Mise Afghánistán

by Tomáš Šebek

Osobité svědectví lékaře a přítele Afghánců, jejichž zemi už dlouho sužují válečné konflikty.

Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v roce 2013 a 2015, pokaždé s Lékaři bez hranic. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela "běžné" úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou a syrovou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině. Šebkovo vyprávění je osobité a mnohdy humorné. Je to nepatetické svědectví lékaře a přítele Afghánců, jejichž zemi už několik desetiletí sužují teror a válečné konflikty.
Pět měsíců s Lékaři bez hranic: "Desetiletý Rahmudin přišel s proraženou lebkou. Nevěřil jsem, že se kdyprobudí z kómatu. A po operaci ten malej syčák chodí!"

Genres: Nonfiction, Czech Literature, Medical, War, Medicine, Biography, Audiobook

312 pages, ebook

First published January 1, 2015

About the author

MUDr. Tomáš Šebek je český chirurg, účastník misí Lékařů bez hranic.

Vystudoval všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Poté začal pracovat jako chirurg v Nemocnici Hořovice, v irském Dublinu a v současnosti v Nemocnici Na Františku v Praze.
Na první misi s Lékaři bez hranic odjel v roce 2010 na zemětřesením zdevastované Haiti. Později se do této země vrátil. Dvakrát pracoval v traumacentru Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu. Lékařskou péči poskytoval také lidem v Agoku na pomezí Súdánu a Jižního Súdánu. Celkem absolvoval s organizací šest misí, naposledy působil ve válkou zmítaném Jemenu. Svou zkušenost z misí popsal v emailech a článcích, které později vyšly i knižně.

Reviews

[Martin]

Tomáš mi touto pěknou knihou nepřiblížil detailně práci lékařů bez hranic, ale také to, jak je medicína nedeterministická. Jak se vlastně nemalá část nápravy skládá z doufání a spolupráce s přírodou. Pro mě, jako pro člověka, který prohání jedničky a nuly, je to opravdu závan z jiného, neuvěřitelného světa.

Tomáše znám z jeho veřejných vystoupení (TedX, ČRo, DVTV...) a je to opravdu velký kontrast. Naživo zcela vyrovnaný člověk, který by se mohl mluvením živit, protože slova pracně nehledá, ale plynule hovoří. Hezky se poslouchá. A pak Kniha! Sloh, na který jsem si musel prvních 30 stran zvykat, syrový a úsporný natolik, že ve dvou větách řekne každým slovem tolik informací až si je musím přečíst ještě jednou, jestli jsem nějaké nepřehlédl. A co teprve ta slova, která neřekl, ale jen nechal čtenáře, aby se dovtípil...

Kniha se mi velmi líbila. Po lokty v krvi s Tomášem několik dní. V metru, ve vlaku, všude, kde jsem knihu četl. Intenzívní čtení.

Prošli jsme břicho, už jsme jenom vyndali jeden volnej šrapnel. Jinak fakt nic. Prošli jsme to celý dvakrát, snad jsme nic nepřehlídli. Do díry z boku se vejde moje pěst. Mám ji velkou, pěst se mi nevejde do huby. Mám velkou hubu. Tolik k měření.

[Vojtech]

Po Tichém dechu moje druhá kniha o lékařích bez hranic. Opět absolutní obdiv k tomu co všechno v polních podmínkách dovedou. Pro laika možná někdy trochu moc technických detailů o jednotlivých operacích a případech, na druhou stranu kde jinde se tohle dočtete? A nakonec dojde i na trochu nazasloužené hrdosti na to, že jsme češi a lidi jako Tomáš do Afghánistánu za nás jezdí pomáhat.

[Shotgun]

