What do you think?
Rate this book
O patro výš
Praha, přelom osmdesátých a devadesátých let. Jitka balancuje mezi prací, péčí o matku a dusným manželstvím s Bohdanem. Jeho pocit promarněného života mění společné soužití v minové pole tichých i bouřlivých konfliktů. Dcera Viki se mezitím snaží ustát tlak vysoké školy, otcovy nároky a touhu po svobodě, kterou doma nenachází.
Román O patro výš zachycuje tíživou atmosféru posledních let socialismu a ukazuje, jak se velká politika podepisuje na těch nejintimnějších vztazích. Dokáže blížící se sametová revoluce přinést rodině vytoužený klid, nebo jen odkryje stará mezigenerační traumata a nenaplněné ambice?
Román O patro výš zachycuje tíživou atmosféru posledních let socialismu a ukazuje, jak se velká politika podepisuje na těch nejintimnějších vztazích. Dokáže blížící se sametová revoluce přinést rodině vytoužený klid, nebo jen odkryje stará mezigenerační traumata a nenaplněné ambice?
324 pages, Hardcover
Published September 1, 2026
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 1 of 1 review
October 4, 2026
O patro výš: když příběh přeroste svou nakladatelskou váhovou kategorii
Do téhle knihy jsem šel s jistou nedůvěrou. Neznámá autorka, neznámé nakladatelství… Roky čtenářských zkušeností mi říkaly, ať počítám se vším.
První scéna mi to neusnadnila. Jitka, jedna z hlavních postav, přijde domů, manžel tam ještě není. Odskočí do koupelny, vrátí se a on už spí. Buď autorka přehlédla drobnou logickou kličku, nebo ze scény něco vypustila a čtenáři nechala, ať si ji dopíše sám. Já ale místo dopisování chtěl číst hotový příběh. Aspoň jsem si to na začátku myslel.
První dojem byl dost jednoznačný: tohle je spíš vyprávění než román. Chvílemi to působilo, jako když vám kamarádka líčí, co zažila, a v půlce věty přeskočí na další den. Co v románu zpravidla stojí na scéně, tady stojí na převyprávění. Jenže po pár desítkách stran jsem si na styl zvykl a ukázalo se, že jako čtenář jsem nevyzpytatelný. Do hry vstoupil příběh, který všechny zmíněné slabiny překryl natolik, že přestaly být slabinami.
Dobrý příběh umí ledacos zamaskovat, to se stává. Tady ale nešlo jen o maskovací taktiku. Vypadá to na autorčin záměr, který jsem zprvu neprohlédl a který mě postupem času přesvědčil, že byl zvolený správně.
A tady se to zlomilo. Pryč byla nedůvěřivost a já si tu knihu konečně začal užívat.
Konec osmdesátých let v Praze s sebou nese sadu rekvizit a Michaela Mikulová jich pár použila. Dcera Viktorie nemůže studovat, co by chtěla, protože otec není úplně loajální komunista. Nakonec ji ale pustí na VŠE, takže režim dokázal potrestat i odměnit jedním rozhodnutím. Její celoživotní láskou je tanec, stala se dokonce mistryní republiky a tím si částečně předurčila budoucí život.
Otec dělá melouchy v pracovní době, tedy v tehdejší terminologii okrádá socialistickou společnost. Touží emigrovat, manželka ne, a tak se o tom hádají. Jitka chodí ráda do práce, kde má kolegu s očividně hlubšími city, zatímco doma ji čeká muž, který se k ní zrovna nechová jako k princezně. Jak by to asi mohlo dopadnout? Můžete si tipnout, než otočíte stránku. Já tipoval a nebudu vám říkat, jak jsem dopadl.
Tohle všechno jsou stereotypy, které čtenář literatury o normalizaci zná jako své boty. Do vyprávění zároveň patří, protože taková doba skutečně byla. Autorka s nimi naštěstí pracuje střízlivě, bez snahy je přebarvovat na něco originálnějšího.
Výjimkou byla pro mě hádka o emigraci. Scéna, která má být jedním z emocionálních vrcholů, je popsána tak stroze a věcně, že mi bylo skoro líto, že se těch dvou nikdo nezastane. Až později jsem pochopil, proč je tak strohá.
Nejvíc si na knize cením toho, co v ní chybí. Autorka dobovou atmosféru vykresluje bez patosu a bez retro nostalgie. Žádné „to byly časy“, žádné roztomilé vzpomínaní na tuzexové bony s mrknutím do kamery. Doba je tu prostě prostředí, ve kterém lidé musejí žít a žijí. Nikdo tu dobu nepřišel obdivovat ani soudit. U nás to není zdaleka samozřejmé, protože normalizace buď láká k černobílému moralizování, nebo k sentimentu, a obojí se čte rychle a zapomíná ještě rychleji.
