
Jan Lucemburský byl ve světle těchto mýtů brán jako hrdina, když v bitvě u Kresčaku vjel slepý a slabý do bitevní vřavy, prý aby byl mohl lépe sťat nepřítele, v podstatě se ale jednalo o sebevraždu.
Mýtus vyrovnání se s Němci, mohlo by se zdát, Čechům vyšel, když během divokých odsunů decimovali německé ženy, děti a staré lidi a muže zavírali do českých koncentráků, nicméně po letech vystřízlivění se tento „splněný sen“ stal hanbou, která pošpinila odkaz demokracie, kterou si s sebou nesla rozsypaná První republika spolu s československým poválečným čelním představitelem Edvardem Benešem. Kam zmizla ta demokracie, když Beneš a celý stát mluvil o „kolektivní vině“ celého německého národa a ospravedlňoval si tak brutalitu, kterou vůči svým bývalým sousedům a někdy i přátelům užíval. Jak jsme vyrostli z dob „oko za oko - zub za zub“, tak jsem se tam zase rychle vrátili.
České snění není klidným čtením. V paralele se současností vyvstávají otázky, kde jsme vlastně teď a kam kráčíme, a zbyly nám ještě vůbec aspoň ty sny?
„Když Slováci využili nečekané liberalizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřebné učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá.“
„Takto třeba o své činnosti v Rusku v roce 1917 Masaryk informoval československou vládu na její první schůzi, jíž se zúčastnil, 23. prosince 1918: ‚V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jsou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme.‘ Snad se Masaryk, poprvé v životě na zasedání vlády, zcela neovládal - ale pokud to tak nebylo a popisoval pravdu, muselo pro něj být velmi zvláštní žít s pocitem, že se v dané situace mohl rozhodnout také úplně jinak, možná lépe - a předurčit dějinám úplně jinou cestu.“
January 3, 2013
Český publicista Pavel Kosatík je především autorem politických biografií, v minulosti se mimo jiné věnoval například životům manželek českých prezidentů (Osm žen z Hradu – Praha: Mladá Fronta [1993] a další rozšířená vydání), bankéře Jaroslava Preisse (Bankéř první republiky - Praha: Motto a RIF [1996]) nebo komunistických funkcionářů Gottwaldovy KSČ (Gottwaldovi muži – Praha: Paseka [2004], spolu s Karlem Kaplanem). Jeho nový autorský počin, kniha esejí nazvaná České snění, na jeho dřívější práce tematicky navazuje, zároveň se jim ale svým širším nebiografickým záběrem poněkud vymyká a představuje v jeho tvorbě krok novým směrem.
České snění je koncipováno jako soubor Kosatíkových kulturně-historicky zaměřených textů, které původně vycházely jako seriál v časopisu Týden. Původní eseje byly revidovány a doplněny poznámkovým aparátem a rejstříkem, jedna z nich byla vyřazena a jiná naopak nově dopsána. Vznikla tak kniha, která částečně přesahuje původní publicistický formát a lze ji zároveň do jisté míry považovat za autorské stanovisko k některým dosud diskutovaným aspektům českých kulturních dějin.
Oněmi „sny“, z nichž každému je věnována jedna z dílčích esejí, jsou v Kosatíkově pojetí v podstatě specifické mentality, soubory dobových sdílených představ o významu českého národa a místě Čechů ve světě, které se projevují formou konkrétních národních aspirací. Tyto aspirace mohou nabývat jak podoby politické, například v případě pokusů o rozšíření teritoria českého státu, tak i ryze kulturní, která je patrná například ve snahách o zdokonalování českého jazyka nebo v rámci sporu o Rukopisy. „Český sen“ v Kosatíkově pojetí tedy obsahuje nejen samotnou ideu, ale i pokusy o její realizaci, ať už marginální nebo dotažené do konce – byť často hořkého a odlišného od původního záměru. Většinu autorem sledovaných témat je chronologicky možné zařadit do 19. a 1. poloviny 20. století, tedy doby formování moderní české identity a státnosti, přesahy do starších období či směrem k současnosti jsou spíše jen letmo načrtnuté. Patrná je zde přiznaná inspirace starší knihou Vladimíra Macury Český sen (Macura, Vladimír. [1998]. Český sen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny), pojetí prvku „snu“ je ale v obou knihách poněkud odlišné – Macurův český sen byl metaforickým vyjádřením myšlenkového světa českých „buditelů“ 19. století, zabýval se otázkou, jací jsme si mysleli, že jsme. U Kosatíka jde spíše o to, čím jsme si mysleli, že bychom mohli být.
