Stela se rozhodne zásadně změnit život a kupuje rozbořenou chalupu v zapadlé pohraniční šumavské obci Smrková Tišina. Chalupa, která se nachází na úplné samotě v pustém lese, má pohnutou historii. Její předchozí majitel před dvaceti lety zmizel a podle místních tam straší.
Stela ale na povídačky nevěří, plánuje rekonstrukci a plná elánu se do života ve Smrkové Tišině zapojuje. První cesta na borůvky ale nedopadne dobře a Stela se nešťastnou náhodou přichomýtne k vraždě.
Nenechá si ale svůj sen o životě na samotě zkazit a na vlastní pěst začne pátrat po tajemstvích zdejšího kraje. Ne všichni místní obyvatelé ji však vítají s otevřenou náručí. Snad kromě policisty Petra, který se do propleteného případu ponoří s ní.
Je výrazně lepší než Smrková Tišina, ale pořád má rezervy. Naštěstí snížila počet postav a přestala divoce kombinovat. I když hlavní zápletka je naprosto nelogická.
s. 46-48 Kalupinka Stela jde do knihovny. Je zavřeno, ale náhodou jde kolem starostka, která má klíč a nemá co číst. Přijde i knihovnice. Starostka jí doporučí knihu a Stela jde. Teď se přistěhovala. Vidí se poprvé v životě. Nepotřebuje žádnou registraci. Prostě popadne knížku a jde.
s. 85, 86 zanechal jí dluhy, které činily skoro tři sta tisíc korun (…) Bez úroků za ni dluhy zaplatil. A ona mu je splácela. Každý měsíc pět tisíc korun. (…) Poslala poslední splátku, manželův dluh je po více než pěti letech splacený. To jí nemůže vyjít. Pokud tedy dluh někde měsíce jen tak nečekal, až ho někdo za ni zaplatí.
s. 118 do snů (…) viděla hnědovlasou Ernu, v podobě, jak vypadala na fotografii Ano, současná Erna má hnědé vlasy. (s. 115). Ale s. 83: byla viditelně plavovlasá Dost pochybuju, že je to umělecký záměr.
s. 143 se útočná zbraň nenašla Bo Stela šla jen tak po lese, našla hřeben na borůvky a hodila ho do košíku. A pak našla mrtvolu a na hřeben zapomněla. Ale pokud vrah oběť tím hřebenem několikrát praštil a crčela z hlavy krev (s. 87), tak to ten hřeben musel vyhlížet. Spíš si ho jen tak nechala, aby měla autorka další „zápletku“. No, zápletku. U večeře (možná-je-to-rande) na to jen tak dojde řeč, jí zatrne, že bude podezřelá, a rozhodne se, že mu o tom řekne. Ale ne teď, když má naváto. Tak to mu neřekne nikdy, protože měla naváto skoro pořád. A aby se nepodřekla, „vrhla se na něho“ a obětovala svou dívčí čest. Ráno se probudila s myšlenkou, že se někdo sprchuje. Kdo by to tak asi mohl být. Ani na snídani nepočkala. s. 147 Pozve ji na páteční večeři. s. 156 Ráno se plíží domů. s. 159, 160 Po 16. hodině jí Petr přiveze kolo, které u něho zapomněla (včera). s. 161, 162 Petr ráno zjistí, že mu po večeři a sexu utekla.🤔
Vidí její kolo, vzpomene si na jiné kolo a jde, a najednou stojí před domem X. Ale: Nemůže přece jen tak zazvonit v neděli odpoledne a ptát se. Navíc ho cesta po flámu zmohla. Ale to by měla být sobota, protože večeře, která se zvrhla, byla v pátek.
s. 172 vzala si oranžový nákupní vozík a projížděla po obchodě s. 173 a přidala si do košíčku Buď je umazlená, nebo autorka neudržela.
Na s. 93 je fotka v hospodě roztrhána na kousíčky. Ale ona ty kousíčky zjevně posbírala a slepila izolepou. (s. 176).
