What do you think?
Rate this book
Gabriel #2
Dcery
Každá rodina má ve skříni své kostlivce, a čím méně se o nich mluví, tím více chrastí kostmi, aby na sebe upozornili.
Ve svém druhém románu autorka vypráví příběh čtyř generací své vlastní rodiny a jeho děj se ze Slovácka přesouvá do Prahy a do severních Čech. Zpočátku je velká stmelená rodina schopná společně čelit dopadům dějinných zvratů české historie, která až tragicky poznamenává osudy některých jejích členů.
Nositelkami síly celé rodiny jsou ženy, Josefčiny dcery, ale čím více se rozpadávají jejich vlastní manželství i původně pevné rodinné vztahy, tím osudověji o tuto sílu přicházejí. Jako místy až černá niť se knihou vinou otázky nad vztahy mezi ženami, které jsou zdánlivě příliš silné, a muži, kteří jsou zdánlivě příliš slabí, i vědomí, že jeden tragický okamžik v životě první generace dokáže poznamenat životy těch, kteří se teprve narodí a lidé sami zranění svá zranění přenášejí dál a dál.
Pestrá mozaika příběhů rodičů, dětí a vnuků nenechá čtenáře vydechnout svou někdy až brutální energií, přesto dává naději, že i sebetěžší rodinnou historii zatíženou mlčením a tajnostmi lze unést i zvládnout a hlavně ji nepředávat dalším generacím.
Ve svém druhém románu autorka vypráví příběh čtyř generací své vlastní rodiny a jeho děj se ze Slovácka přesouvá do Prahy a do severních Čech. Zpočátku je velká stmelená rodina schopná společně čelit dopadům dějinných zvratů české historie, která až tragicky poznamenává osudy některých jejích členů.
Nositelkami síly celé rodiny jsou ženy, Josefčiny dcery, ale čím více se rozpadávají jejich vlastní manželství i původně pevné rodinné vztahy, tím osudověji o tuto sílu přicházejí. Jako místy až černá niť se knihou vinou otázky nad vztahy mezi ženami, které jsou zdánlivě příliš silné, a muži, kteří jsou zdánlivě příliš slabí, i vědomí, že jeden tragický okamžik v životě první generace dokáže poznamenat životy těch, kteří se teprve narodí a lidé sami zranění svá zranění přenášejí dál a dál.
Pestrá mozaika příběhů rodičů, dětí a vnuků nenechá čtenáře vydechnout svou někdy až brutální energií, přesto dává naději, že i sebetěžší rodinnou historii zatíženou mlčením a tajnostmi lze unést i zvládnout a hlavně ji nepředávat dalším generacím.
- GenresCzech Literature
Hardcover
First published October 28, 2015
1 person is currently reading
51 people want to read
About the author
Kateřina Dubská
7 books4 followersKateřina Dubská již dvanáct let píše knihy. Napsala jich šest. Od poetického románu Člověk Gabriel, „rodinného thrilleru“ Dcery, po zdánlivě „dopravní detektivku“ Třicátý kilometr, kterou právě držíte v ruce. Čtenáři i literární kritici o ní občas tvrdí, že je literární chameleon, ale ona říká, že všechny její knihy mají jedno společné – skryté proudy a sdělení, na která si musí čtenář přijít sám. Po hektickém životě, ve kterém spoluzaložila firmy Computer Press a ERA, i nadační fond Verda, který již 22 let podporuje romské studenty, nyní žije v Bílých Karpatech, chová včely a píše knihy, což ji stále neuvěřitelně baví.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 19 of 19 reviews
February 6, 2019
Velmi sa tesim, ze som opat objavila skvelu cesku autorku.
November 21, 2015
Kdo čeká pokračování Člověka Gabriela, ten bude hořce zklamán. Stylově je to naprosto odlišná kniha - už ta tvrdá první kapitola nenechá nikoho na pochybách, že tohle bude něco úplně jiného. Ten rodinný thriller (jak to autorka nazývá) se tím baladickým tónem Gabriela asi opravdu odvyprávět nedal, ale to nijak nezmenšuje moji nostalgii po stylu první knihy.