Tomáš Šebek není klasický spisovatel ale jde o českého lékaře, který občas jede na nějakou humanitární misi organizace Lékaři bez hranic. během svého působení na takové misi si píše deník a na základě tohoto jeho deníku pak vznikají knihy.
— Pokud je vaším jediným důvodem, proč čtete knihy zábava, tak bych vás asi měl upozornit, že jelikož je autor především skvělý chirurg, tak popisu různých operací, průběhů léčení zranění a oprávněnému vychvalování ostatních kolegů je v knize věnováno poměrně hodně prostoru. Není ani divu, lékaři na misích makají jako mourovatí a moc času mimo nemocnici nestráví. Navíc pohyb mimo prostory nemocnice mají dosti omezené z důvodu bezpečnosti. Přeci jen mise Lékařů bez hranic se odehrávají buď v přímo válečných zónách nebo hodně nebezpečných lokalitách.
— Nicméně i tak si autor najde prostor aby vylíčil obyčejný život obyvatel země, kde dočasně působí, vztahy s kolegy a to jak z Lékařů bez hranic, tak z místními lékaři a ošetřovateli. Zvykem LBZ je totiž co nejvíce znalostí lékařů, pracujících pro tuto skvělou humanitní organizaci, předat místním lékařům aby byli schopni pracovat co nejlépe i po skončení mise LBZ. Čtenář také sleduje osudy pacientů, které prošli buď přímo rukama našeho hrdiny nebo jeho kolegů v nemocnici. Také se případným zájemcům z řad čtenářů pokouší přiblížit fungování a mentalitu LBZ a ukázat jim klady a zápory této práce. Či spíše poslání.
— Když v závěru Tomáš Šebek psal, jak vysoce cenění jsou čeští lékaři u této organizace, tak jsem se nemohl ubránit slzám. Tuto knihu jsem totiž dočítal těsně před Vánoci a jak výsledky voleb, tak shitstorm, který rozpoutali Zeman s Ovčáčkem rozhodně nezadávali důvod k nějakým projevům vlastenectví. Nicméně abych to shrnul, pokud jste ochotni občas vytrpět delší pasáže líčící dění na chirurgickém sále, tak se nemusíte této knihy bát. Autor píše civilně, tempo vyprávění je celkem svižné a dozvíte si i spoustu zajímavostí jak ze světa Lékařů bez hranic, tak ze života obyčejných Afghánců.
— Pokud vás toto téma nebo sám autor zaujali a zatím se vám ještě nechce kupovat knihu, pak doporučuji, toto skvělé interview, které Tomáš Šebek absolvoval na ČT24 a kde jen krásně dojali telemostem s autorem jeho oblíbené knihy a také pozdravem od jeho překladatele z mise na Haiti, který se přestěhoval do Prahy a studuje zde medicínu.

[Kačaba]

Šebek o sobě sám říká, že není literát. Já mu odporovat nebudu. Ani asi nejsem způsobilá něco takového hodnotit. On je, kdo je, je lékař. Byl na misi. Toto jsou zápisky toho, co tam zažil. Žádné kulturní vložky, výlety, bla bla, jen dřina v nemocnici. Nápor na psychiku, na fyzičku, na celé tělo.

Obdivuju toho chlapa, fakt jo. Já brečím, když mám na táboře vytáhnout patnáct klíšťat denně a obvazovat bolavé kotníky. A on zatím...

Je to syrové, cynické, autentické. Věřila jsem mu všechno.

Je to pořád jen o operacích. Břicho, střeva, zadnice, hrudník, mozek, sanice. A tak.
Ale střašně mě to bavilo poslouchat.

A ten dovětek... Ten mě rozbil, absolutně. Končila jsem s otevřenou pusou, protože jsem nevěděla.

[Luboš]

Myslí jako chirurg a píše jako chirurg

Lékaři bez hranic jezdí na mise určitě i kvůli zkušenosti a adrenalinu. Nevyčítám jim to, naopak jim to přeju a trochu i závidím, jel bych taky. Tahle kniha dá almužně, kterou posíláte Lékařům bez hranic, smysl. A jestli ještě neposíláte, tak po přečtení nejspíš začnete.

Velkou část knihy jsem četl na stojáka v MHD a i když si myslím, že nejsem žádný měkota, tak se mi mnohdy podlamovala kolena. Je to hodně syrové. První mise je dost technická, uvítal bych nějaký poznámkový aparát, nicméně druhá část je výrazně srozumitelnější. Sice je to trochu náborový leták Lékařů bez hranic, ale ostatně proč ne.

Celkový skóre tohohle pacienta: prasklá slezina, ošetřená laparotomií – operací břicha –, úraz hlavy s bezvědomím řešenej konzervativně, pravostrannej pneumotorax – vzduch v hrudní dutině a zkolabovaná plíce – ošetřenej hrudním sáním, natržená podkolenní žíla ošetřená stehem, otevřená zlomenina holenní kosti ošetřená zevním fixatérem. Tohleto je skutečná traumatologie, o který si doma čítám tak akorát v učebnicích.

To, co tady za dva měsíce, udělám v počtech a složitosti operací doma za 2 roky.

[Dymbula]

Pocházím z lékařské rodiny a knihy s nemocniční tématikou mě většinou baví. Autor je pro mě hrdina a chlap s velikým srdcem, které maskuje drsným jazykem. Ale tak už to mezi doktory většinou chodívá.

