A tükör és a maszk

by Jorge Luis Borges

Dieser Band enthält die späten Erzählungen: die Sammlungen ›David Brodies Bericht‹ (1969), ›Das Sandbuch‹ (1975) und vier weitere Texte, von denen der letzte, ›Shakespeares Gedächtnis‹ (1980), bisher auf Deutsch nicht vorlag. Sie zeigen noch einmal Borges' gesamte thematische und stilistische Vielfalt: lakonisch erzählte, realistische Geschichten über Messerstecher in Buenos Aires stehen hier neben komplexen psychologischen Studien und verblüffenden, phantastischen Inventionen. Vielleicht enthält dieser Band Borges' beste Prosa; sicher einige der scharfsinnigsten Erzählungen der Weltliteratur.

Genres: Short Stories, Fiction, Classics

330 pages, Hardcover

First published January 1, 1993

About the author

Jorge Francisco Isidoro Luis Borges Acevedo was an Argentine short-story writer, essayist, poet and translator regarded as a key figure in Spanish-language and international literature. His best-known works, Ficciones (transl. Fictions) and El Aleph (transl. The Aleph), published in the 1940s, are collections of short stories exploring motifs such as dreams, labyrinths, chance, infinity, archives, mirrors, fictional writers and mythology. Borges's works have contributed to philosophical literature and the fantasy genre, and have had a major influence on the magic realist movement in 20th century Latin American literature.
Born in Buenos Aires, Borges later moved with his family to Switzerland in 1914, where he studied at the Collège de Genève. The family travelled widely in Europe, including Spain. On his return to Argentina in 1921, Borges began publishing his poems and essays in surrealist literary journals. He also worked as a librarian and public lecturer. In 1955, he was appointed director of the National Public Library and professor of English Literature at the University of Buenos Aires. He became completely blind by the age of 55. Scholars have suggested that his progressive blindness helped him to create innovative literary symbols through imagination. By the 1960s, his work was translated and published widely in the United States and Europe. Borges himself was fluent in several languages.
In 1961, he came to international attention when he received the first Formentor Prize, which he shared with Samuel Beckett. In 1971, he won the Jerusalem Prize. His international reputation was consolidated in the 1960s, aided by the growing number of English translations, the Latin American Boom, and by the success of Gabriel García Márquez's One Hundred Years of Solitude. He dedicated his final work, The Conspirators, to the city of Geneva, Switzerland. Writer and essayist J.M. Coetzee said of him: "He, more than anyone, renovated the language of fiction and thus opened the way to a remarkable generation of Spanish-American novelists."

Reviews

[manka · Rating 5 out of 5]

Pět hvězdiček dávám proto, že jsem intelektuální snob. Některé povídky na pět hvězdiček nebyly a aspoň jeden z překladatelů by měl za některé větné konstrukce dostat za uši, ale většina se mi líbila, některé povídky byly jednoduše boží.

V průběhu čtení jsem dokoukávala Mistra a Markétku, takže jsem ocenila veškeré biblické narážky. Zejména u čtení sekty třiceti jsem měla velmi silný pocit, že jsem někde v mezikniží. A když jsem u té bible, taky Evangelium podle Marka mě dost zZaaujalo. Mám k němu v obsahu všeříkající poznámku "huh".

Borges má jednu povídku dedikovanou Lovecraftovi. Naprosto chápu, proč zrovna tuhle. Lehké ctulluovské prvky byly ve více povídkách, ale There are more things jsem přečetla celá napjatá a... nezklamala. Pocit nepopsatelného znepokojiva byl zachycen dokonale.

Ale k celku: na začátku byly různé reakce na fiktivní knihy. Četly se hezky, ale není to vyloženě věc, kterou bych vyhledávala. Někde v prostředku bylo dost jihoamerických reálií. To mne průběžně mátlo, protože veškeré moje znalosti o Jižní Americe pocházejí z četby Marqueze - a co do reálií není správnou volbou ani Sto roků samoty, ani Láska za časů cholery. I navzdory občasnému zmatku v geografii však bylo vše čtivé, ať už se ta která povídka klonila k větší či menší bizarnosti. Ke konci se začalo objevovat čím dál tím víc bizarna, bible a bizarna, takže jsem se nemohla odtrhnout.

Sečteno a podrtženo, myslím, že minimálně některé kousky si přečtu znovu.