Jak jsem psala již ve své recenzi k Člověk Gabriel - tyto knihy jsou pro mě osobní záležitost, protože jsem se do této rodiny přivdala a v Dcerách mnohonásobně víc než v Gabrielovi figurují lidé, které jsem znala či znám osobně a ke kterým má manžel (a potažmo i já) silné citové vazby (babička, maminka, tety), a o to hůř se to někdy četlo. V knize se sice tahají ze skříně pomyslní kostlivci, ale není to nic, o čem by se v rodině nevědělo a občas i nemluvilo, takže šok nenastal žádný (byť starší část rodiny z toho dvakrát nadšená není). Ale chápu, že tato rovina čtení románu, je silně individuální a mimo rodinu tohle vůbec nefunguje a není relevantní.
Pokud se oprostím od této subjektivní roviny, tak musím připustit, že se mi Dcery líbili výrazně méně než Gabriel a vlastně se mi chvílemi nelíbili ani trochu. Celá poslední třetina románu mi chvílemi připomínala terapeutické psaní - potřebu vypsat se ze svého života, ale celé tohle psaní u mě prostě nefungovalo, vlastně jsem knížku dočítala přes moc, jen abych to dočetla. A ta závěrečná kapitola - která asi měla být paralelou s poslední kapitolou u Gabriela - mě odrovnala úplně, jak jsem byla zklamaná.
Kdyby to nebyl příběh spřízněné rodiny, tak by to bylo stěží na 3 hvězdičky, takhle to na čtyři vytáhne první půlka, která je zabydlená milovanými členy rodiny.
Kontext: Jedna z mála knížek, kde se manžel několikrát za den ptal: "Tak co ses dočetla?."
První věta: "Když jsem se vydal na stezku za kořistí, kterou honím, až padne, užívám si jejího strachu, který se za ní táhne jako vůně, která mne donutí ještě přidat a štvát ji a štvát černým lesem, až nakonec poslední skok zlomí její vaz a zuby se zatnou do měkkého těla?"
Poslední věta: "Štěstí nespočívá v tom, že nemáme problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jsme schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit. ZYGMUNT BAUMAN"
Jak jsem psala již ve své recenzi k Člověk Gabriel - tyto knihy jsou pro mě osobní záležitost, protože jsem se do této rodiny přivdala a v Dcerách mnohonásobně víc než v Gabrielovi figurují lidé, které jsem znala či znám osobně a ke kterým má manžel (a potažmo i já) silné citové vazby (babička, maminka, tety), a o to hůř se to někdy četlo. V knize se sice tahají ze skříně pomyslní kostlivci, ale není to nic, o čem by se v rodině nevědělo a občas i nemluvilo, takže šok nenastal žádný (byť starší část rodiny z toho dvakrát nadšená není). Ale chápu, že tato rovina čtení románu, je silně individuální a mimo rodinu tohle vůbec nefunguje a není relevantní.
Pokud se oprostím od této subjektivní roviny, tak musím připustit, že se mi Dcery líbili výrazně méně než Gabriel a vlastně se mi chvílemi nelíbili ani trochu. Celá poslední třetina románu mi chvílemi připomínala terapeutické psaní - potřebu vypsat se ze svého života, ale celé tohle psaní u mě prostě nefungovalo, vlastně jsem knížku dočítala přes moc, jen abych to dočetla. A ta závěrečná kapitola - která asi měla být paralelou s poslední kapitolou u Gabriela - mě odrovnala úplně, jak jsem byla zklamaná.
Kdyby to nebyl příběh spřízněné rodiny, tak by to bylo stěží na 3 hvězdičky, takhle to na čtyři vytáhne první půlka, která je zabydlená milovanými členy rodiny.
Kontext: Jedna z mála knížek, kde se manžel několikrát za den ptal: "Tak co ses dočetla?."
První věta: "Když jsem se vydal na stezku za kořistí, kterou honím, až padne, užívám si jejího strachu, který se za ní táhne jako vůně, která mne donutí ještě přidat a štvát ji a štvát černým lesem, až nakonec poslední skok zlomí její vaz a zuby se zatnou do měkkého těla?"
Poslední věta: "Štěstí nespočívá v tom, že nemáme problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jsme schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit. ZYGMUNT BAUMAN"
June 13, 2016
Naladěn knihou Člověk Gabriel jsem se pustil do druhé knížky Kateřiny Dubské.
