Mám strach, protože někdo narušuje můj privátní prostor, moje zvyklosti, moje bariéry, které jsem si kolem sebe za celé ty roky postavila, a ten někdo ke mně kráčí ve žluté křiklavé pláštěnce a ten někdo je mladý, moc mladý a moc krásný na to, abych s ním mohla strávit celé léto na svém opuštěném ostrově, já, která jsem vyhnala svět, utekla před ním a on mě stejně dostihl. Stejně jsem neunikla. Stojí tady přímo přede mnou, s havraními vlasy, usmívá se a je tak bezprostřední, až se mi zatočí hlava. Jsem už starší, jsem o tolik starší než on. A stejně. Mám pocit, že proti němu nic nevím. Že to on, ne já, už všechno prožil. Vyzařuje z něj tolik bolesti.
Pronikavě žlutá. Jako ta jeho pláštěnka. Moc výrazná. Jako on.
Zpívat bříze je příběhem kontrastů. Mládí a stáří, naivity a cynismu, příliš velké snahy a přílišné pasivity. Ale hlavně je příběhem o naději a léčebné síle přírody, samoty a rozhodnutí zvládnout i to, co se zdá nezvladatelné.
Mladý student umění přijíždí na ostrov, na kterém žije sama starší umělkyně – sochařka. Tím ji naruší její soukromí. Postupně si na sebe zvykají, zavádějí své rituály i objevují sama sebe v jiných polohách a v jiném rozpoložení.
Autorčiny knihy miluju. Četla jsem všechny a všechny na mě neskutečně působí. Užívám si každičkou větu, každičké slovo, protože to, jak autorka píše, je dechberoucí. Ale zároveň něžné a niterné. Od prvního písmenka se vždy ponořím do textu a nechám se jím unášet. Chvíli se usmívám, chvíli brečím, ale vždy mi je v příběhu dobře a nejraději bych se s hlavními hrdiny setkala a chvíli s nimi strávila.
Zpívat bříze je melancholický příběh o samotě a o síle přírody. Je o naději. O stáří i o mládí. A o tom, jak jedno setkání dokáže změnit budoucnost i minulost. Nečekejte tu však žádnou velkou akci, žádný velký děj. Je tu hlavně pomalé přemítání nad životem, je tu zápolení s emocemi a pochopení sama sebe.
Na Spotify najdete ke knize dokonalý playlist. Já jsem si ho poslechla ještě před tím, než jsem knihu četla a ač jsem tomu nevěřila, díky hudbě jsem už dopředu věděla, jak na mě kniha bude působit.
V příběhu je tolik krásných myšlenek. Myslím, že ani slovy nedokáži vyjádřit, o čem kniha je a co všechno na mě dokázala přenést. Nemyslím si, že to bude kniha pro každého, ale pokud máte otevřenou mysl, věřím, že si vás získá stejně jako mě (i když Počkej na moře je jen jedno).
Zvláštní kniha. Hlavní hrdinka je celkem protivná bába, v představách mi do toho pořád lezla Kate Winslet. Takže tahle jakoby Kate, co není Kate, nedává Antoniovi tolik prostoru, aby se vyjádřil, vlastně mu furt skáče do řeči, nebo tam tlačí svoje emoce a pocity. Ale je to napsané tak, že text čtenáře celou dobu příjemně omývá, jako voda ostrov, kde se příběh odehrává. Jsem z toho takový rozpolcený. Nějaké semínko to do mojí zahrady zasadilo, ale těžko říct, zda vyroste. Poznámka pro mě: na můj vkus až moc českých autorek píše knihy o trpících gayích. Je to fetiš?
Je vlastně překvapivé, že Zpívat bříze bylo mým prvním setkáním s tvorbou Veroniky Opatřilové. Patří přitom k autorkám, jejichž knihy jsem opakovaně doporučovala i darovala. Z anotací jsem si ale dlouho nebyla jistá, zda by témata příběhů skutečně rezonovala i se mnou. Až Zpívat bříze tuhle nejistotu prolomilo.