(A jen tak mimochodem, jeden z šéfů si nechává říkat Alef. Budu se ho muset někdy zeptat, jestli četl Borgese - protože Alef se jmenuje jedna povídka a podle ní celá část knihy / sbírka.)

[El Rato Pequeño · Rating 5 out of 5]

This book contains about 80% of the content of the more notorious Collected Fictions, covering virtually all the most lauded Borges tales.

Ficciones is regarded as one of the best short story collections of all time, and deservedly so, immediately introducing legendary bookworm Borges' classic themes of fiction interacting with reality, dreams that dream themselves, miracles within the mundane, the fickleness of truth, contextuality, literature and language, comments on imaginary books... they're often much less stories in the classic sense and more like brief thought constructs, few-page essays of metaphysical "what-if" scenarios that provide the skinny and leave your mind pondering over for days.

Aleph is more spotty, though a few stories (The Immortal, Zahir, Aleph) are definitely on par with Ficciones' impossibly high watermark.

Brodie's Report I found to be a lesser work, mostly putting the labyrinths and dreams aside and being far more grounded in argentinian histories including gauchos and pampas - which as a city rat I'm not particularily well versed in myself. The Borgesian sheen is still present in the bizarre coincidences that conclude the stories, but he feels like he's often repeating himself at this point, though the final titular story is very good.

The Book of Sand on the other hand sees the aging Borges come back full circle to his Ficciones glory days; The Other, A Weary Man's Utopia, The Disk and again the title story are particularily tied for my favorite parts of the whole anthology.

The last chapter is 3/4ths of his final Shakespeare's Memory collection, and all three are plain and simply bombs - I don't understand why the 4th story didn't make it here though?

[Robert Drozda · Rating 5 out of 5]

Fantastické povídky v každém významu toho slova. Smysl a vyznění, které se mění s každým dalším čtením. Knihy v knihách, světy v světech, rekurzivní krajiny. Odkazy na fiktivní encyklopedie, recenze imaginárních knih neznámých autorů, komentáře k textům, které mohly měly, byly nebo budou napsány. Zdám se mi já, nebo můj sen? Jsme snící nebo vysněni? Ty povídky jsou Bludištěm, Zahradou v které se cestičky rozvětvují, Babylónskou knihovnou, Kruhovými zříceninami, Smrtí i kompasem, Tajným zázrakem, Božím nápisem, Nocí darů, Tím druhým, Zrcadlem a maskou, Alefem i Koncem. Ta kniha je z písku. A ani nevíte jak těžké je nemyslet na modré tygry.

Vesmír (který jiní nazývají Knihovnou)
je tvořen identickými šestiúhelníkovými místnostmi, v každé je 20 regálů, chodba do vedlejší místnosti a schodiště. Na každé z polic stojí dvaatřicet knih o čtyři sta deseti stranách. Tato knihovna, tento Vesmír obsahuje všechny knihy. Prostě tak. Všechny.
"Ani dvě nejsou stejné a je v nich vše, co lze vyjádřit ve všech jazycích. Velice podrobná historie budoucnosti, vlastní životopisy archandělů, přesný katalog knihovny, tisíce a tisíce falešných katalogů, důkaz nesprávnosti správného katalogu, gnostické evangelium Basileidovo, komentář k tomuto evangeliu, komentář k tomuto komentáři, pravdivé vylíčení tvé smrti, překlad každé knihy do všech jazyků, interpolace každé knihy do všech knih."
Je všeobsahující knihovna štěstím? Nebo vede k šílenství? Vše je na dosah a přitom nedosažitelné. Každý svazek je jedinečný a přitom existují tisíce nedokonalých kopií lišících se v jednom znaku a miliardy svazků s různou jedinou větou.
"Další pověra, známá z té doby, je pověra o Muži, který četl Knihu. Na některém regálu v některém šestiúhelníku (uvažovali tenkrát lidé) musí existovat kniha, která je zkratkou a dokonalým výtahem ze všech ostatních knih. Nějaký knihovník tu knihu pročetl a podobá se bohu.
Prosím neznámé bohy, aby umožnili jednomu člověku - jednomu jedinému člověku třebas i před tisíciletími! - do té knihy nahlédnout a přečíst ji. Nemůže-li se té cti, té moudrosti a toho štěstí dostat mně, ať se jich dostane druhým lidem. Ať nebe existuje, i když mně bude souzeno peklo. Ať jsem zneuctěn a zničen, ale ať v jednom okamžiku a v jedné bytosti Tvá obrovská Knihovna prokáže oprávněnost své existence."
Naprostá, zdrcující většina knih v Knihovně nemůže dávat žádný smysl jednomu konkrétnímu čtenáři. Ale znamená to snad že ty knihy žádný smysl nemají?
"Z písmen dhcmrlchtdj nelze vytvořit kombinaci, kterou by Knihovna nepředvídala a která by v některém z jejích tajných jazyků neměla strašný smysl. Nikdo nemůže vyslovit slabiku, které by nebyla plná něhy a obav, která by v některém z těch jazyků nebyla mocným jménem Boha. Mluvit znamená dopouštět se tautologií."

