Martin Juhás čili Československo je román o letmých vztazích Čechů, Slováků, komunistů, fašistů, nacistů, Němců a příslušníků dalších menšin v období mezi lety 1918 až 1948, jehož cílem není přispět k odčiňování vin či k lepší informovanosti o daném historickém úseku, nýbrž vzbudit čtenářův údiv, představit mu na základě reálných i fiktivních historických událostí smyšlený svět, který do nových rozměrů transformuje mimo jiné i již zmíněné historické události. Dobrodružný text o řekách, soutocích a plynutí, jakož i o stojatých vodách a jednom bahnitém rybníku se z velké části odehrává ve Strakonicích a na západoslovenské Kysuci.
575 stran, který mi nikdo nikdy nevrátí. Nikdy. Taková píčovina. Na tolika stránkách. Ani nevim jak jsem k tomu přišel - vlastně vim! Letmo sem přelítnul recenzi na Respektu, kde to někdo svým významem pro českou literatruru přirovnává k Sestře od Topola a Dějinám světla od Němce. Retardovanější recenze v historii recenzí se povedla jen Vojtěchu Lindaurovi na desku OK Computer.
Zábranský psát umí, písmena mu jdou, slova i věty na sebe navazujou. Tady žádnej problém. Problém je příběh. Martin Juhás čili Československo je kronika, která pokrejvá období od vzniku první republiky až po konec druhý světový, resp. po rok 1948. Z českýho dějepisu se toho čtenář ale dozví spíš velký hovno. Na druhou stranu příběh ale obsahuje třeba magickej realismus. Což je takový literární reggae. Takže se občas v příběhu vyskytujou letající ryby a Martin si vyleze z matky před porodem a prochází se městem. Pak zase zaleze a počká si na porod. Ano, doopravdy.
Počet postav Zábranský vokoukal od Marquéze, takže už asi po třetině jsem se začal ztrácet v tom, kdo je kdo. Hlavní postava Martin Juhás se v knize vyskytuje asi tak 20% času. To by mi ani tak nevadilo, kdyby knize vládla nějaká snesnitelná dějová linka. Juhásův ocko přijde ze Slovenska do Strakonic - tam se odehrává většina děje - a pak se zase vrátí na Slovensko. Zábranský je občas velmi vtipnej, ale bohužel používá jev, kterej mne vytáčí do běla "Ale kde, ptáte se, kde se k té válce schylovalo? Chcete to vidět, je to tak? Schylování k válce vás zajímá víc ... Že ano?” Adresovat čtenáře je stejně smysluplná disciplína, jako komentovat svoje vlastní honění.
Jako bonus pak v poslední třetině knihy se všechny zemřelý postavy - a že jich neni málo - vrátí v podobě racků. Dalších asi sto stran pak sledujeme debatu racků o tom, co dělali za života. Krom toho taky sledují z výšky žijící postavy příběhu a komentují jejich počínání.
Kniha mi připomíná novejší alba Muse - má to od všeho trochu, je to pompézní jak já po 12ti jägrech, je tam opera, je tam techno, je tam reggae, je tam mlíko, je tam písek, je tam chlupatý podpaží - ale je to píčovina jak barák. Hlavně ale to je dlouhý jako kretén a proto bych chtěl sám sobě pogratulovat, že jsem to nehodil do hajzlu mnohem dřív. Nevim co si tímhle sebemrskačstvím furt dokazuju. 2/10.