Hladina Lipna skrývá víc než jen mlčící hlubiny. Pod vodním zrcadlem leží pozůstatky Dolní Vltavice, vesnice, která měla kostel, školu i hřbitov. Dvě časové roviny se proplétají a odhalují osudy těch, kteří ztratili domov i sami sebe. Desetiletý Dor za zamřížovaným oknem vykřikuje, že tu jednou budou plavat ryby. Šedesátiletá Ema o více než sto let později odmítá nechat vltavickou minulost utonout. Láska, závist i křehká blízkost – to vše voda neutopí, jen na čas umlčí. Co zůstává, když místo zmizí z mapy?
Na Šumavu jezdím skoro deset let rok co rok a nikdy mě nenapadlo zeptat se, co je schované na dně takzvaného jihočeského moře, tedy Lipna. Naštěstí to napadlo Jana Štiftera, který na jihu žije a o této části Česka napsal už několik oblíbených knih.
Ne že bych se mu vyhýbal, ale žádnou jeho knihu jsem zatím nečetl. Proč jsem tedy po Vltavici sáhl, když dobrých knih vychází tolik? Nedávno jsem četl Tam, kde býval Mušov o vesnici zatopené pod Pálavou. Horní Vltavici znám moc dobře, ale že existovala i Dolní, jsem netušil. Před válkou tu žily čtyři stovky lidí, většinou německy mluvících, a o osudu vesnice rozhodl nejdřív odsun a pak voda Lipna.
Anna Strnadová a Jan Štifter přistoupili k podobné látce úplně jinak. Strnadová vypráví lineárně, od poloviny 40. let do současnosti. A navíc je její styl, jak to říct, takový střídmější, méně poetický. Štifter střídá časové roviny: ze současnosti skočí do roku 1900, poté do let osmdesátých. A v jeho stylu jako byste Šumavu úplně cítili.
Vypráví příběhy tří postav. Tím prvním je desetiletý Dor, zavřený za mřížemi, protože se ho ve vesnici bojí. Má vidiny, předpovídá, že Vltavice skončí pod vodou a všude budou plavat ryby. Předpovídá ale i něco horšího: vraždu. Nikdo mu nevěnuje pozornost, všichni vědí, že není zcela při smyslech.
Druhou je šedesátiletá Ema, o víc než sto let později. Nechce nechat vltavickou minulost pod vodou a zorganizuje vylovení sochy svatého Jana Nepomuckého. Ta v dutině ukrývá tajemství, které bude bolet i po tolika letech.
A tady jsme u třetí linky z 80. let, která se týká právě tohoto tajemství. Mně přišla nejzajímavější a o to víc mě mrzelo, že dostala tak málo prostoru.
Štifter má specifický styl, na který jsem si jako nový čtenář musel zvyknout. Netrvalo to ale dlouho a brzy mě vtáhl. Zajímavé je, jak se mění jeho hlas: přítomnost popisuje strohě, skoro neliterárně, jenže jakmile se vypravěč vrátí o desítky let zpátky, promluví poeticky a mnohem zajímavěji. Možná je to záměr, mně to přišlo logické. Úplně hladce se mi to ale nečetlo. Jednou jsem se musel vrátit o pár stránek zpátky, abych se znovu chytil, co příběh vlastně říká. Střídání rovin a množství postav chce pozornost, beru to jako cenu za takhle poskládané vyprávění.
Přiznám se také, že knihu oceňuju spíš hlavou než srdcem. K postavám jsem si silné pouto nevytvořil. O to víc mě zaujalo to, co za nimi stojí.
Ilustrace jsou od Jaromíra 99, kterého můžete znát jako spoluautora komiksu Alois Nebel. Jsou působivé a tvoří silnou část mimořádně pozitivního dojmu z knihy.
Nejsilnější moment, který se s Vltavicí pojí, se ale odehrál až mimo stránky. Letos klesla kvůli suchu hladina Lipna a na obnaženém břehu se objevily náhrobní kameny z dolnovltavického hřbitova, tedy z místa, kde se román odehrává. Všimla si jich čtenářka, která se po přečtení knihy vydala k vodě, a stalo se to během pár týdnů po vydání. Podle Štiftera kameny kdysi jednoduše nahrnuli za hřbitovní zeď a řada mrtvých tam zůstala dodnes. Kniha o paměti tak sama pomohla připomenout, co voda skrývala.
A právě o tom Vltavice je: ztrátou nejsou jen domy, kostel a škola. Ty si dokážeme představit a spočítat. Štifter ale v rozhovoru pojmenoval to, co se spočítat nedá: nářečí, kterými lidé mluvili, písně, které zpívali, jména potoků, která dnes nikdo nezná. Podle něj je to ztráta větší než samotné zbořené stavby, protože ji nic nenahradí. Řekl to lépe, než bych dokázal já, a proto mi ta myšlenka z knihy zůstala.