Alef
"Ano, místo, v kterém jsou všechna místa na světě. Neprolínají se a jsou vidět ze všech úhlů."
"Dospěl jsem k nevypověditelnému středu svého vyprávění a začínám propadat spisovatelskému zoufalství. Každý jazyk je abeceda znaků, jejichž používání předpokládá minulost sdílenou těmi, kdo se účastní rozhovoru. Jak předat lidem nekonečný Alef, který má bázlivá paměť stěží obsáhne?"
"Hlavní problém je ostatně neřešitelný: podat byť jen částečný výčet nekonečného souboru věcí. Můj zrak vnímal všechno současně. Popisovat to budu postupně, protože taková je lidská řeč. Něco však přesto zachytím.
Viděl jsem hustě obydlené moře, viděl jsem úsvit i soumrak, viděl jsem lidské zástupy v Americe, viděl jsem stříbřitou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem rozbořené bludiště (byl to Londýn), viděl jsem nekonečné oči, které byly přímo u mne a pátravě se ve mně zhlížely jak v zrcadle, viděl jsem všechna zrcadla na zeměkouli a v žádném jsem se neodrážel, viděl jsem na zadním dvorku v Solerově ulici stejné dlaždice, jaké jsem před třiceti lety viděl v průjezdu jednoho domu ve Fray Bentos, viděl jsem hrozny, sníh, tabák, rudné žíly, vodní páru, viděl jsem vypouklé rovníkové pouště a na nich každé zrnko písku, viděl jsem v Inverness ženu, na kterou nezapomenu, viděl jsem divokou hřívu vlasů i hrdé tělo, viděl jsem rakovinný nádor na prsu, viděl jsem na cestě kruh vyschlé půdy, kde dřív rostl strom, viděl jsem vilu v Adrogué, viděl jsem exemplář prvního anglického překladu Plinia od Philemona Hollanda, viděl jsem zároveň každé jednotlivé písmeno na každé stránce (jako chlapec jsem se často divil, že se v zavřené knize písmena přes noc nesmíchají a nepoztrácejí), viděl jsem současnou den i noc, viděl jsem západ slunce v Querétaru, v němž jakoby se odrážela barva růže v Bengálsku, viděl jsem svou prázdnou ložnici, viděl jsem v jednom kabinetu v Alkmaaru globus mezi dvěma zrcadly, která jej bez konce rozmnožovala, viděl jsem za úsvitu na pláži Kaspického moře koně s vlající hřívou, viděl jsem křehkou kostru ruky, viděl jsem jak vojáci, kteří přežili bitvu, posílají pohlednice, viděl jsem v jedné výkladní skříni v Mírzapůru španělské karty, viděl jsem na podlaze skleníku šikmé stíny kapradí, viděl jsem tygry, pisty, bizony, vlnobití a vojska, viděl jsem všechny mravence, co jich je na zemi, viděl jsem perský astroláb, viděl jsem v zásuvce psacího stolu (a při pohledu na písmo jsem se zachvěl) obscénní, neuvěřitelné a zřetelné dopisy, které Beatriz psala Carlosu Argentinovi, viděl jsem zbožňovaný pomník na ústředním hřbitově, viděl jsem děsivé ostatky toho, co kdysi bylo Beatriz Viterbovou, viděl jsem jak proudí má tmavá krev, viděl jsem soukolí lásky i obměny smrti, viděl jsem Alef ze všech stran, viděl jsem v Alefu zemi a na zemi opět Alef a v Alefu zemi, viděl jsem svou tvář a své vnitřnosti, viděl jsem tvou tvář, pocítil jsem závrať a dal se do pláče, protože mé oči spatřily ten tajný a zdánlivý předmět, jehož jména se lidé zmocňují, ale jejž žádný člověk neviděl: nepochopitelný vesmír. Pocítil jsem nekonečnou úctu, nekonečný soucit.