Kus první kapitoly je asi zkopírovaný scénář tvrdého porna.
A zbytek knihy je jedna velká deprese.
A navíc tak neuvěřitelná, jak dcery stále dělají ty stejné chyby a berou si tak špatné muže a svou odevzdanost si vybíjejí na dcerách, u kterých byste čekali, že to zlomí… A ono ne.
A pak dojdete k části, kdy nejmladší Kateřina najde práci v moderním vydavatelstvím se šéfem, kterému říká Hlavička, a vám to strašně připomíná Computer Press a pak Kateřina koupí barák v buchlovských kopcích a vám to tak nějak připomíná životopis autorky, a tak si ho vygooglujete znovu a zjistíte, že Hlavička je fakt Hlavenka (zakladatel Computer Pressu) a že ta knížka je docela dost autobiografická.
A v tu chvíli autorce fakt nezávidíte. Protože vyrůstat v takových sračkách je fakt naprd.
A když toto všechno víte, tak se na tu knížku najednou díváte trochu jinak. Protože je dobrá. Ne tak milá jako Člověk Gabriel a ne tak propracovaná jako knihy třeba Kateřiny Tučkové, ale je dobrá.
Ale matoucí systém hvězdiček na Goodreads vás nutí hodnocení srazit, protože i když je ta knížka technicky dobrá (a formou, tedy líčením osudů několika generací žen, stejně jako třeba u knihy Druhý život Marýny G.), vy podobné knihy číst nechcete, takže z hodnocení kolem 80 % dáte jen 3 hvězdičky, aby vám GR nezačaly doporučovat podobný žánr.
Ach jo.
Kus první kapitoly je asi zkopírovaný scénář tvrdého porna.
A zbytek knihy je jedna velká deprese.
A navíc tak neuvěřitelná, jak dcery stále dělají ty stejné chyby a berou si tak špatné muže a svou odevzdanost si vybíjejí na dcerách, u kterých byste čekali, že to zlomí… A ono ne.
A pak dojdete k části, kdy nejmladší Kateřina najde práci v moderním vydavatelstvím se šéfem, kterému říká Hlavička, a vám to strašně připomíná Computer Press a pak Kateřina koupí barák v buchlovských kopcích a vám to tak nějak připomíná životopis autorky, a tak si ho vygooglujete znovu a zjistíte, že Hlavička je fakt Hlavenka (zakladatel Computer Pressu) a že ta knížka je docela dost autobiografická.
A v tu chvíli autorce fakt nezávidíte. Protože vyrůstat v takových sračkách je fakt naprd.
A když toto všechno víte, tak se na tu knížku najednou díváte trochu jinak. Protože je dobrá. Ne tak milá jako Člověk Gabriel a ne tak propracovaná jako knihy třeba Kateřiny Tučkové, ale je dobrá.
Ale matoucí systém hvězdiček na Goodreads vás nutí hodnocení srazit, protože i když je ta knížka technicky dobrá (a formou, tedy líčením osudů několika generací žen, stejně jako třeba u knihy Druhý život Marýny G.), vy podobné knihy číst nechcete, takže z hodnocení kolem 80 % dáte jen 3 hvězdičky, aby vám GR nezačaly doporučovat podobný žánr.
Ach jo.
June 25, 2017
Jak jsem Člověka Gabriela zhltla takřka jedním dechem, tak z Dcer jsem hodně zklamaná. Tolikrát jsem se ptala, proč to dělají, proč sebou nechají takhle smýkat, proč se tomu všemu nepostaví... Nakonec jsem nebyla schopná knížku dočíst, protože to bylo neustále opakování. A na to, abych dočítala dalších 250 stran, mám přece jen příliš málo volného času.
October 16, 2017
„Člověk Gabriel“ je výjimečná kniha, „Dcery“ jsou jedna velká deprese. Sexuální zneužívání, chlapi jsou lůza, těžký úděl ženy, neustálé manželské povinnosti, sebevraždy, psychické nemoci, domácí násilí, skuhrání úplně nad vším... A pořád dokola. Tráva je špatně zelená, nebe je špatně modré a všichni chudinkám malým ubližují. Čekám, že celý život nebude stát za nic a on za nic nestojí. To je ale skvělé, jak se můžu patlat ve svém neštěstíčku.
