Italian passion--the passion that seeks its own satisfaction, and not to give one's neighbor an enhanced idea of oneself--is the life-blood of Stendhal's Three Italian Chronicles.
Marie-Henri Beyle, better known by his pen name Stendhal, was a 19th-century French writer. Known for his acute analysis of his characters' psychology, he is considered one of the earliest and foremost practitioners of realism in his two novels Le Rouge et le Noir (The Red and the Black, 1830) and La Chartreuse de Parme (The Charterhouse of Parma, 1839).
i want to read this one no less than "the life of.." there is just something about stendhal i love. i adore the thoughts and sensations he stirs in me. i love the profound insights he offers.
Italské příběhy od Standála jsem vzal do ruky, protože jsem čekal, že budou o vynálezu špaget nebo pizzy. NENÍ TAM O NICH ANI SLOVO! Chcete vědět, kdo vymyslel Quatro Salámy? Bohužel! Proč jsou špagety tenký? NIC. Nemám slov!
Pardon za tu mezeru. Neměl jsem totiž slov! Abychom se dostali k příběhu samotnému, který není ani o špagetách(!!!) ani o pizzách (!!!) - kdysi, když ještě neexistoval tik tok, byla v Itálii jedna čmafíta a do té se zakouká jeden frajer. Bohužel, fotřík tomuhle svazku moc nefandí a tak se musejí scházet potají v noci, kdy ji mladík brnká na city a pak i na něco jinýho. Jenže se příběh odehrává v Itálii před vynálezem pizzy, takže se to všechno pokadí jako já na záchodě a najednou je tam mrtvejch jak v Komandu. Do toho všeho se přimotají tchýně, abatyše, abé, abeceda, abrakadabra, až si nakonec člověk říká, jestli ono fakt není lepší hrát ty hry na počítači!
I enjoyed the last story greatly, however the first two tales were a bit too morose. I didn’t like how Stendhal revealed the tragic conclusions of the first two stories which ruined some of the suspense.
Мне все время кажется, что Стендаль пишет про Испанию, а не про Италию. В книжке про страну, которая из Второй мировой сделала анекдот (сборник анекдотов), не над чем посмеяться.
Хотя, с другой стороны, Донна Леон пишет про Венецию трагические детективы. Не говоря уже о каком-нибудь Моравиа... Мне же Италия продолжает казаться безумно смешной, и всегда печально не находить этого в книжках.