Nekonečné labyrinty se v jeho povídkách objevují často a v excelentním provedení (zde ukázaný Alef, nebo Kniha z písku, příběh knihy s nekonečným počtem stran je elegantní ekvilibristikou s Cantorovým diskontinuem). Nejisté hranice ale nemá jen prostor. Je fascinován časem a snahou ukázat, že není tím čím se zdá být (třeba Tajný zázrak, v Praze se odehrávající metafyzický akčnák s kabalou, nacisty a knihovníkem z Klementina, který oslepl při hledání božího jména). Imaginárním světům, autorům a knihám věnuje péči zcela výjimečnou ( mj. rekurzivní svět v povídce Tlön, Uqbar, Orbis Tertius, který se z nenápadného odkazu ve fiktivní encyklopedii rozrostl v alternativní historii Země). Dodnes se píší další práce věnované těmto nikdy nenapsaným knihám, jejich recenze, obálky, překlady.... tak existují, nebo ne? Dále tu pak máme, dvojníky, sny, detektivní příběhy, východní mystiku, spletitou a pro evropany téměř neznámou historii Jižní Ameriky 19. století (netuším, kolik z těch událostí tam líčených je fiktivních a kolik skutečných), bitvy a jiné krvavé příběhy (závod v běhu právě podříznutých zajatců z Brodiovy zprávy mě bude ještě chvíli strašit), poctu HP Lovecraftovi... Myslím že objevovat budu ještě dlouho a těším se. Svět obohatil se mi.


No man can write a book. Because
Before a book can truly be
It needs the rise and set of the sun,
Centuries, arms, and the binding and sundering sea.
[From Dreamtigers]


Je nekonečně vesmírů, které vznikají stále znovu a znovu, pokaždé když čtenář otevře knihu. Čtení je kreativním aktem, kterým z knihy vznikají světy a pro každého z nás jsou přichystány jiné. Nikdo neodejde s prázdnou. Stačí jen otevřít.

[Alexandra · Rating 3 out of 5]

Jakoby… ze začátku knihy se mi to nečetlo moc dobře, prvních několik povídek bylo doslova překousávání každého slova, jednak jsem tomu moc nerozuměla, jednak mě to nebavilo. Ale od druhé podčásti “artefakty” to bylo lepší. Stále mě některé povídky moc nebavily, ale už zde byly některé, které mě svým dějem zaujaly a které jsem si užila.

Uvedu zde pár povídek z částí, které mě zaujaly 😊:
•část “fikce”
•podčást “zahrada, v které se cestičky rozvětvují”:
Druhá kapitola “Tlön, Uqbar, Orbis Tetrius” (tahle se četla teda celkově hůř, ale děj byl zajímavý, když jste si zvykli na styl psaní této povídky)
‘Kruhové zříceniny” (za mě nejlepší povídka z těch všech)
‘Babylónská knihovna’ (zajímavý pohled na knihovnu jako ukázku chaosu vesmíru)
•podčást “artefakty”
‘Tajný zázrak’ (příběh o Čechovi a už to je zajímavý, když najdete v knize od argentinského autora – i když strávil mnoho let v Evropě, takže to tak nějak není úplně překvapující, ale i tak je to zajímavý)
•část “alef”
‘Deutsches Requiem’ (soud a poprava Němce – metaforická ukázka osudu nacistického Německa – jakoby… hrozně zdlouhavá povídka, ale když v tom zahlédnete osud toho Německa, je to vlastně dost zajímavé)
•část “kniha z písku”
‘Zrcadlo a maska’ (stejnojmenná povídka, jako je kniha. Příběh o královi a básníkovi – teď si nejsem jistá, jestli to byl vyloženě básník, ale dal králi tři básně. Měla zajímavý a nečekaný konec)

Nevyspala jsem zde každou povídku z každé části, ale pouze některé, které mě zaujaly. Možná kdybych měla víc času, třeba by to bylo lepší a mohla bych se zamyslet nad dalšími filosofickými náznaky a otázkami metafyziky atd atd. Jediné, co bych vypíchla je to, že se zde neustále dokola opakuje téma chaosu, vesmíru, labyrintu a lidskosti. Každá povídka je jiná, některé jsou opravdu fantasy žánru, některé rozebírají díla knih a autory, další pak otázky lidskosti. Nebylo to to nejhorší, co jsem kdy přečetla, ale ani mě to vyloženě nenadchlo.