Prostě přečíst a ulehnout na koleje.
s. 474
„A kdy ses narodil?“ (...)
„V listopadu.“ (...)
„Ježíš, to snad ne, zase Štír!“ vyhrkla, sama překvapená tím, kolik jedinců s vlastnostmi tohoto nebezpečného živočicha ji v poslední době obklopuje. „Můj bývalej manžel je Štír, moje matka taky, můj šéf je Štír i a ta kamarádka, který jsi původně psal.“
Ale božíčku. Jak na to přišla, když Štír je jenom do 22. listopadu?
Jura, který mluví nářečím/nenářečím a prokládá to spisovnou češtinou... :-/
s. 580,581
„Ta jsou krásná (...) Přece nejsem blázen, já nic takového nepotřebuju! A k žádnému psychologovi nepůjdu! (...) Za ty dveře sa ti omlúvám, to sem neměl, nechám je samozřejmě opravit, ale tys mňa neměla tak rozčílit. Už nechci slyšet o nějakých dalších prášcích a nějaké depresi. Já nic takového nemám, to sú jen nějaké tvoje výmysly.“
ji/jí - s. 154, 175
Prostě přečíst a ulehnout na koleje.
s. 474
„A kdy ses narodil?“ (...)
„V listopadu.“ (...)
„Ježíš, to snad ne, zase Štír!“ vyhrkla, sama překvapená tím, kolik jedinců s vlastnostmi tohoto nebezpečného živočicha ji v poslední době obklopuje. „Můj bývalej manžel je Štír, moje matka taky, můj šéf je Štír i a ta kamarádka, který jsi původně psal.“
Ale božíčku. Jak na to přišla, když Štír je jenom do 22. listopadu?
Jura, který mluví nářečím/nenářečím a prokládá to spisovnou češtinou... :-/
s. 580,581
„Ta jsou krásná (...) Přece nejsem blázen, já nic takového nepotřebuju! A k žádnému psychologovi nepůjdu! (...) Za ty dveře sa ti omlúvám, to sem neměl, nechám je samozřejmě opravit, ale tys mňa neměla tak rozčílit. Už nechci slyšet o nějakých dalších prášcích a nějaké depresi. Já nic takového nemám, to sú jen nějaké tvoje výmysly.“
ji/jí - s. 154, 175
This entire review has been hidden because of spoilers.
November 24, 2015
Tedy, to byla pecka! Vždycky, když jsem někde viděla napsané "rodinná sága" a představila jsem si rozvleklý děj přeplněný postavami, jmény a ději tak spletitými, že se v nich za pět minut ztratím jako v husté změti šlahounů lián v hlubokém pralese Amazonie, knihy jsem rovnou odmítala. A když už jsem se některou náhodou prokousala, cítila jsem se utahaná, k zoufání unuděná a v hlavě jen neurčitý pocit ničeho, těžký jako ručník nacucaný vodou v létě, od kterého se však kýžené ochlazení již nedostaví.
Román Kateřiny Dubské mi však mé mínění o příbězích celých generací přemotal o tři sta šedesát stupňů.
Živý jako dravá řeka, která čtenáře strhne s sebou, sotva smočí palec. Hluboké černé tůně plné emocí, které nezřídka vřou jako voda v pekelném kotli. A na rozbouřených vlnách neklidných a pochmurných vod se tu a tam jako zázrakem mihne malinké světélko majáku křehkých nadějí. Turbulence událostí, v nichž se jako pouťové sklíčko občas zablýskne malebný rodinný obrázek poskytující rákosový ostrůvek bezpečí.
A uprostřed toho všeho klokotu stojí žena, zde silná a neochvějná, pevná jako skála, nositelka rodu, byť opředeného tajemným mlčením o sopkách, co vyvěrají odněkud z minula. Ale i hornina vlivem slunce, větru a deště podlehne korozi a nestvůra prokletí vycení své ostré zuby času, zahryzne a nepustí... Dokáže rodina prolomit a změnit nastavení svých vzorců a určit směr otáčení soukolí osudu?
Román Kateřiny Dubské mi však mé mínění o příbězích celých generací přemotal o tři sta šedesát stupňů.