Ústřední motiv - člověk, který se rozhodne stáhnout ze světa, a svět, jenž ho přesto dostihne - slibuje zajímavé minimalistické drama. Opatřilová tento příslib naplňuje. Nikoli však skrze dějovou dynamiku, ale prostřednictvím hloubavého, introspektivního psaní.
Síla knihy spočívá v pozornosti k detailu a v trpělivém zachycování vnitřního světa hlavní hrdinky. Ženy navyklé na samotu, ticho a vlastní poklidný rytmus existence.
Sledujeme, jak se její pozornost postupně zužuje k Antoniovi. Postavě přicházející zvenčí, cizorodému elementu, který nenápadně, ale zásadně naruší dosavadní řád. Právě tato proměna, stejně subtilní jako neodvratná, tvoří osu celé knihy.
Román je také vystavěn na kontrastech. Vedle mládí a stáří či odlišných životních zkušeností se výrazně objevuje i napětí mezi člověkem a přírodou. Zejména kvůli její lhostejností a nezúčastněnosti, která nachází paralelu i v osudech hlavních hrdinů. Do popředí se tak dostává i motiv bezmoci (nebo snad smíření?). Vědomí, že některé situace a rozhodnutí zůstávají mimo naši kontrolu, a přesto nás zásadně formují.
Zpívat bříze na mě zapůsobilo silněji, než jsem čekala. Je to ten typ knihy, který se nevnucuje, ale zůstane ve mně dlouho.
A jestli vyhledáváte hloubavé, pomalé romány, které vybízejí k zastavení, věřím, že i vy si tu přijdete na své.
zpívat bříze pro mě bylo prvním setkáním s veronikou opatřilovou a okamžitě se stalo srdeční záležitostí. četla jsem ji na jaře, ale ten tichý, hřejivý pocit na hrudi ve mně zůstal doteď. je to pomalý, melancholický příběh utkaný z neuvěřitelně nádherné prózy, kde každá věta hladí a voní severským lesem. kniha o křehkém sblížení, samotě a tichu, které neléčí hlukem, ale něhou. někdy je těžké najít ta správná slova pro knihu, která vás nezasáhne dramatem, ale tím, jak hluboce vás dokáže ztišit.
Ta atmosféra, ten jazyk, bohatství emocí. Svět sám pro sebe jak v hlavních hrdinech, tak v přeneseném významu na jednom ostrově ve Švédsku. Krásná obálka a miluju na tom úplně všechno. Můžu tam žít taky?
Jednoznačných pět hvězdiček, což mi bylo jasný už od poloviny čtení, protože styl psaní autorky je neskutečná slast pro oči. Knížka je důkaz toho, že v jednoduchosti je krása, protože jeden ostrov a dvě postavy bohatě stačí k tomu, aby se člověk nedokázal odtrhnout od čtení. Jednoduše krásné.
Konečně zas po delší době knížka, která mě pohladila po duši. Skvělým jazykem, bezvadně vylíčenou atmosférou, zajímavými charaktery postav. I když se nejedná o žádný dramatický příběh s velkou zápletkou, ale spíš introspektivním nahlédnutím do krátkého časového úseku dvou lidí, jejichž životy se na chvíli protnuly, bylo těžké se od čtení odtrhnout. Dva lidé, kteří jsou tak odlišní, jak jen mohou být. Potkají se na ostrově. Oba si nesou svá tajemství, své bolístky a traumátka, která se postupně začnou drát na povrch. Přibližují se k sobě a zas se od sebe vzdalují, ale jeden druhého ovlivňují víc než by chtěli. Zajímavá pro mě byla především ta postava ženy, její vnitřní svět, myšlenky a proměna, kterou jí tohle nečekané setkání přineslo. Knížka nekřičí žádné velké emoce, žádné velké myšlenky ani dramata, přesto na ni nemůžu pořád přestat myslet, přesto ve mě pořád ještě šeptá.
Všechny knihy, které kdy paní Veronika vydala, mám doma. Tohle je ovšem teprve druhá, kterou jsem přečetla. Proč? Protože si je doslova šetřím a mám je tak trochu za odměnu. Vždycky je to totiž krása, pohlazení na duši a potěšení mého čtenářského srdce.
