Jsou knihy, které člověku utkví v paměti a jen tak ho nepustí. Jakmile jsem vzala Krysaře do ruky, jako bych se zastavila v čase. Před očima se mi objevil obrázek mě samé, sedící v přeplněné tramvaji na cestě do školy, hltající Viktora Dyka a zapomínající na svět kolem sebe. Bude to už dobrých 15 let a já stále mohu cítit to nadšení, které jsem při čtení cítila. Až jsem se sama sebe ptala, jestli je to dobrý nápad se do knihy znovu pustit. Kolem Krysaře jsem si nevědomky vystavěla jakousi modlu, kterou by mé dospělé já mohlo hodně rychle zbořit. My dospělí jsme ovšem nepoučitelní.
Viktor Dyk je do dnešního dne pojem, přestože málokdo zná více děl z jeho tvorby. Abych byla upřímná, docela mě překvapuje, že Krysař nakonec získal nejvíce ohlasu. Povídka je to totiž nejen krátká, ale i velmi jednoduchá. Dyk si vypůjčil starou německou pověst a zasadil ji do trochu reálnějšího prostředí. V jeho Krysaři se bohatí občané města úspěšně věnují politice, duševně postižení jsou nejen na okraji společnosti, ale i pravidelným terčem posměchu a mladé ženy nečekají na svou životní lásku, ale vybírají si svého vyvoleného samy a to i v případě, že je vyvoleným jen na několik společně strávených nocí. A přesně za tento „lidovější“ přístup k bájnému příběhu byl Dyk (napříč politickým spektrem) oslavován. Chválen byl i za nenačinčanou volbu jazyka a rychlý spád příběhu. Mnozí právě v této jednoduchosti našli nejen krásu, ale i hloubku. Mé mladší já ji našlo. Mé dospělé bohužel nikoliv.
Příběh se mi i tentokrát líbil, ale na některých místech mi přišel nedořešený. Dyk měl mnoho zajímavých nápadů, které ovšem pouze nastínil a nedotáhl zcela do konce. Z mého pohledu by povídce prospělo, kdyby měla alespoň o 20 stránek víc. Navíc jsem přesvědčená o tom, že před 15 lety jsem se zamilovala nejen do Dykova krysaře, ale do kombinace všech českýck krysařů, kteří tehdy byli k vidění a slyšení. Velký dojem na mne tehdy udělalo Landovo muzikálové zpracování, které dodnes umím nazpaměť. Vizuálně mě zaujala i filmová, experimentální varianta. I tu měl na svědomí Landa. Něco mi tedy říká, že když jsem četla Dyka, před očima jsem neměla jeho hubeného, emočně probuzeného krysaře, ale ramenatého, nemluvného a respekt budícího krysaře, který nakonec svou Agnes zachrání. Není asi žádným překvapením, do koho se mé pubertální já tehdy platonicky zamilovalo. A abych byla upřímná, krysařova postava má v mém srdci dodnes své místo. Z toho důvodu si myslím, že jsem přeci jen udělala dobře, když jsem se do Krysaře pustila podruhé. Za prvé jsem dokázala více ocenit brilantní konec, který Dyk vykouzlil. A za druhé jsem našla víc potěšení v reálnějších postavách a připomenutí si, že život není pohádka.