„Člověk Gabriel“ je výjimečná kniha, „Dcery“ jsou jedna velká deprese. Sexuální zneužívání, chlapi jsou lůza, těžký úděl ženy, neustálé manželské povinnosti, sebevraždy, psychické nemoci, domácí násilí, skuhrání úplně nad vším... A pořád dokola. Tráva je špatně zelená, nebe je špatně modré a všichni chudinkám malým ubližují. Čekám, že celý život nebude stát za nic a on za nic nestojí. To je ale skvělé, jak se můžu patlat ve svém neštěstíčku.
Prostě přečíst a ulehnout na koleje.
s. 474
„A kdy ses narodil?“ (...)
„V listopadu.“ (...)
„Ježíš, to snad ne, zase Štír!“ vyhrkla, sama překvapená tím, kolik jedinců s vlastnostmi tohoto nebezpečného živočicha ji v poslední době obklopuje. „Můj bývalej manžel je Štír, moje matka taky, můj šéf je Štír i a ta kamarádka, který jsi původně psal.“
Ale božíčku. Jak na to přišla, když Štír je jenom do 22. listopadu?
Jura, který mluví nářečím/nenářečím a prokládá to spisovnou češtinou... :-/
s. 580,581
„Ta jsou krásná (...) Přece nejsem blázen, já nic takového nepotřebuju! A k žádnému psychologovi nepůjdu! (...) Za ty dveře sa ti omlúvám, to sem neměl, nechám je samozřejmě opravit, ale tys mňa neměla tak rozčílit. Už nechci slyšet o nějakých dalších prášcích a nějaké depresi. Já nic takového nemám, to sú jen nějaké tvoje výmysly.“
ji/jí - s. 154, 175