Paní Veronika doslova maluje příběhy slovy na papír. Pocity, emoce, výjevy, příroda, moře... Všechno tam je. A já, když ta slova pak hltám, vidím jasně ten nádherný ostrov, ty zkroušené výrazy ve tvářích a cítím tu vůni soli ve vzduchu.
Tohle asi nebude kniha úplně pro každého vzhledem k množství lyriky, ale pokud se do ní pustíte, nebudete litovat. Pokud hledáte kvalitní českou prózu, tady je. Za mě nejlepší česká autorka dnešní doby. Osobitá, talentovaná, znalá jazyka i světa. Děkuji. 💚
Tušila jsem, že to na mě bude poněkud... lyrické. Nevěděla jsem, jak moc mě bude štvát vypravěčka. Ten věčný rozpor mezi myšlenkami a slovy, zatrpklost, dobrovolná osamělost (kterou mi příběh nezdůvodnil, o jejím životě jsem se dozvěděla minimum). Když se v poslední třetině začaly objevovat větší střípky z historie Antonia, jásala jsem, ale pasáže hlavní hrdinky mě prostě nudily. Místo jsem si pořád nedokázala představit tolik jako ostrov Wright z Počkej na moře, tu zničující bouři jsem autorce měla problém uvěřit. Nevzít tvůrčí proces dvou výtvarníku do hry mi přišlo jako promarněná příležitost. Nesedlo mi to. Ale rozhodně to eliminovalo moje FOMO plynoucí z faktu, že většinu života nemám žádnou babičku.
3,5* Tato kniha stojí především na atmosféře a autorčině mimořádném daru pracovat se slovy. Velmi oceňuji, jak přesně a citlivě dokáže popsat emoce, pocity i drobné vjemy – vůně, nálady, ticho mezi postavami. Díky tomu jsem se snadno ponořila do každé scény. Moc se mi také líbil kontrast mezi jednotlivými postavami a vztahy – mladý muž a starší žena, mužský a ženský pohled, rozdílné životní zkušenosti. Právě v těchto kontrastech měla kniha podle mě velkou sílu a autenticitu. V první polovině knihy mi vlastně vůbec nevadilo, že příběh plyne velmi pomalu a že se více než na děj soustředí na atmosféru a vnitřní prožívání. Naopak jsem si užívala všechny popisy a způsob, jakým autorka vypráví. Jenže ve druhé polovině už mi začal výraznější děj a nějaké silnější posunutí příběhu chybět čím dál víc. Měla jsem pocit, že se kniha trochu zastavila na místě a že samotná poetika už nestačí udržet mou plnou pozornost. Přesto jde o velmi citlivě napsanou a jazykově krásnou knihu a k přečtení ji doporučit určitě můžu.
Spisovatelku a překladatelku škola nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto studovala španělštinu. Nakonec ji však natolik okouzlilo Švédsko, kde žila, že se stala překladatelkou ze švédštiny. Jedním z nejdůležitějších témat jejích knih je vztah člověka a přírody.
Od autorky jsem již četl knihu POČKEJ NA MOŘE a PÍSEŇ L.
Kniha má 3 části.
Hlavní postavou je mladý student ANTONIO, který přijíždí na odlehlý ostrov na severu Švédska. Studuje výtvarné umění. Zde má strávit několik měsíců u známé sochařky.
Starší žena má ráda svůj klid, a proto se přestěhovala na ostrov. Zpočátku nesouhlasí s tím, aby se k ní Antonio nastěhoval, ale postupně si na něj zvykne. Antonio na ženu na počátku působí tajuplně, má svoje rituály s kouřením cigaret a občas má výkyvy nálad.
Žena má ráda květiny, stará se o zahrádku a čte knihy. Antonio miluje hudbu a tanec. Postupem času si žena s Antoniem začne více povídat a chodit s ním na procházky a začne si skládat příběh, který ji vypravuje. Rádi si sednou na verandu a dají si kávu, čaj a večer také sklenku vína.