Vltavici bych doporučil čtenářům, které zajímá paměť míst a kdo se nebojí u knihy chvíli přemýšlet. Kdo čeká silné citové zapojení do postav, možná ho tolik nenajde. Já se od Lipna vracím s pocitem, že pod hladinou nezůstaly jen domy, ale i celé pojmenované kousky světa, o kterých už nikdo nevíme.
Váhala jsem mezi 3,5 a 4 ⭐️, nakonec dávám 4 — Štifterovo psaní miluju a po literární stránce není Vltavice výjimkou. Téma podané originálně, jak jen to umí, a ilustrace Jaromíra 99 jsou vždycky potěšením pro oči i duši. 🧡 But I’m sorry, ale Ema? Nesympatická, manipulativní, a dějová linka s vnučkou dala celé postavě a jejímu chování korunu.
Dolní Vltavice, vesnice, která žila svým životem, dokud ji neumlčela voda. Skončila na dně Lipna. Dor to už kdysi věděl, nikdo mu nevěřil. A Ema? Ta se nyní snaží, aby se na vltavickou minulost nezapomnělo.
Miluji knihy Jana Štiftera. To, jaká si vybírá témata. To, jak neskutečně skvěle píše. Těším se na každou jeho novou knihu, a i tentokrát jsem naprosto nadšená.
Od prvních stránek si mě absolutně získal Dor. Chlapec, který je jiný. Chlapec, který ví. Soucítila jsem s ním. To, co prožíval se mě dotklo, to, co viděl, mě rozplakalo.
Za to Emu ze současnosti možná nebudete mít rádi, ale ukazuje nám, jak to v životě mnohdy bohužel chodí. Některé vztahy (nejen) v rodině jsou bolavé, jsou nepochopitelné. Když však budeme poznávat její život, to, čím vším si prošla, věřím, že si k ní najdete cestu, stejně jako já.
Moc jsem si užívala to, jak je kniha napsaná. Miluji autorův styl, jaký jazyk používá, jak skládá věty, jak tvoří příběh. Je až dechberoucí, jak se v příběhu vše propojuje, jak na povrch vyplouvají další pravdy a vše do sebe nakonec přesně zapadne. Líbily se mi i zmínky o jiných knihách. Autor je do příběhu skvěle zakomponoval.
Knížka vyšla v mé oblíbené edici Tvář, která je vždy jistotou skvělého čtení. A nesmím zapomenout zmínit nádherné ilustrace, které knize dávají ještě další rozměr.
Úžasná kniha, která si mě získala. Dokázala mě překvapit i rozplakat. Jsem z ní nadšená.
Jan Štifter píše tak lehce a neokázale. Málokdy mám pocit, že bych knížce měla dát 6 hvězd, protože 5 nestačí. Chlap, co dokáže napsat takhle autenticky ženskou postavu? To je vážně unikát. Nemám ráda doslovné přímočaré příběhy, takže Štifterovo postupné skládání příběhu z mozaiky je pro mě jako čtenáře sice náročnější, ale také mnohem zábavnější. Za mě jsou Vltavice jednoznačný vítěz nikým nevyhlášené soutěže o nejlepší román o zaplavených vesnicích.
Hlavní postavou je tady bezpochyby Lipno, přehrada, bez které by žádný z příběhů v knize nebyl. V roce 1900 by zvláštní chlapec Dor neměl vize zaplavené vesnice a nejspíš by si nezapsal předtuchu vraždy. V 80. letech by se tak neměly české rodiny kam jezdit na Šumavu rekreovat a nevznikaly by letní románky i záště. A v roce 2025 by téměř šedesátiletá Ema neplatila potápěčům, aby na dně přehrady hledali sochu Jana Nepomuckého a důkaz toho, co se v těch 80. letech skutečně stalo a jestli se jí to jen nezdálo.
Velmi realistická linka aktuálního soužití nenukleární rodiny byla hodně uzemňující. A i když s Emou tedy v jejím dusivém objetí své rodiny nesouhlasím, je to tak všechno, co s tím můžu dělat. I takové osudy jsou a vždycky mají někde kořeny. Třeba právě na Lipně.
Historická část mi zase připomněla trochu Sběratele sněhu, lehký magický realismus, ale fakt jen takové koření, žádná plnotučná pohádka. Štifter umí psát a o jižních Čechách už tuplem. Možná i proto, že odtamtud pocházím a na Lipně jsem prožila dětství, tak mě to víc bere. A možná mu díky tomu nadržuju, ale podle mě mu spíš držím palce a ty hvězdy si zaslouží.
Číst o místech, kde jsem vyrůstala, je vždycky srdcovka. Ale to spojení s Vltavicí, téměř zaniklou obcí na břehu Lipna, a špetkou magického realismu mě pohladilo na duši...
Tak tohle byla nádhera - úžasný příběh, dechberoucí ansámbl postav, celé krásně napsáno. Nemohla jsem se odtrhnout a musela dát knihu na jeden zátah dlouho do noci. Stále se mi celý příběh honí hlavou, hlavně Dor, matka, Líza a Ema. "Vltavice" pro mě patří mezi nejlepší knihy roku.