Knihu otevírá obsáhlá esej Sen o Slovensku, která shrnuje české snahy vypořádat se s existencí Slovenska a Slováků v rámci obrazu vlastní národní identity. Sleduje vývoj myšlenky čechoslovakismu a jednotlivé české „kulturní mise“ na východ, ať už inspirované jednotlivci typu Karla Kálala, nebo v době první republiky přímo institucionalizované. Kosatík si zde všímá i toho, jak odlišně a rozporuplně byly tyto často „latentně imperiální“ snahy vnímány samotnými Slováky. Obdobné téma má i následující Sen o cestě na jih, který diskutuje kulturní, turistické i politické pronikání českých elit do jihoslovanských zemí a snahu o vytvoření politické síly, která by vyvážila německý vliv, a to včetně pokusu o vytvoření teritoriálního koridoru zhruba ve směru Bratislava-Terst. Z dalších kapitol jsou takovým pokusům o rozšíření vlivu a území českého státu věnovány i eseje Sen o Lužici, Sen o Podkarpatské Rusi a Sen o koloniích. Zvláštní případ pak v tomto kontextu představují Sen o Rusku a navazující Sen o SSSR, kde česká společnost reprezentovaná svými politiky a mysliteli naopak vystupuje v roli jakéhosi „mladšího bratra“, který hledá porozumění a ochranu o onoho „mocného slovanského dubiska“ a je opakovaně zklamáván.
Kromě těchto témat s mezinárodním přesahem jsou ovšem v knize zastoupeny i eseje, které se zabývají usilováním, jež směřovalo dovnitř české společnosti. Sen o tělesné zdatnosti mapuje počátky a vývoj sokolského hnutí, Sen o státě pro 40 milionů lidí rozvojovou vizi Tomáše Bati, Sen o novém náboženství vznik Církve československé a Sen o jazyce proměny péče o spisovný český jazyk a především hledání jeho vytoužené nové, čisté podoby. Do historie, respektive k jejím reinterpretacím odpovídajícím dobovým požadavkům, se pak obracejí Sen o pravlasti, Sen o vyhraných bitvách a Sen o rukopisech. Kapitolu samu pro sebe představuje Sen o životě bez Němců, ve kterém Kosatík popisuje vývoj vztahu obou etnických skupin v českých zemích až k jeho hořkému konci, a Sen o moři, který je krátkou kapitolou pojednávající především o tom, jak vybrané významné postavy české vnitrozemské kultury vnímaly moře.
Ve výběru témat a jejich zpracování je místy možné pozorovat jistou nevyváženost – zatímco některé eseje sledují vývoj konkrétního fenoménu, jiné, zejména ty kratší, jsou spíše souhrny informací, které mohou být zajímavé, ale u kterých je mentální struktura, která by je měla spojovat, spíše jen letmo načrtnuta. Týká se to například již zmiňovaného Snu o moři nebo Snu o pravlasti, který z větší části jen shrnuje dílo profesora Karla Kramáře (nezaměňovat se stejnojmenným politikem), kterého je dnes ze zpětného pohledu v podstatě možné zařadit do kategorie nepříliš významného „mašíblu“ (srov. Borecký, Vladimír. [1999]. Zrcadlo obzvláštního. Z našich mašíblů. Praha: Hynek s.r.o., s. 33-39).