Proč na s. 149 spí zase na peci, když od s. 68 si lehá do postele?
s. 141 „Ani po těch vraždách?“ „Bylo jich víc?“ zdvihla obočí a překvapeně natočila hlavu. „Aha. Ty o tom ještě nevíš. O tom houbaři.“ Dobrá. Ale pak nevyzní, když Petr dostane smsku z kriminálky a dozví se, že houbař zemřel. A to až na s. 145.
Kdyby vás zajímalo, co po čem je „prý v místní knihovně velká poptávka“, jsou to nějaké encyklopedie o umění. Které koupí Stela, protože i jí knihovnice dala klíče, aby mohla z knihovny pracovat. Protože u ní doma pracují řemeslníci. Což nedává úplně smysl, když se nasáčkovala ke sličnému policistovi. A žijí spolu jako bratr a sestra.
s. 9 červenec 2022 s. 13 loni ho prohlásili za mrtvého Na s. 199 jsme zhruba o měsíc dál a podle s. 200 byl letos prohlášený za mrtvého.
Ta „zápletka“ se jménem přeloženým do němčiny mi přišla nelogická. Nejsem si jistá, jestli by podvodník mohl předstírat právníka pod cizím jménem. Chápala bych, že obalamutil nějakého chlapíka z lesní samoty (i když tohle byl historik, který se živil obchodováním se starožitnostmi), ale snad taky musel jednat s někým jiným, ne? Jen tak falšoval všechny ty papíry a souhlasy?
A autorka se toho nebojí. s. 204 „Prošel jsem fotografie z Markvartova foťáku a na jedné z nich Krejčí stoprocentně je. (…) V rohu tam někdo sedí s Markvartem u stolu a vypadá jako Krejčí. Jenže ten mu nikdy právníka nedělal, takže to musí být Schneider.“ Což je taky Krejčí, akorát s přeloženým jménem. To jsem prostě nepobrala. Navíc pak odhalí, že rádobyprávníka najal zlosyn. To je jako v Tetičce. A už vůbec jsem nepobrala, proč by ho zlosyn chtěl po třiceti letech zabít. To vůbec nedávalo smysl.
s. 204 Čejka mu také potvrdil, že nalezené kosti opravdu patří Edvardu Markvartovi a nic nebrání tomu, aby se jeho případ znovu otevřel. Mají kosti a teorii, že je to Markvart. Ale jelikož neměl žádnou rodinu a má jenom neteř někde v Jižní Americe, podle čeho tedy ví, že ty kosti jsou jeho?
Řekl by někdo středního věku (s. 199) o zhruba třicetiletém člověku, že je to „mladý cyklista“ (s. 220)?
Na s. 230, 231 došlo i na Hodinu pravdy, kdy kamarádka Zdeňka vypracovala rodokmen. Její babička (*1934) osiřela v roce 1935 a ujala se jí rodina výpravčího z Prahy. Stela ví, kde se její babička narodila, a proto si tam koupí chalupu. Tomu rozumím. Že přijde z rodokmenu na to, že babička měla sestřenici, která se provdala za Lubomíra... Dobře. Že z toho vyvodí, že Lubomírova žena byla od začátku přátelská, bo už tehdy věděla, že jsou jedna krev... Dobře, i když je to nepravděpodobné. Ale Tušila babička, že někdo z jejího příbuzenstva tady ještě žije? Helena to určitě věděla, musela to být ona, kdo rozkryl tyto informace a předal je Zdeňce. Jako starostka a milovnice historie určitě měla přehled o dobových dokumentech, jako jsou křestní knihy a farní kroniky. Ale k tomu by ji Zdeňka, která dělá rodokmeny leckomu, vůbec nepotřebovala. Je to další zbytečná odbočka.
s. 110 udivila se Až tak?
s. 197 Žádné necky jako před sto lety, krásně jednadvacáté století, jak se sluší a patří. Krásně?
s. 15 dva,“ [dva.“] s. 45 půl“ [půl,“]
špatné dělení slov – s. 117, 132, 200 uvozovky – s. 110 ji/jí - s. 152, 197
This entire review has been hidden because of spoilers.