Vlastně mě mrzí, že Glattauer dal na fanoušky a příběhu dal pokračování.
Smlsla jsem knihu naráz? Ano.
Dalo mi nakonec dvojvydání příjemný pocit uspokojení, jak to zase jednou nějaké literární dvojici krásně vyšlo? Ano, to bezpochyby.
Vážně i takto banálně? No jasně. Často si namlouvám, že už jsem ze vší romantiky dávno vystřízlivěla, ale (bohužel? bohudík?) není tomu tak.
I když byli protagonisté (zejména Emmi) občas na průplesk, nemohla jsem si odpustit jim "fandit" až do konce (tedy toho úplného závěru s poslední kapitolou druhé knihy). Inu, "I want to believe".
Ale... ALE: nalejme si čistého vína (klidně bordeaux), whiskey, to je jedno. Hořký konec, ať už s poslední stránkou prvního dílu, nebo pak s pomocí jiného vývoje dílu druhého, ten by měl o tolik větší emocionální dopad! Leovo filozofování by se zdálo být o tolik pravdivější a moudřejší!
A přesto nakonec popřu sama sebe a klidně vysázím 4 i 4,5 hvězdičky, mně se ten příběh totiž obyčejně líbí. Možná i trochu nutí člověka v dlouhodobém vztahu se zamyslet, kde se vlastně sám nachází. Ve výsledku vlastně neúporně, i když možná polopaticky, a snad právě proto, že nakonec si ten konec můžeme sami představit, vyhodnotit a vlastně udělat úplně jinak.
A kromě toho, ve světě v roce 2024 a podstatně instantnější komunikaci a také vztahům je pěkné se zase jednou ponořit do pohádkového světa, kde těmi jedničkami a nulami putují i hluboce definované a formulované plné myšlenky. :)