U řady dalších témat by jistě bylo možné pustit se do podrobnějších analýz problému a uvést další související fakta. Nabízí se například ve Snu o Lužici nezmíněná teorie, že karta připojení Lužice k Československu možná hrála roli i při formování souhlasného postoje československých politiků k nevýhodné smlouvě o poválečných dodávkách uranu do SSSR (Valenta, Vladimír. [1998]. Co předcházelo těžbě uranu. Podbrdsko V, s. 182-195), nebo možnost podrobněji zmínit v rámci Snu o vyhraných bitvách problematiku opomíjených českých vojenských vítězství pod rakouskou vlajkou a vůbec vyrovnávání se poválečné československé armády s jejím rakouským dědictvím (srov. např. Fučík, Josef. [2006]. Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Praha: Mladá fronta.). Zvolená forma a záběr textů nicméně odpovídají původnímu publicistickém žánru, ke kterému jistá lehkost pera a soustředění na celkový obraz namísto podrobností patří. Výše uvedené problematické detaily proto nelze, s ohledem na to, že jde o práci určenou pro širší veřejnost a nikoli o odbornou studii, považovat za zásadní nedostatky.
Obdobně si je možné představit rozšíření pasáží věnovaných vývoji jednotlivých „snů“ od padesátých let 20. století dále a třeba i doplnění dalších kapitol – vždyť například raná 90. léta 20. století, z hlediska „produkce snů“ poměrně plodná, se pomalu již stávají vzdálenější minulostí. Ale už samotný fakt, že se při čtení Kosatíkovy knihy nabízejí další nápady, jak ji doplnit a co všechno by vlastně mohlo být dalšími „českými sny“ projevujícími se různou formou v různých dekádách (Sen o nepolitické politice? Sen o neutralitě? Sen o Americe?), svědčí o tom, že nejde o knihu zbytečnou. To, že svým způsobem po přečtení zanechává v čtenáři více otázek, než kolik si jich kladl předtím, je jí jen ku prospěchu.
(psáno pro časopis Historická sociologie 2/2011)
České snění je koncipováno jako soubor Kosatíkových kulturně-historicky zaměřených textů, které původně vycházely jako seriál v časopisu Týden. Původní eseje byly revidovány a doplněny poznámkovým aparátem a rejstříkem, jedna z nich byla vyřazena a jiná naopak nově dopsána. Vznikla tak kniha, která částečně přesahuje původní publicistický formát a lze ji zároveň do jisté míry považovat za autorské stanovisko k některým dosud diskutovaným aspektům českých kulturních dějin.
Oněmi „sny“, z nichž každému je věnována jedna z dílčích esejí, jsou v Kosatíkově pojetí v podstatě specifické mentality, soubory dobových sdílených představ o významu českého národa a místě Čechů ve světě, které se projevují formou konkrétních národních aspirací. Tyto aspirace mohou nabývat jak podoby politické, například v případě pokusů o rozšíření teritoria českého státu, tak i ryze kulturní, která je patrná například ve snahách o zdokonalování českého jazyka nebo v rámci sporu o Rukopisy. „Český sen“ v Kosatíkově pojetí tedy obsahuje nejen samotnou ideu, ale i pokusy o její realizaci, ať už marginální nebo dotažené do konce – byť často hořkého a odlišného od původního záměru. Většinu autorem sledovaných témat je chronologicky možné zařadit do 19. a 1. poloviny 20. století, tedy doby formování moderní české identity a státnosti, přesahy do starších období či směrem k současnosti jsou spíše jen letmo načrtnuté. Patrná je zde přiznaná inspirace starší knihou Vladimíra Macury Český sen (Macura, Vladimír. [1998]. Český sen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny), pojetí prvku „snu“ je ale v obou knihách poněkud odlišné – Macurův český sen byl metaforickým vyjádřením myšlenkového světa českých „buditelů“ 19. století, zabýval se otázkou, jací jsme si mysleli, že jsme. U Kosatíka jde spíše o to, čím jsme si mysleli, že bychom mohli být.
