Z blogu nominovaného na cenu Magnesia Litera autorka vybrala skoro padesát článků, většinu z nich o muslimech, a doplnila je velmi osobním textem o svém vztahu k islámu. Dala si práci s pochopením, vysvětlením a okomentováním společenských jevů, se kterými se v posledních pár letech v České republice setkáváme právě ve vztahu k tomuto náboženství. Rozklíčovala pár „záhad“ a objevila zdroje některých prohlášení a „pravd“, které se donekonečna opakují v médiích, a přitom vůbec pravdami nejsou. S nadhledem a humorem odhaluje čtenářům islámský svět zblízka, ne takový, jak se jeví z velké vzdálenosti. A zároveň si zachovává tolerantní, ale kritické myšlení celoživotního ateisty, leckdy skeptického i k vlastním závěrům.
Iva Pekárková, česká spisovatelka, překladatelka a publicistka, se narodila v Praze roku 1963. Ve dvaadvaceti letech předčasně ukončila studium mikrobiologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a emigrovala. Usadila se ve Spojených státech, kde se živila mimo jiné jako číšnice, sociální pracovnice nebo taxikářka. Své české prózy publikovala v exilových časopisech a psala i anglicky do řady magazínů včetně The New York Times. Jejím románovým debutem se stal v exilu napsaný příběh Péra a perutě (1989).
Po sametové revoluci přispívala do českých periodik (Playboy, Marianne, Cosmopolitan nebo Esquire) a v roce 1997 se na čas vrátila do Prahy, kde působila jako publicistka a překladatelka. Od roku 2005 žije v Londýně , kde také pracovala jako taxikářka, nyní především tlumočí.
3,5* Takov0 svěží čtení, místy těžko uvěřitelné nebo absurdní. Bylo fajn číst o jiném Londýně, než o jakém se člověk dočte v rozličných průvodcích, ale asi o to víc reálnějším. Sloupky Ivy Pekárkové mám obecně ráda za její nadhled a rozhled, takže tady asi nešlo šáhnout vedle.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Cetbu teto knihy bych doporucila vsem! Hlavne v dnesni dobe, kdy "jsme vsichni priposrani z tech teroristu muslimu" a treba se v tech nasich ceskych konzervativnich hlavickach rozne...teda...rozsviti a prestaneme tak moc generalizovat. :D Jen me trochu mrzi, ze kniha obsahuje i nektere prispevky z blogu starsiho data, ktere jsme poznali napriklad v jiz drive vydanem titulu Jaxi taksikarim. Rozumim, ze i ty jsou k tematu, ale prijde mi to mozna tak trosku obalamuceni ctenare...ale stejne je ta knizka skvela! Hlavne prispevky na jejim zacatku a konci. Kdo ale nic od Ivy Pekarkove (konkretne jeji blogoknihy) necetl a cilene se pidi po vsem, co by mu nezaujatym zpusobem pripodopomohlo od mozna klicici islamofobie, bude knihu hltat celou tak jak je. A kdo Ivu cte casteji, tak si holt vsimne, ze nektery textiky jsou mu povedomy...ale to neva. :)
Toto je kniha, kterou by si měl povinně přečíst úplně každý bez výjimky na vyznaní, věk či rasovou příslušnost. V dnešní vypjaté době, kdy na nás média chrlí zprávy plné teroristů a imigrantů, je třeba číst takovéto knihy, které nás všechny ukazují jako lidi. Našla jsem v ní rozhřešení a ujištění, že jsme pořád jen a jen lidé. A nějaké rozdíly a bariéry si vytváříme pouze v naší "dokonalé" mysli. Ano, zachovejme si svou kulturu, proč ne - ale bere nám ji někdo vůbec? Proč nepřijmout, že někdo má jinou barvu pleti či vyznání?
Tuto knihu bych nejraději viděla jako povinnou četbu, zvlášť v dnešní době. Sice jsem poměrně velkou část textu znala už dříve z autorčina blogu, ale nijak mi to nevadilo. Naopak takhle pohromadě mnohem lépe vytanou některé souvislosti, kterých si člověk při čtení jednotlivých blogů nemusí tak zřetelně všimnout. Kéž by knih s touto tematikou bylo více, zvlášť těch ´saných tímhle úžasným stylem, který sice předkládá argumenty pro určitý světonázor, zároveň však nechává čtenáři prostor pro vytvoření vlastního.
Přestože jsem již některé texty znala z autorčina blogu, nijak mi to nepřekáželo a naopak jsem se k nim ráda vrátila. Iva umí psát čtivě a při psaní o odlišných kulturách čerpá z vlastní zkušenosti, takže si člověk může o současné situaci utvořit i jiný názor než podle toho, co nám předkládají média. Knihu by si mělo přečíst co nejvíc lidí, aby si uvědomili, že i když na světě existuje mnoho odlišných kultur a náboženství, tím nejpodstatnějším faktem je, že jsme všichni bez rozdílu hlavně lidé. Strach z neznámého si v sobě utváříme sami a to naprosto zbytečně, lepší je nejdříve poznat a poté hodnotit, a to pokud možno jednotlivce, nikoli celý národ jako celek.