Živý jako dravá řeka, která čtenáře strhne s sebou, sotva smočí palec. Hluboké černé tůně plné emocí, které nezřídka vřou jako voda v pekelném kotli. A na rozbouřených vlnách neklidných a pochmurných vod se tu a tam jako zázrakem mihne malinké světélko majáku křehkých nadějí. Turbulence událostí, v nichž se jako pouťové sklíčko občas zablýskne malebný rodinný obrázek poskytující rákosový ostrůvek bezpečí.
A uprostřed toho všeho klokotu stojí žena, zde silná a neochvějná, pevná jako skála, nositelka rodu, byť opředeného tajemným mlčením o sopkách, co vyvěrají odněkud z minula. Ale i hornina vlivem slunce, větru a deště podlehne korozi a nestvůra prokletí vycení své ostré zuby času, zahryzne a nepustí... Dokáže rodina prolomit a změnit nastavení svých vzorců a určit směr otáčení soukolí osudu?
March 23, 2016
Tak já nevím. Člověk Gabriel byl trochu úkaz. Dcery jsou svým způsobem také, ale pro mě spíš v opačném směru. Možná jsem ve svých 34 letech ještě moc mladá, abych to pochopila, nebo jsem vyrostla v příliš normální rodině, která sice není vůbec sluníčková, ale ani plná životních dramat a průserů, nebo přede mnou rodina něco tají. Ale fakt jsem si v knize to svoje traumátko nenašla.
Měla jsem trochu problém hodnotit počtem hvězdiček. Dcery asi nejsou napsané špatně. Ale už od půlky mi začalo lézt krkem, jak je to pořád jako přes kopírák, jen se to vždy o generaci posune: Prostě ženské v této rodině mají život na hovno. A většinou za to můžou chlapi. Kdyby aspoň každý jinak. Pořád se opakují stejné problémy (a že by se v jedné rodině vyskytlo tolik případů ošmatávání dětí, mi teda přišlo už přitažené). Lezli mi už na nervy. Ty ženské i ti chlapi. No ale co, prostě se někdo potřeboval vypsat z vlastního traumatu. Škrtla bych nějakou tu hvězdičku a bylo by. Jenže co s tím, když zjistíte, že jde o skutečnou rodinu a povětšinou i o skutečné události? Škrtat hvězdičky za to, že se to opravdu stalo? Nakonec je mi asi autorky a její rodiny prostě jen líto.
Měla jsem trochu problém hodnotit počtem hvězdiček. Dcery asi nejsou napsané špatně. Ale už od půlky mi začalo lézt krkem, jak je to pořád jako přes kopírák, jen se to vždy o generaci posune: Prostě ženské v této rodině mají život na hovno. A většinou za to můžou chlapi. Kdyby aspoň každý jinak. Pořád se opakují stejné problémy (a že by se v jedné rodině vyskytlo tolik případů ošmatávání dětí, mi teda přišlo už přitažené). Lezli mi už na nervy. Ty ženské i ti chlapi. No ale co, prostě se někdo potřeboval vypsat z vlastního traumatu. Škrtla bych nějakou tu hvězdičku a bylo by. Jenže co s tím, když zjistíte, že jde o skutečnou rodinu a povětšinou i o skutečné události? Škrtat hvězdičky za to, že se to opravdu stalo? Nakonec je mi asi autorky a její rodiny prostě jen líto.
February 21, 2016
Takhle pár hodin po dočtení nějak nevím, co říct, jak vystihnout pocit, který z knihy mám. Je nesmírně působivá, napsaná s citem a ještě k tomu přenádherným jazykem, plná tíživých témat a nelehkých osudů... Nedá se moc přečíst na jeden zátah, alespoň já to nedokázala.
Ještě stále ve mně doznívají pocity, které jsem při čtení prožívala, ale jaké, to si nechám pro sebe. Myslím, že si je každý musí u knihy procítit sám a každý z nás si z příběhu odnese nejspíš něco jiného. Je to nelehké čtení, pořádný zápřah na emoce, ale stojí za přečtení.
Vím, že se s tím pořád opakuju u různých knih, ale opravdu je to jedno z nejlepších děl, jaké se mi kdy dostalo do rukou. Věřím tomu, že se ke knize jednou dokážu vrátit a znovu se do ní ponořit, abych v ní mohla objevovat myšlenky, které jsem teď nepovažovala za tak důležité, a vrátit se k těm, které mě nějakým způsobem oslovily.