Knihu otevírá obsáhlá esej Sen o Slovensku, která shrnuje české snahy vypořádat se s existencí Slovenska a Slováků v rámci obrazu vlastní národní identity. Sleduje vývoj myšlenky čechoslovakismu a jednotlivé české „kulturní mise“ na východ, ať už inspirované jednotlivci typu Karla Kálala, nebo v době první republiky přímo institucionalizované. Kosatík si zde všímá i toho, jak odlišně a rozporuplně byly tyto často „latentně imperiální“ snahy vnímány samotnými Slováky. Obdobné téma má i následující Sen o cestě na jih, který diskutuje kulturní, turistické i politické pronikání českých elit do jihoslovanských zemí a snahu o vytvoření politické síly, která by vyvážila německý vliv, a to včetně pokusu o vytvoření teritoriálního koridoru zhruba ve směru Bratislava-Terst. Z dalších kapitol jsou takovým pokusům o rozšíření vlivu a území českého státu věnovány i eseje Sen o Lužici, Sen o Podkarpatské Rusi a Sen o koloniích. Zvláštní případ pak v tomto kontextu představují Sen o Rusku a navazující Sen o SSSR, kde česká společnost reprezentovaná svými politiky a mysliteli naopak vystupuje v roli jakéhosi „mladšího bratra“, který hledá porozumění a ochranu o onoho „mocného slovanského dubiska“ a je opakovaně zklamáván.
Kromě těchto témat s mezinárodním přesahem jsou ovšem v knize zastoupeny i eseje, které se zabývají usilováním, jež směřovalo dovnitř české společnosti. Sen o tělesné zdatnosti mapuje počátky a vývoj sokolského hnutí, Sen o státě pro 40 milionů lidí rozvojovou vizi Tomáše Bati, Sen o novém náboženství vznik Církve československé a Sen o jazyce proměny péče o spisovný český jazyk a především hledání jeho vytoužené nové, čisté podoby. Do historie, respektive k jejím reinterpretacím odpovídajícím dobovým požadavkům, se pak obracejí Sen o pravlasti, Sen o vyhraných bitvách a Sen o rukopisech. Kapitolu samu pro sebe představuje Sen o životě bez Němců, ve kterém Kosatík popisuje vývoj vztahu obou etnických skupin v českých zemích až k jeho hořkému konci, a Sen o moři, který je krátkou kapitolou pojednávající především o tom, jak vybrané významné postavy české vnitrozemské kultury vnímaly moře.
Ve výběru témat a jejich zpracování je místy možné pozorovat jistou nevyváženost – zatímco některé eseje sledují vývoj konkrétního fenoménu, jiné, zejména ty kratší, jsou spíše souhrny informací, které mohou být zajímavé, ale u kterých je mentální struktura, která by je měla spojovat, spíše jen letmo načrtnuta. Týká se to například již zmiňovaného Snu o moři nebo Snu o pravlasti, který z větší části jen shrnuje dílo profesora Karla Kramáře (nezaměňovat se stejnojmenným politikem), kterého je dnes ze zpětného pohledu v podstatě možné zařadit do kategorie nepříliš významného „mašíblu“ (srov. Borecký, Vladimír. [1999]. Zrcadlo obzvláštního. Z našich mašíblů. Praha: Hynek s.r.o., s. 33-39).
U řady dalších témat by jistě bylo možné pustit se do podrobnějších analýz problému a uvést další související fakta. Nabízí se například ve Snu o Lužici nezmíněná teorie, že karta připojení Lužice k Československu možná hrála roli i při formování souhlasného postoje československých politiků k nevýhodné smlouvě o poválečných dodávkách uranu do SSSR (Valenta, Vladimír. [1998]. Co předcházelo těžbě uranu. Podbrdsko V, s. 182-195), nebo možnost podrobněji zmínit v rámci Snu o vyhraných bitvách problematiku opomíjených českých vojenských vítězství pod rakouskou vlajkou a vůbec vyrovnávání se poválečné československé armády s jejím rakouským dědictvím (srov. např. Fučík, Josef. [2006]. Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka I. světové války. Praha: Mladá fronta.). Zvolená forma a záběr textů nicméně odpovídají původnímu publicistickém žánru, ke kterému jistá lehkost pera a soustředění na celkový obraz namísto podrobností patří. Výše uvedené problematické detaily proto nelze, s ohledem na to, že jde o práci určenou pro širší veřejnost a nikoli o odbornou studii, považovat za zásadní nedostatky.