Byl jsem hodně zvědavý na Antoniův příběh a říkal jsem si, co se mohlo v životě tohoto mladého muže přihodit. Naše hlavní hrdinka je také zvědavá, a když se dozví úplně celý příběh, je z toho zpočátku zklamaná. Myslím si však, že tento příběh by se mohl odehrát ve skutečnosti a život není černobílý, abychom ho viděli jen jedním úhlem pohledu.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli bych mohl bydlet na ostrově jako naše hlavní hrdinka, to znamená bez jediného člověka, jen být obklopen okolní přírodou, zvířaty a mořem. Občas k ní připluje na motorovém člunu NILS, který ji přiveze zboží, ale zase rychle odjede, takže si nemá s nikým popovídat. Z jedné strany mi to připadá velmi romantické, ale z druhé strany bych měl asi strach být úplně sám na takovém ostrově.
Autorka píše poetickým a lyrickým jazykem a myslím si, že ne každému čtenáři musí její styl sednout. Líbí se mi, jak autorka pracuje s českým jazykem.
Kniha není nabytá dějem, spíše je to komorní příběh o několika hlavních postavách zabývající se tématem lásky, otázkami mládí a stáří, naivity a cynismu, příliš velké snahy a přílišné pasivity. Je to příběh o naději a léčivé síly přírody, o setkání, které dokáže změnit pohled na minulost i budoucnost.
Kniha obsahuje prvky LGBTQ+.
Autorka v POZNÁMCE AUTORKY píše: „V románu také pracuji se symbolikou břízy bělokoré, křehkého stromu plného neviditelné síly, jenž mimo jiné znamená i hojnost, nové začátky, lásku a ochranu. Bříza nás učí, abychom se nebáli začít znovu a plně důvěřovali přirozeným cyklům změny. Juliet Diaz ve své knize Plant Witchery tvrdí, že nestačí bříze svá trápení povyprávět, je třeba je zazpívat. Ona pak naši píseň listím roznese do větru a započne tím léčení zraněné duše.“
Musím se přiznat, že jsem asi nikdy neslyšel o tom, abych svá trápení povyprávěl bříze, případně je zazpíval. Tak možná bych se mohl inspirovat a někdy o svých trápeních a smutku povyprávět bříze, která by to sdílela se mnou.
V závěru knihy se nachází POZNÁMKA AUTORKY a EDIČNÍ POZNÁMKA.
5*/5 snad nejjednodušších pět hvězdiček, co jsem letos dala - taky, že je to to nejlepší, co jsem letos četla. a vlastně bych se nebála říct, že se zpívat bříze řadí k těm nejlepším knihám, co jsem KDY četla, respektive k těm několika pár výjimečným, který se mnou, ve mně už zůstanou navždycky.
tvorbu Vernoiky Opatřilové jsem si zamilovala už s Počkej na moře. pak jsem četla Píseň L., která mě sice nezasáhla tolik, ale pořád byla krásná. její novinka je v mnohém podobná, ale je víc. zpívat bříze jako by mi mluvilo z duše a zároveň mluvilo ke mně. ona je to totiž nejenom nádherná knížka, ale taky si mě našla v ten správnej čas. snad každou druhou stranu mám podtrhanou a popsanou. ten jazyk je naprosto nádhernej. a od toho se pak odráží všechno ostatní. tohle je kniha o přírodě a samotě, ale i o spojení. taková ta kniha, na kterou si chcete dát čas, přemýšlet nad ní. ideálně si ji číst někde v přírodě, v tichu, klidu. bylo pro mě hrozně fascinující sledovat jednotlivé postavy a jak se nám postupně otevírají. zatímco o vypravěčce nevíme skoro nic, známe každou její myšlenku. o antoniovi nějakou představu máme, ale vlastně vůbec nevíme, kým je. a stejně jako více poznáváme je dva, tak se proměňuje jejich vztah a dynamika. pro mě je genialita knihy v tom, jak propojuje nádherný jazyk, přemýšlivé pasáže, klid - protože tahle kniha stojí na postavách a drobných situacích, téma samoty a lidských vztahů, komplikovanosti lásky, jak nám lidi do života přicházejí a odcházejí. zvyknout si na samotu je občas jednoduší než trpět. až někdy nechceme, aby nám ji někdo narušil. ale stává se to. a pak se nám může změnit náš malý vesmír. ale někdy jen na chvíli. otázka je, kolik zbyde? co zbyde?
užívala jsem si každou stránku, nechtěla to dočíst. nakonec nejlíp moje pocity vyjádří slova jednoho z hrdinů knih Jane Austenové - kdybych tě miloval méně, mohl bych o tom mluvit víc.
