What do you think?
Rate this book
Ženy slova: Zapomenuté příběhy českých spisovatelek 19. a 20. století
V hodinách literatury vystupují ženy obvykle jen jako múzy spisovatelů. Není to ale proto, že by neměly svůj vlastní hlas a nepsaly. Aby stvořily díla, která si zaslouží pozornost i dnes, musely odložit pomyslné a často i skutečné vařečky a vystoupit z rolí manželek, matek a hospodyní. Spisovatelky 19. a 20. století tvořily navzdory společenskému očekávání, životním útrapám i žárlivým manželům. Nezřídka se skrývaly za mužskými pseudonymy. Že na ně školní osnovy zapomněly neprávem, dokládají intimní portréty osmi spisovatelek: F. Háj, Felix Téver, Růžena Svobodová, Amálie Kutinová, Vlasta Javořická, Olga Barényi, Marie Majerová a Popelka Biliánová.
296 pages, Hardcover
First published May 14, 2026
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 4 of 4 reviews
August 9, 2026
Jelikož miluji knihy Jany Poncarové, nemohla jsem vynechat ani tuto. Ač to není beletrie, ale biografie o osmi zapomenutých spisovatelkách, nečekejte tu jen holá fakta. Protože to, co autorka do knihy vložila je překvapivé, nečekané a krásné.
Když se zamyslíme nad hodinami literatury, běží nám před očima samá mužská jména. Ale co spisovatelky 19. a 20. století? To žádná žena nepsala? Psaly, jen neměly stejné příležitosti jako muži. Autorka nám přiblíží život a dílo osmi zajímavých spisovatelek, které ji něčím ovlivnily či zaujaly.
Tahle kniha je prostě dokonalá! Pokud si myslíte, že nás tu budou čekat jen fakta, data, informace, tak to se vážně pletete. Tahle kniha je totiž jiná. Je hodně osobní, kdy se autorka nebojí ukázat a předat své emoce a já se tak díky tomu dokázala ponořit do příběhu, vcítit se do každé z žen, kterou tu poznáváme a prožít tak s nimi jejich životy.
Místy to bylo dojemné, jindy napínavé. Dozvěděla jsem se spoustu nového, a to je to, co mám u knížek ráda. Je to důležitá kniha, která nám nedává jen soupis sepsaných knih, ale ukazuje nám, jak se žilo na přelomu 19. a 20. století. Jak se mohly ženy vymanit z kuchyně, od dětí a pokusit se realizovat v tom, co je baví.
Musím zmínit i krásnou grafickou podobu knihy, která k textu skvěle pasuje.
Tohle si prostě musíte přečíst, neboť vězte, že vám kniha dá mnohem více, než od ní očekáváte.
Když se zamyslíme nad hodinami literatury, běží nám před očima samá mužská jména. Ale co spisovatelky 19. a 20. století? To žádná žena nepsala? Psaly, jen neměly stejné příležitosti jako muži. Autorka nám přiblíží život a dílo osmi zajímavých spisovatelek, které ji něčím ovlivnily či zaujaly.
Tahle kniha je prostě dokonalá! Pokud si myslíte, že nás tu budou čekat jen fakta, data, informace, tak to se vážně pletete. Tahle kniha je totiž jiná. Je hodně osobní, kdy se autorka nebojí ukázat a předat své emoce a já se tak díky tomu dokázala ponořit do příběhu, vcítit se do každé z žen, kterou tu poznáváme a prožít tak s nimi jejich životy.
Místy to bylo dojemné, jindy napínavé. Dozvěděla jsem se spoustu nového, a to je to, co mám u knížek ráda. Je to důležitá kniha, která nám nedává jen soupis sepsaných knih, ale ukazuje nám, jak se žilo na přelomu 19. a 20. století. Jak se mohly ženy vymanit z kuchyně, od dětí a pokusit se realizovat v tom, co je baví.
Musím zmínit i krásnou grafickou podobu knihy, která k textu skvěle pasuje.
Tohle si prostě musíte přečíst, neboť vězte, že vám kniha dá mnohem více, než od ní očekáváte.
August 23, 2026
Když jsem někde na místě, kde chodívali spisovatelé (skladatelé, malíři, ..)..na procházky, když vidím dům, v němž se narodili, když navštívím kraj, který je utvářel... myslím na to, jak se tvářili, co napsali, jak se v té době měli, jak přemýšleli, koho kolem sebe měli, jak vypadala krajina, kudy kráčeli... A v této knize se mi to všechno dostalo. Mé první setkání s Janou Poncarovou. Tak krásně napsané příběhy o opomenutých spisovatelkách, tak citlivě, ale přece místy faktické. Téma žen spisovatelek, které to neměly jednoduché, leitmotiv v mužích, kteří tak v jednom ohledu selhávají, v druhém jsou naopak velkorysí a podporující. Ale o to více nutí ženy, aby se popraly se svým osudem a já tam mohla být s nimi. Jednotlivé kapitoly jsem si chtěla "šetřit na potom", ale stejně jsem knihu musela dočíst. Ráda se k ní vrátím ♥️.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Did Not Finish
October 1, 2026DNF. Nebudu to zastírat, jsem fakt zklamaná. Čekala jsem něco jiného. Nemám ráda tyhle mišmašové knížky, když to není ani naučná, ani beletrie, ale tak něco mezi tím.