Obdobně si je možné představit rozšíření pasáží věnovaných vývoji jednotlivých „snů“ od padesátých let 20. století dále a třeba i doplnění dalších kapitol – vždyť například raná 90. léta 20. století, z hlediska „produkce snů“ poměrně plodná, se pomalu již stávají vzdálenější minulostí. Ale už samotný fakt, že se při čtení Kosatíkovy knihy nabízejí další nápady, jak ji doplnit a co všechno by vlastně mohlo být dalšími „českými sny“ projevujícími se různou formou v různých dekádách (Sen o nepolitické politice? Sen o neutralitě? Sen o Americe?), svědčí o tom, že nejde o knihu zbytečnou. To, že svým způsobem po přečtení zanechává v čtenáři více otázek, než kolik si jich kladl předtím, je jí jen ku prospěchu.
(psáno pro časopis Historická sociologie 2/2011)
July 5, 2023
Kniha mě nijak zásadně nezaujala. Několik málo velmi zajímavých pasáží, pár středně zajímavých a do zbytku jsem se více či méně musel nutit. Celkový dojem spíše pozitivní, ale podobný typ knihy zřejmě není můj šálek kávy. Příliš mnoho jmen, faktů a dnes nepříliš relevantních anekdot. Kdo se rád věnuje české historii ten si hvězdičku určitě může přidat.
July 4, 2021
Nie skończyłem, trochę za mało XX wieku/współczesności...
October 27, 2017
Kniha mne zaujala při prohlížení kapitolou o Rukopisech. Při dalším čtení jsem oceňoval jednak informační hodnotu, ale také styl, jakým je kniha napsána.
Líbila se mi, protože dává kontext některým národním snům, kterým mám občas také tendenci podléhat. Nejcennější pro mne bylo právě čtení o Rukopisech, které mi zase pomohlo více pochopit jak velké téma to pro Čechy v minulosti bylo. Dále sen o Slovensku - mám Slovensko nesmírně rád a je pro mne zajímavý každý pohled na to, proč Československo neuspělo (i když, opravdu neuspělo?) a jak se na sebe se Slováky navzájem díváme a vnímáme. Konečně sen o životě bez Němců mohl být snad i trochu více obsáhlejší, sliboval jsem si od něj více, než v něm bylo. A tak to je i s celou knihou - má kapitoly lepší (Sokol, Rusko), ale i slabší. I ty slabší jsou ale pořád dobré!
Celkově hodnotím velmi pozitivně a všem zájemcům o českou historii doporučuji.
Líbila se mi, protože dává kontext některým národním snům, kterým mám občas také tendenci podléhat. Nejcennější pro mne bylo právě čtení o Rukopisech, které mi zase pomohlo více pochopit jak velké téma to pro Čechy v minulosti bylo. Dále sen o Slovensku - mám Slovensko nesmírně rád a je pro mne zajímavý každý pohled na to, proč Československo neuspělo (i když, opravdu neuspělo?) a jak se na sebe se Slováky navzájem díváme a vnímáme. Konečně sen o životě bez Němců mohl být snad i trochu více obsáhlejší, sliboval jsem si od něj více, než v něm bylo. A tak to je i s celou knihou - má kapitoly lepší (Sokol, Rusko), ale i slabší. I ty slabší jsou ale pořád dobré!
Celkově hodnotím velmi pozitivně a všem zájemcům o českou historii doporučuji.
March 25, 2015
Moje první kniha od Kosatíka - četla jsem ji v roce 2011 - a poznala jsem hned, že tenhle autor má něco do sebe. Poté jsem ještě přečetla Manželky prezidentů - deset žen z hradu a České okamžiky a nakousla jsem i Českou inteligenci. A kromě posledního jmenovaného kousku jsem nikdy nebyla zklamaná. Autor se nebojí kontroverzních závěrů, vše má podložené prameny, neváhá jít do archivů a pročítat i prameny původní. Výsledkem je, že prezentuje historické události z nových úhlů - nepapouškuje všeobecná klišé, ale jde mnohem dál. Mnohdy se jistě pouští na tenký led vlastních interpretací, ale to se mi právě líbí. Setkala jsem se s ním i osobně a debata s ním byla velmi otevřená. Vlastní závěry nikomu nevnucuje, ale nabízí k zamyšlení, takže nad jeho knihami se skvěle diskutuje...
Displaying 1 - 8 of 8 reviews