Nejprve bych chtěla vysvětlit udělený počet hvězdiček: Dávám 4 z 5 nikoliv proto, že by se mi knížka nelíbila, naopak se mi líbila velmi! Je to jenom z důvodu, že jsem v tomto měsíci již jednu knížku od autorky četla a právě té jsem již 5 hvězdiček udělila, tak aby to nevypadalo, že co knížka od autorky, to plný počet ;)
Hlavní hrdinkou příběhu je uzavřená, bývalá umělkyně, která se již delší dobu izoluje od okolního světa tím, že bydlí na odlehlém ostrově, kde ji téměř nic nechybí. Jídlo ji pravidelně dováží "lodník", střechu nad hlavou má, tak co by ještě mohla potřebovat. jenže v tom přichází na scénu nečekaná návštěva, která nejenže přijíždí zcela neohlášeně, ale zároveň si dovoluje narušit její poklidný, odlehlý život, který nehodlá s nikým sdílet. Je to Antonio, mladík, který přijíždí čerpat inspiraci od světoznámé sochařky a zároveň přijíždí zapomenout na zrovna ne dvakrát příjemnou minulost. A právě o tom je celá pointa příběhu. O hledání sebe sama, o odvaze začít znovu žít a tak dále a tak dále.. Příběh je plný lásky, která zahřeje a která nám nepředá pouze radost, ale zároveň v ní můžeme nalézt i ponaučení..
Pokud jste ještě od autorky nic nečetli, doporučuji to honem napravit. Autorka dokáže zaujmout nejen příběhem, ale i stylem psaní, které nejednou dokazuje, že i čeština dokáže být poetickým jazykem..
Zpívat bříze nebyl úplně šálek mé kávy, čímž vás ale nechci odrazovat od čtení. Při výběru knihy jsem se nechala zinfluencerovat a taky se mi líbil obal! Navíc je tady tolik hezkých hodnocení. Líbila se mi atmosféra prostředí, kontrast střetu dvou životů- starší dost prudérní umělkyně,která rezignovala na všechno a mladého studenta umění Antonia,který je ztrápený nenaplněnou láskou. Ti dva se potkávají na opuštěném ostrově. Děj byl na mě moc pomalý a dlouho trvalo než jsem se začetla. Více se mi líbila pasáž Antonia, kde se začalo něco dít. Zklamal mě i konec. Je mi líto, ale nedokážu více ocenit.
Dlouho jsem přemýšlela, jak mám knihu ohodnotit a pořád si nejsem úplně jistá. Autorčino psaní je pro mě vždy pohlazení na duši a jestli někdy napíšu svoji knihu, tak ona bude mojí velikou inspirací. Nelíbilo se mi, jaké pocity mě donutila kniha cítit. Vyvolala ve mně úzkost a s hlavní hrdinkou jsem proto měla trošku problémy. Ale to jen dokazuje, jak moc dobře je kniha napsaná. Budu o ní ještě dlouho přemýšlet a možná to je účelem. Třeba i začnu zpívat bříze...
Nadšená z knížky Počkej na moře jsem si hned pořídila tuto a dala se do čtení, jenže… Tady to najednou nefungovalo. Nedokázala jsem se napojit na příběh ani na hlavní hrdiny, přišlo mi to příliš umělé, postavy nedokreslené, příliš mnoho nedořečeností a čekání na okamžik, kdy vše do sebe zapadne a my “něco” pochopíme… nebo se nám aspoň zatají dech… a ono nic. V závěru už mě to spíš nudilo. A nezachránil to ani autorčin poetický jazyk a styl. Tak třeba příště. 🙏
Autorcin styl psani je velmi originalni a ctivy. Uz bylo nekolikrat v komentarich zminovano, ze je to kniha na zamysleni - ano, je. Ve mne tim padem vyvolavala velmi neprijemne pocity a ackoli je za me bravurne napsana, tak zaroven muzu rict, ze jsem si cetbu kvuli sviravym pocitum neuzila.