A ten začátek mě dorazil.
Autorka nezná skoro žádnou spisovatelku. Že by nechodila do knihovny? Jsme tak přibližně stejně staré, a pokud je nezná, tak není chyba na straně systému.
Nikdo takovou knihu nenapsal, tak si ji musela napsat sama. Mám problém už s těmi „pozapomenutými spisovatelkami“, když většinu z nich známe a (jak jsem dolistovala) i autorka objevila vlastní (obsáhlý) životopis Vlasty Javořické. Takže to lkaní, že není kde brát, je poněkud liché.
Taky poodhalila svou spisovatelskou kuchyňku.
s. 9 Potom jsem pátrala v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a protože mám malého syna a nemohla jsem jezdit do Prahy, požádala je, aby jí to naskenovaly. Také jsem se za spisovatelkami vydávala, navštěvovala jsem místa, kde bydlely, anebo jsem za nimi zašla na hřbitov.
No. Někde byla ještě těhotná. Jak to bylo u ostatních míst jsem se už nedočetla. Ale ocenila bych přesnější formulaci.
Taky se svěřila se svými traumaty.
s. 19 Psala pod mužským pseudonymem.
Ale mně tím zlomila srdce. Když jsem se dozvěděla, že F. Háj, autor mé oblíbené dětské knihy, nebyl muž, ale žena, ranilo mě to. Znamená to, že ženy nemůžou psát dobré knihy? Nemůžu se stát spisovatelkou, protože jsem holka, pomyslela jsem si a začala před svým snem zavírat dveře.
Ty kráso. Kdyby tohle napsala v roce 1926, tak dejme tomu. Ale koho tím dojme na přelomu 20./21. století?
Na s. 25 si Marie a velebný pán vykají.
Na s. 33 už si Marie a František tykají.
Aniž bychom věděli proč.
Taky jsem čekala, že když už teda bude domýšlet, jak to tak nějak mohlo být, že to bude něco víc než „nechtěla pošťákovi říct, kdo jí posílá balíčky z Brna, protože tajila svou literární činnost“.
A ten začátek mě dorazil.
Autorka nezná skoro žádnou spisovatelku. Že by nechodila do knihovny? Jsme tak přibližně stejně staré, a pokud je nezná, tak není chyba na straně systému.
Nikdo takovou knihu nenapsal, tak si ji musela napsat sama. Mám problém už s těmi „pozapomenutými spisovatelkami“, když většinu z nich známe a (jak jsem dolistovala) i autorka objevila vlastní (obsáhlý) životopis Vlasty Javořické. Takže to lkaní, že není kde brát, je poněkud liché.
Taky poodhalila svou spisovatelskou kuchyňku.
s. 9 Potom jsem pátrala v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, a protože mám malého syna a nemohla jsem jezdit do Prahy, požádala je, aby jí to naskenovaly. Také jsem se za spisovatelkami vydávala, navštěvovala jsem místa, kde bydlely, anebo jsem za nimi zašla na hřbitov.
No. Někde byla ještě těhotná. Jak to bylo u ostatních míst jsem se už nedočetla. Ale ocenila bych přesnější formulaci.
Taky se svěřila se svými traumaty.
s. 19 Psala pod mužským pseudonymem.
Ale mně tím zlomila srdce. Když jsem se dozvěděla, že F. Háj, autor mé oblíbené dětské knihy, nebyl muž, ale žena, ranilo mě to. Znamená to, že ženy nemůžou psát dobré knihy? Nemůžu se stát spisovatelkou, protože jsem holka, pomyslela jsem si a začala před svým snem zavírat dveře.
Ty kráso. Kdyby tohle napsala v roce 1926, tak dejme tomu. Ale koho tím dojme na přelomu 20./21. století?
Na s. 25 si Marie a velebný pán vykají.
Na s. 33 už si Marie a František tykají.
Aniž bychom věděli proč.
Taky jsem čekala, že když už teda bude domýšlet, jak to tak nějak mohlo být, že to bude něco víc než „nechtěla pošťákovi říct, kdo jí posílá balíčky z Brna, protože tajila svou literární činnost“.
Displaying 1 - 4 of 4 reviews