Ještě stále ve mně doznívají pocity, které jsem při čtení prožívala, ale jaké, to si nechám pro sebe. Myslím, že si je každý musí u knihy procítit sám a každý z nás si z příběhu odnese nejspíš něco jiného. Je to nelehké čtení, pořádný zápřah na emoce, ale stojí za přečtení.
Vím, že se s tím pořád opakuju u různých knih, ale opravdu je to jedno z nejlepších děl, jaké se mi kdy dostalo do rukou. Věřím tomu, že se ke knize jednou dokážu vrátit a znovu se do ní ponořit, abych v ní mohla objevovat myšlenky, které jsem teď nepovažovala za tak důležité, a vrátit se k těm, které mě nějakým způsobem oslovily.
July 30, 2019
No spíše 3.5 ale...
Trochu to ve mně dozrává. Jde o rozsáhlou těžce uchopitelnou rodinnou ságu. Autobiografii autorčiny rodiny.
Odpovídá tvrzení psychologů o rodových prokletích i o tom, že jen těžce v rodině měníme věci. Dějí se rodové chyby, koloběhy, jen málokdy se dovedeme posunout dopředu a bývá to obvykle jen o jeden stupeň a to v majetku, vzdělání, soc. Spol.. Zařazení. A přesně o tom ta kniha je. Vybřednutí z osudových chyb je skoro nemožné. Je to tak trochu deník pro psychiatra k vyřešení depresí. Ženy jsou ukňučené, vzteklé, nešťadtné, předčasně zestárlé, zhrzené, sebevraždící se, pohrdající muži nakonec. Muži v knize jsou vesměs slaboši. Ženy považují za kurvy a taky se k nim tak chovají. No je to takové spílání a ve finále zázračné rozřešení a pochopení, čímž se rodové prokletí jak kouzelně vyřeší. No a proto nakonec 3 hvězdičky.
Trochu to ve mně dozrává. Jde o rozsáhlou těžce uchopitelnou rodinnou ságu. Autobiografii autorčiny rodiny.
Odpovídá tvrzení psychologů o rodových prokletích i o tom, že jen těžce v rodině měníme věci. Dějí se rodové chyby, koloběhy, jen málokdy se dovedeme posunout dopředu a bývá to obvykle jen o jeden stupeň a to v majetku, vzdělání, soc. Spol.. Zařazení. A přesně o tom ta kniha je. Vybřednutí z osudových chyb je skoro nemožné. Je to tak trochu deník pro psychiatra k vyřešení depresí. Ženy jsou ukňučené, vzteklé, nešťadtné, předčasně zestárlé, zhrzené, sebevraždící se, pohrdající muži nakonec. Muži v knize jsou vesměs slaboši. Ženy považují za kurvy a taky se k nim tak chovají. No je to takové spílání a ve finále zázračné rozřešení a pochopení, čímž se rodové prokletí jak kouzelně vyřeší. No a proto nakonec 3 hvězdičky.
July 16, 2020
Po autorkinej knihe Gabriel, ktorej sú Dcéry volným pokračovaním, som sa veľmi tešila na pokračovanie príbehu rodinnej ságy. Aké sklamanie ... dočítala som knihu s veľkým úsilím a nádejou, že v tej knihe musí prísť niečo ... neprišlo, ostala mi pachuť po čítaní o zbabraných a premárnených životoch, o bitkách, strachu a bezmocnosti, ktoré autorka nahromadila v knihe. Autorka aj tu použila svoj nezameniteľn�� štýl menenia miesta a postáv v nasledujúcom riadku bez upozornenia a bez uvedenia do situácie. Kým v Gabrielovi to prispelo k dynamike deja, tu to skôr spôsobilo chaos.
June 6, 2021
Nadherna kniha, silny pribeh, ktery vas pohlti, skvele napsano. Zcela jiste se zaradila na seznam mych nejoblibenejsich.
May 31, 2022
Osudová kniha, úžasně napsaná, Kateřina Dubská se okamžitě zařadila mezi moje oblíbené autorky. Moc mě zajímalo, jak pojme konec, doslov mě rozsekal, naděje umírá poslední.