Na nové texty Veroniky se vždy velmi těším, tentokrát jsme se ale úplně minuly. Hlavní ženská postava mě irituje, její vnitřní monology mě dráždí a pořád jsem se jen těšila, až ji dočtu, abych s tou ženou nemusela trávit čas. A nakonec jsem neznala, že knihu jde i zavřít.
Ano, stále budu autorku obdivovat a číst, jen tohle mi nesedlo zcela. Na mě příliš abstraktně vztahové, příliš jemné spletence nevyřčeného, silně melancholické.
Lyrická próza, v níž se téměř nic neděje. Samota, emoce, homosexualita, osamocení, láska, příroda severského ostrova. Zazpívat bříze - dostat ze sebe smutek a zklamání. Práce se slovy.
Některé knihy vás chytnou dějem. A některé lákají na atmosféru. Zpívat bříze od Veroniky Opatřilové rozhodně patří do té druhé skupiny.
🇸🇪 Příběh vypráví starší sochařka. Žije na odlehlém švédském ostrově, dobrovolně si zvykla na samotu. Společnost jí dělá hlavně kočka Kočka, srna okusující muškáty a okolní příroda.
🧑🏻🎓 Její roky pečlivě budovaný klid naruší mladý student umění, který k ní přijíždí dokončit závěrečnou práci. Zatímco žena je zvyklá na ticho a soukromí, mladík s sebou přiváží město, intenzivní život i bolestivé vzpomínky.
❤️🩹 Sledujeme, jak se ti dva trochu snaží a trochu nesnaží k sobě najít cestu. Co s nimi přítomnost toho druhého dělá, jaká témata a staré rány znovu otevírá.
🧠 Nejzajímavější pro mě byly myšlenkové pochody hlavní hrdinky. Ženy, která si odvykla komunikovat s druhými a teď jí chybí slova. Snaží se něco říct, ale nevyjádří se tak přesně, jak chtěla. Přehrává si rozhovory v hlavě, spekuluje nad různými významy. Vytváří si domněnky o druhých místo toho, aby se jich jednoduše zeptala. Nejednou jsem se v tom sama poznala. A zároveň jsem si říkala, o co by byl svět jednodušší, kdybychom spolu dokázali komunikovat o něco méně zašmodrchaně.
🍊 Zpívat bříze probouzí smysly. Při čtení cítíte vůni mandarinek, slyšíte hřmění hromu, vidíte kruhy na vodě, na jazyku máte slanou chuť moře a v ruce mnete hlínu.
⏳ Je to kniha, která přináší atmosféru, ale nezahrne vás dějem. Plyne pomalu, a tím nutí zpomalit i čtenářstvo. Servíruje krásnou severskou přírodu a uvěřitelné myšlenkové pochody, ale pokud zrovna nemáte chuť hrát si se slovy a jen tak vajbovat, může se stát, že se chvílemi budete nudit.
🐚 Pokud ale máte chuť na tichý, náladový příběh, Zpívat bříze vám sedne.
📖 Knihu vydalo nakladatelství Prostor, kterému moc děkuji za zaslání. 🤍
Knizka se čte dobre, ale je az trochu moc pocitova, trochu děje přijde až ve druhé polovině. Je to křehke, hlavní hrdinka je opět někde v severním moři sama na ostrově, je to umělkyně, sochařka, asi 60 let, již 9 let sama na ostrově. Za ni na stáž přijel Antonio, který má pod jejím vedením něco malovat. Sledujeme, jak se pomalu szivaji. On je gay, citlivý a zažil nějakou lásku, která mu ale nepřinesla uspokojení, ten druhy muz - Gabriel totiž byl zadaný, měl se ženit. Zena nechápe, ze Antonio tolik investoval do vztahu, který podle ni nikdy neměl budoucnost. Pak je tu hodně přírody - pláž, zvirata, bouře na ostrově. Zena by se do Antinia mohla i zamilovat, vlastně ji přitahuje, ale už je pro ni pozdě a on je gay. Neni to špatné, ale první pulka byla tak pomalá, ze mě to moc nebavilo.
This entire review has been hidden because of spoilers.