Podobně uměřeně nakládá s dějinami. Příběh pokrývá poměrně krátký úsek, přelom osmdesátých a devadesátých let, takže dramatické zvraty nemohly chybět. Kdo ale čeká podrobné líčení revolučních dnů, bude zklamán. Autorka o revoluci zmíní mimoděk, jen jako o něčem, co se stalo, zatímco lidé řešili své starosti. Až z toho, co postavy vyprávějí, je vidět, jak se jejich životy změnily: najednou mohly cestovat nebo podnikat. Dějiny tu nejsou hlavním hrdinou, ale počasím. Funguje to a je to věrohodnější než jakákoli velká scéna na Václavském náměstí.
Příběh navíc oživuje to, že se ve vyprávění střídají dvě ženy. Některé události jsou díky tomu podané s odstupem, zpětně nebo z jiného úhlu, a text tím dostává prostor a rytmus, který by jedním hlasem nezískal. Po nějaké době jsem zjistil, že jsem do děje ponořený. Knihy, které čtenáře dokážou přimět zapomenout na vlastní kritický aparát, jsou vzácnější, než by se zdálo. A řeknu to nahlas: příběh je opravdu silný a přál bych si, aby se o knize dozvědělo co nejvíc lidí.
A tady přichází pasáž, kterou jsem původně vůbec psát nechtěl. Na začátku čtení jsem byl nedůvěřivý, jak jsem psal. Čekal jsem, že mě kniha nebude bavit, že budu vidět samé chyby a že ji odložím s pocitem splněné kritické povinnosti. Nic z toho se nestalo a místo toho jsem si uvědomil, jak předpojatý jsem čtenář. Došlo mi totiž, že kdyby vyšla ve velkém nakladatelství, tu ostražitost bych si nejspíš vůbec nezapnul.
Je to nepříjemné zjištění, ale ukazuje, že malá, neznámá nakladatelství to mají dvojnásob těžké. Jejich knihy se hůř shánějí, ale hlavně u čtenářů začínají s mínusem. Jméno velkého nakladatelství je předběžná pečeť kvality a čtenář se podle toho (nevědomky) chová vstřícněji. Malé nakladatelství musí kvalitu doložit na každé stránce a ještě k tomu překonat naši podezřívavost. U Mikulové se mi to nakonec povedlo, ale jen proto, že jsem si ji u sebe všiml a pojmenoval.
Navzdory výhradám je to příjemné čtení s chytře vystaveným příběhem, silnými dramatickými liniemi a chvílemi, kdy čtenář sedí se zatajeným dechem a překotně čte dál. Dobrou knihu poznám, a O patro výš je dobrá. U české beletrie jsem v poslední době četl opravdu velká jména a O patro výš neznámé Michaely Mikulové není o nic horší. Možná dokonce naopak.
Byla by škoda, kdyby zapadla jen proto, že na hřbetě nemá správné logo a blyštivé jméno. Pokud vás zajímá, jak vypadala obyčejná rodina na prahu velkých změn, bez fanfár a bez nostalgie, dejte jí šanci. Já jsem jí šanci nakonec dal a nelituji.
Do téhle knihy jsem šel s jistou nedůvěrou. Neznámá autorka, neznámé nakladatelství… Roky čtenářských zkušeností mi říkaly, ať počítám se vším.
První scéna mi to neusnadnila. Jitka, jedna z hlavních postav, přijde domů, manžel tam ještě není. Odskočí do koupelny, vrátí se a on už spí. Buď autorka přehlédla drobnou logickou kličku, nebo ze scény něco vypustila a čtenáři nechala, ať si ji dopíše sám. Já ale místo dopisování chtěl číst hotový příběh. Aspoň jsem si to na začátku myslel.
První dojem byl dost jednoznačný: tohle je spíš vyprávění než román. Chvílemi to působilo, jako když vám kamarádka líčí, co zažila, a v půlce věty přeskočí na další den. Co v románu zpravidla stojí na scéně, tady stojí na převyprávění. Jenže po pár desítkách stran jsem si na styl zvykl a ukázalo se, že jako čtenář jsem nevyzpytatelný. Do hry vstoupil příběh, který všechny zmíněné slabiny překryl natolik, že přestaly být slabinami.
Dobrý příběh umí ledacos zamaskovat, to se stává. Tady ale nešlo jen o maskovací taktiku. Vypadá to na autorčin záměr, který jsem zprvu neprohlédl a který mě postupem času přesvědčil, že byl zvolený správně.
A tady se to zlomilo. Pryč byla nedůvěřivost a já si tu knihu konečně začal užívat.
Konec osmdesátých let v Praze s sebou nese sadu rekvizit a Michaela Mikulová jich pár použila. Dcera Viktorie nemůže studovat, co by chtěla, protože otec není úplně loajální komunista. Nakonec ji ale pustí na VŠE, takže režim dokázal potrestat i odměnit jedním rozhodnutím. Její celoživotní láskou je tanec, stala se dokonce mistryní republiky a tím si částečně předurčila budoucí život.