October 28, 2024
A sequel to Člověk Gabriel, the history of the family within the 20th century, children and grandchildren. Not bad, many characters - hard to remember who is who. True wise insights.
January 10, 2026
Nebylo to špatný, ale celkem pomalý a plný hrdinek, který trpí.
December 30, 2020
Dlouho mi trvalo, než jsem se začetla, ala min. druhá polovina už mě vtáhla. Čím blíže se děj týkal současnosti, tím víc se mě dotýkal.
October 17, 2018
Moje pocity v průběhu čtení se postupně měnily. Na začátku jsem byla dost překvapená první kapitolou a pátrala jsem, zda mi v mé eknize někdo nezaměnil text, ale ověřila jsem si, že jsem ji fakt koupila na Kosmasu, a navíc jsem v recenzích našla pohoršení jiných čtenářů. Tak jsem četla dál a bavilo mě to víc a víc. V příběhu předků a široké rodiny autorky Kateřiny najdeme velkou zásobu střípků a střepů z mnoha vztahů, manželství a rodičovství, a většinou to žádná krása není. Je otázka, co z toho je pravda, a co si autorka přikrášlila, ale uznat musím to, že je to čtivé. I když mi těch žen bylo dost líto. Ale zároveň jsem měla trochu pocit, že si za dost věcí mohou samy, dneska si nenecháme tolik kakat na hlavu.
Nestává se to moc často, ale i přes objemnost téhle knihy, tedy délku eknihy, mi na konci bylo vlastně docela smutno, že to končí. Zároveň mě ale příběh samotné Kateřiny už nebavil tolik jako to o starších generacích.
V žádném případě nečekejte cokoliv trochu se blížícího předchozímu Člověku Gabrielovi. Ale i tak máte před sebou zajímavou knihu psanou bohatým jazykem.
Vadilo mi, že jsem se v osobách nevyznala, autorka hodně přeskakovala mezi hrdinkami a hrdiny a ne vždy mi hned došlo, o kom to zrovna je a pak už jsem se úplně ztratila. Ale přistoupila jsem na to, že i tak mě to baví a vyznat se v tom nepotřebuju. V tištěné knize je prý k nalezení rodinný strom, který orientaci usnadňuje, v eknize by mi stejně moc nepomohl.
Nestává se to moc často, ale i přes objemnost téhle knihy, tedy délku eknihy, mi na konci bylo vlastně docela smutno, že to končí. Zároveň mě ale příběh samotné Kateřiny už nebavil tolik jako to o starších generacích.
V žádném případě nečekejte cokoliv trochu se blížícího předchozímu Člověku Gabrielovi. Ale i tak máte před sebou zajímavou knihu psanou bohatým jazykem.
Vadilo mi, že jsem se v osobách nevyznala, autorka hodně přeskakovala mezi hrdinkami a hrdiny a ne vždy mi hned došlo, o kom to zrovna je a pak už jsem se úplně ztratila. Ale přistoupila jsem na to, že i tak mě to baví a vyznat se v tom nepotřebuju. V tištěné knize je prý k nalezení rodinný strom, který orientaci usnadňuje, v eknize by mi stejně moc nepomohl.
April 6, 2016
Zatímco Člověk Gabriel bylo lanko napjaté k prasknutí mezi první a poslední stránkou knihy, pro Dcery, tohle neplatí. Ztrácely to prvotní pnutí postupně od začátku do konce. Samozřejmě, nečíst před tím Gabriela, asi bych se díval smířlivěji. Ale jazyk nádherný, fakt radost to číst... Jen tím okecávám tu jednu chybějící hvězdičku. Je to výborná knížka.
December 29, 2015
Sice opravdu obsáhlá, i co se do množství postav týče, ale opravdu zajímavá sonda do příběhu jedné velmi rozvětvené rodiny. Děj knihy začíná někdy po první světové válce (snad se nepletu) a končí v současnosti. Určitě doporučuji.
February 25, 2016
85% knihy je těžká depka a několikrát jsem ji chtěl odložit, protože mě do depky dostávala. Jsem ale rád, že jsem ji dočetl, protože to mělo svůj důvod. Žádné odlehčené čtení to není, ale stojí to za to. Jinak autorka píše moc dobře ... jen kdyby mě nechala trochu vydechnout ...
Displaying 1 - 19 of 19 reviews