Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech.
Venuše Samešová je ženou nevšedního osudu. Už proto, že je výtvarnicí… Už proto, že ztvárnila roli slavné princezny… Už proto, že žila v normalizační Praze jako míšenka a byla krásná. Něco takového se rovnalo pozvání do umělecké společnosti, a tak se Venuše stala součástí legendární bohémské komunity v domě Jiřího Muchy na Hradčanech. I o tom přináší ve své knize obsáhlé svědectví… A dál? Zajímavá je i proto, že její otec byl krotitelem lvů a matka Holanďankou narozenou v Německu. Její otec, Venušin dědeček, pocházel z afrického Toga. „Babička ho nechtěla, ale měl spoustu zlata a to nejspíš rozhodlo“, vypravuje ve své knize o skandálu, který otřásl ve dvacátých letech měšťáckou společností německého Ulmu. Venušini rodiče pak zažili bombardování Drážďan, kde stáli na sklonku války se svým cirkusem. Právě to je nejspíš definitivně sblížilo a dalo dohromady. Čím ještě byla tahle žena se zvláštním jménem výjimečná? Nejspíš tím, že se drze postavila svazákům i pánubohu. Pašovala hašiš z Maroka. Emigrovala do Západního Berlína, pracovala tu v nevěstinci a jen málokdo dokázal popsat vztahy mezi dívkami tak jako ona v této knize. Zejména je však pozoruhodná proto, že tohle všechno, celý svůj život, reflektuje s otevřeností, vypravěčskou inteligencí a důstojnosti ženy, s níž se mnozí - často významní a známí - muži pokoušeli od jejích dívčích let manipulovat a nakládat. Ona si přitom udržela svůj idealistický, a kdo ví, pro cyniky možná i naivní pohled na svět.
Autobiografie Venuše Samešové je rozporuplná knížečka. Autorka se v ní, docela umně, dokázala vyhnout přílišné bulvarizaci (ke které by její líčení mohlo přirozeně tíhnout) a odvyprávět svůj příběh bez zbytečných kudrlinek a levných skandálů. Její vyprávění je jednoduché, stručné a nesnaží se za každou cenu šokovat (to se Samešové často děje spíš mimoděk).
Je ale minimálně úsměvné, jak se Samešová s pomocí své Psychologie 1. 0. snaží analyzovat celou svoji rodinu a partnery (se všemi jejich údajnými problémy a psychózami, u kterých neomylně nachází jasný a zřetelný původ), samu sebe a své vzpomínky ale nijak nezpochybňuje a nesnaží se na ně nahlížet jinak, než prizmatem žité a objektivní pravdy (a to včetně vzpomínek z raného dětství). Stejně tak mnohé její úvahy o světě jsou často prostince jednoduché, až banální, jakkoli se je snaží podpořit citáty Senecy či Marca Aurelia. A přece se v nich někdy objeví nefalšovaná dobrota, kterou si Samešová pravděpodobně nese celým životem.
Kniha by taky snesla výraznější editorský zásah, který by pomohl větší plynulosti děje a návaznosti jednotlivých kapitol.
Trochu nadhodnocuji, ale třeba si to pak aspoň někdo přečtete, nezabere to příliš času. Téma se zdá být velmi bohémské, dějí se tam ty věci, které očekáváte (pokud o této době a společnosti aspoň trochu něco víte), přesto je to vše popsáno naprosto střízlivým a faktickým stylem. Přímo Venuší Samešovou. Vlastně se až divíte, že někdo s takto poměrně střízlivým vyjadřováním a pohledem na svět kolem má za sebou takové dětství a mládí. Místy najdete trošičku bulváru (zdravíme např. Káju Gotta), ale podle mě ničemu neškodí, proč s tím dělat tajnosti.
Příjemne letní čtení. Kniha je psaná velmi ctivou formou, člověk je veden životem Samesove jako loď na řece, obcas je nějaký zvrat, ale jen jako vzrušující rozšíření vln, které se pak usmerni a pokračují smirlive dále.
Jednu hvězdičku dávám za nádherné fotky, Venuše je vážně překrásná. Další hvězdičku si může přidat ten, kdo zná některého z protagonistů,- pokud se toto dělo někomu, koho jste znali, pobavíte se upřímně. Jinak je to opravdu hodně prostoduché. Je lepší nápad se na Venuši dívat, než číst, co píše.
Mám slabost pro biografie s fotkami. A na fotky Venuše Samešové jsem se nemohla vynadívat. Paní Samešová začala svou vyprávění skutečně od začátku, od původu svých rodičů, přes jejich životní osudy až po jejich seznámení a život před narozením jejich třetí dcery Venuše. A je to tak dobře, protože čtením této knihy získáte nástin hned několika nevšedních životů. Vyprávění je to střízlivé, detaily jsou s citem vybrány tak, že pozoruhodný původ a život p. Samešové se vejde na "pouhých 300 stran." Pěkná obálka nejspíš některé čtenáře nalákala a naláká upoutávkou na popis dovádění v bytě J. Muchy, ale kniha není zdaleka jen o tomto. Vlastně této části svého života se V.S. věnuje opakovaně, ale nepůsobí to v žádném případě bulvárně a někteří možná budou zklamaní :). Autorčina otevřenost působí v našich končinách jako zjevení a nemyslím si, že mnoho českých žen by bylo takovýmto způsobem ochotno nechat nahlédnout čtenáře do svého soukromí. O to více je tato kniha doporučeníhodná.
Na začátek bych podotkl, že slečny paní si k těm třem hvězdám připočtou jednu (které pamatují ruskou okupaci i dvě). Já jako smradlavý chlap dávám tři a půl ale to tady nejde, takže dávám kříž.
Knihu jsem přelouskal během jednoho víkendu, takže se jí nemusíte bát. Vyprávění pěkně odcejpá a osudy té paní jsou opravdu velice ale velice pestré. Psané je to přirozeně, jak by to vyprávěla někomu z kamarádů nebo blízkých. neodbočuje moc jinam ani se zbytečně nezdržuje složitým vysvětlováním. Sem tam se zamýšlí nad různými problémy či životními otázkami, pár stránek je věnováno i životě jejich rodičů a prarodičů. A že oba dva jsou, každý trochu jinak, hodně daleko od toho, jak se chovají a myslí běžní čeští rodiče.
Jak jako dítě, tak také jako dospělá se Venuše dostává i mimo socialistické Československo a jak tady u nás, tak i v zahraničí se setkává s různými žijícími či již mrtvými celebritami. Ale nebojte se nejde o žádné bulvární čtení. Autorka se u všech postav pokouší odhalit, motivy jejich chování a vůbec je hodně empatická ale v rozumné míře, aniž by moc upadala do nějakých coehovin.
V kostce jde o zajímavý a bohatý životopis obyčejné a přesto neobyčejné ženy.