Otec dělá melouchy v pracovní době, tedy v tehdejší terminologii okrádá socialistickou společnost. Touží emigrovat, manželka ne, a tak se o tom hádají. Jitka chodí ráda do práce, kde má kolegu s očividně hlubšími city, zatímco doma ji čeká muž, který se k ní zrovna nechová jako k princezně. Jak by to asi mohlo dopadnout? Můžete si tipnout, než otočíte stránku. Já tipoval a nebudu vám říkat, jak jsem dopadl.
Tohle všechno jsou stereotypy, které čtenář literatury o normalizaci zná jako své boty. Do vyprávění zároveň patří, protože taková doba skutečně byla. Autorka s nimi naštěstí pracuje střízlivě, bez snahy je přebarvovat na něco originálnějšího.
Výjimkou byla pro mě hádka o emigraci. Scéna, která má být jedním z emocionálních vrcholů, je popsána tak stroze a věcně, že mi bylo skoro líto, že se těch dvou nikdo nezastane. Až později jsem pochopil, proč je tak strohá.
Nejvíc si na knize cením toho, co v ní chybí. Autorka dobovou atmosféru vykresluje bez patosu a bez retro nostalgie. Žádné „to byly časy“, žádné roztomilé vzpomínaní na tuzexové bony s mrknutím do kamery. Doba je tu prostě prostředí, ve kterém lidé musejí žít a žijí. Nikdo tu dobu nepřišel obdivovat ani soudit. U nás to není zdaleka samozřejmé, protože normalizace buď láká k černobílému moralizování, nebo k sentimentu, a obojí se čte rychle a zapomíná ještě rychleji.
Podobně uměřeně nakládá s dějinami. Příběh pokrývá poměrně krátký úsek, přelom osmdesátých a devadesátých let, takže dramatické zvraty nemohly chybět. Kdo ale čeká podrobné líčení revolučních dnů, bude zklamán. Autorka o revoluci zmíní mimoděk, jen jako o něčem, co se stalo, zatímco lidé řešili své starosti. Až z toho, co postavy vyprávějí, je vidět, jak se jejich životy změnily: najednou mohly cestovat nebo podnikat. Dějiny tu nejsou hlavním hrdinou, ale počasím. Funguje to a je to věrohodnější než jakákoli velká scéna na Václavském náměstí.
Příběh navíc oživuje to, že se ve vyprávění střídají dvě ženy. Některé události jsou díky tomu podané s odstupem, zpětně nebo z jiného úhlu, a text tím dostává prostor a rytmus, který by jedním hlasem nezískal. Po nějaké době jsem zjistil, že jsem do děje ponořený. Knihy, které čtenáře dokážou přimět zapomenout na vlastní kritický aparát, jsou vzácnější, než by se zdálo. A řeknu to nahlas: příběh je opravdu silný a přál bych si, aby se o knize dozvědělo co nejvíc lidí.
A tady přichází pasáž, kterou jsem původně vůbec psát nechtěl. Na začátku čtení jsem byl nedůvěřivý, jak jsem psal. Čekal jsem, že mě kniha nebude bavit, že budu vidět samé chyby a že ji odložím s pocitem splněné kritické povinnosti. Nic z toho se nestalo a místo toho jsem si uvědomil, jak předpojatý jsem čtenář. Došlo mi totiž, že kdyby vyšla ve velkém nakladatelství, tu ostražitost bych si nejspíš vůbec nezapnul.
Je to nepříjemné zjištění, ale ukazuje, že malá, neznámá nakladatelství to mají dvojnásob těžké. Jejich knihy se hůř shánějí, ale hlavně u čtenářů začínají s mínusem. Jméno velkého nakladatelství je předběžná pečeť kvality a čtenář se podle toho (nevědomky) chová vstřícněji. Malé nakladatelství musí kvalitu doložit na každé stránce a ještě k tomu překonat naši podezřívavost. U Mikulové se mi to nakonec povedlo, ale jen proto, že jsem si ji u sebe všiml a pojmenoval.
Navzdory výhradám je to příjemné čtení s chytře vystaveným příběhem, silnými dramatickými liniemi a chvílemi, kdy čtenář sedí se zatajeným dechem a překotně čte dál. Dobrou knihu poznám, a O patro výš je dobrá. U české beletrie jsem v poslední době četl opravdu velká jména a O patro výš neznámé Michaely Mikulové není o nic horší. Možná dokonce naopak.
Byla by škoda, kdyby zapadla jen proto, že na hřbetě nemá správné logo a blyštivé jméno. Pokud vás zajímá, jak vypadala obyčejná rodina na prahu velkých změn, bez fanfár a bez nostalgie, dejte jí šanci. Já jsem jí šanci nakonec dal a nelituji.
Displaying 1 - 1 of 1 review