Anorexie a jak se s ní vyrovnat / Osobní zpověď (bývalé?) anorektičky / Anorexie jako závažná porucha příjmu potravy je alarmujícím fenoménem dnešní doby, který si občas vybírá oběti na životě. Autorka knihy, novinářka Michala Jendruchová, se rozhodla předložit čtenářům svůj příběh po dvacetiletém a nakonec snad úspěšném boji s ní. Ve svých 30 letech vážila pouhých 32 kg a lékaři jí nedávali velkou šanci na přežití. Nakonec se jí s vypětím všech psychických sil podařilo „našeptávání“ nemoci odolat a ze začarovaného kruhu vystoupit. V autentickém vyprávění nechává čtenáře nahlédnout do svých nejniternějších pocitů a situací, které ji přivedly až na hranici života a smrti, a líčí svou cestu k „normálnímu životu“. Její osobní zpověď doplňují postřehy a názory její rodiny, přátel i lékařů. Rádi bychom, aby tato kniha přinesla nemocným naději, že i z jejich situace existuje cesta ven. Zároveň může pomoci rodinám a blízkým pochopit postižené, jejich chování a myšlení -- ukáže, čeho se raději vyvarovat při komunikaci s nimi, na co naopak upozornit, čeho si všímat a tím jim třeba nakonec zachránit život.
Musím bohužel přiznat, že sympatie k autorce mám nulové.
s. 99, 100 5. května 2012 Dnes jsem si dala maso. To je pro mě naprosto neskutečné. Já, která jsem si myslela, že maso už nikdy nevložím do úst, jsem ho snědla bez jakýchkoliv výčitek. Dvanáct let jsem byla zapřisáhlá vegetariánka z přesvědčení. Nechci ubližovat zvířatům a skutečně je mi to „proti srsti“.
Zas tak žhavé to nebude. s. 97, 98 1. května 2012 Ráno si hned po probuzení mažu housku s máslem, na to plátky mozarelly a šunku. Vegetariánskou šunku? Že se nezmínila, když se patlá skoro ve všem.
Nechci se autorky dotknout, ale ta její anorexie byla prazvláštní. Když přibereš, tak půjdeš domů. Tak co, budu jíst, abych přibrala mohla jít domů.
Ano, neustále cvičila, ale že by jedla jako anorektička? To se mi tak úplně nezdá. Sice na jedné straně váhá, jestli si vzít třešinku, ale na druhé se cpe kily ovoce a suchým pečivem... Zjevně má problém s jídlem, ale asi bych to nenazývala anorexií.
Bylo zajímavé přečíst po spoustě amerických knížek o anorektických dívkách český názor. Literární hodnota díla není nic moc, ani moje sympatie autorka moc nezískala (v podstatě, vůbec nezískala). Měla jsem z ní dojem takové histerické ženy, která ze všeho dělá vědu a za všechno můžou ostatní: rodina, anorexie. Jen ona za nic nemůže.
Taky to jídlo mi nepřipadá moc anorektické. Dušená zelenina ne, čtvrť kila chleba a tučný sýr a sušené ovoce jo. A to ještě autorka na začátku knihy říká, jak tenkrát dobře umělá kalorické hodnoty jidla. Dnes by její poruchu příjmu potraviny pravděpodobně pojmenovali ARFID nebo tak nejak.
A propos, ten její příkladový jídelníček z roku 2004 se 4 kg ovoce dělá cca 2800 kcal denně (a 422 g cukru), a to jsem ještě počítala minimální množství.