[Rézina Dějová]

Je na místě přiznat, že jsem od knížky očekávala něco jiného, než čím je. Chtěla jsem trochu vhledu do afghánské kultury z pohledu Čecha. Ve skutečnosti jde o deníkové záznamy dnes už hodně známého chirurga Tomáše Šebka z jeho dvou misí s Lékaři Bez Hranic v nemocnici v afghánském Kundúzu.

Záznamy se věnují především realitě v nemocnici a nekonečnému koloběhu operací a těžko popsatelného vyčerpání. Z pohledu zdravotníka to může být zajímavé, protože Šebek docela obšírně popisuje operační postupy. Jako laika mě to ale moc nebavilo. Co mi ovšem přišlo zajímavé je, jak neuvěřitelně devastující zranění se při správném zásahu dají přežít. Rozstřílená břicha, hrudníky, vyhřezlé mozky, o kterých jsem si do teď myslela, že představují konečnou, tady často úspěšně a navíc be ztížených podmínkách sešili, zašili a zrehabilitovali.

Kniha je psána útržkovitě a hovorově, ostatně, jak už bylo zmíněno, jedná se o deníkové zápisy vyčerpaného lékaře, ne o pečlivě vycizelovanou krásnou literaturu intelektuála, který má dost času, pohodlí a flat whites. Tomáše Šebka respektuju jako člověka, který ke svému "řemeslu" přistupuje s pokorou a lidskostí, což není u lékařů zdaleka vždycky samozřejmost. Jako spisovatel ale má svoje mouchy a tři hvězdičky dávám hlavně z obdivu k jeho práci. Z podobného soudku můžu doporučit knihu Tichý Dech od Jana Trachty, která mi připadala čtivější.

Poznámka: Asi jen pár měsíců po ukončení Šebkovy mise byla nemocnice v Kundúzu omylem vybombardovaná americkými silami. Při útoku zemřelo 42 lidí včetně tří lékařů.

[Ondřej Puczok]

Když jako první čtete Africkou zimu, těžko se u staršího Afghánistánu vyhnete srovnání. Je to krapínek zmatenější, více lékařsky odborné a ve výsledku méně povedené a přístupné jako celek. Jsou za tím předpokládám dva důvody. Nebyla kniha původně ve formě pravidelně zveřejňovaného deníku? Něco se tak opakuje, někdy to méně navazuje, než je zdrávo, sem tam něco chybí, očekává se určitá znalost medicíny (i v klíčových momentech)... A pak je důvodem samotná země – a opakuje to v textu i autor – rád by toho viděl, poznal i popsal víc, ale mimo nemocnici se prakticky nedostal. Každý postřeh zpoza zdí nemocnice je skvělý, včetně chování a zvyků ("prdlavky syn"), zdejších prací, proměn, historií lidí i míst, ale je toho bohužel hodně málo...

Pokud pak knihu hodnotím třemi hvězdami, je to opravdu čistě čtenářský zážitek. Není to nic proti práci autora samotného. A ani styl mi nevadí, je to přátelské povídání o zajímavé a těžké práci, kde je osobní pohled i přístup jen výhodou. Díky autorovi a jeho přímosti jsem naopak začal pravidelně Lékařům bez hranic přispívat. Je to neuvěřitelná práce, zvláště, když si člověk uvědomí, že...
...ve stejný rok o pár chvil později, co byl v Afghánistánu na své druhé misi, město na čas obsadil Tálibán a následně došlo ke spojeneckému bombardování, které skončilo 42 mrtvými. V té samé nemocnici, kde pracoval.
...že je to teď rok od doby, kdy Tálibán nakonec obsadil celou zemi a pomalu ji znovu vrací do středověku. I přes množství lidí, jak z knihy vyplývalo, kteří si pro svou zemi přejí (a dělali pro to maximum, včetně studií v zahraničí) úplně něco jiného, lepšího.

[sarka]

Děti do války nepatří!
Naprosto famózní kniha přibližující hrůzy a realitu dnešního světa. Tomáš a lékaři bez hranic se pokaždé co odjíždí rozhodnou opustit to co znají; svoji práci, rodinu, přátelé a bezpečí výměnou za to co je naplňuje. Výměnou za to, aby předali zkušenosti, pomohli a podpořili tam kde je to nejvíce potřeba. Mají můj respekt a obdiv!
Samotná kniha je napsaná hodně stroze, výstižně, takzvaně bez zbytečné omáčky…miluju!

[Dávid Jackanič]

Tomáš Šebek je český chirurg, ktorý namiesto toho, aby si užil pár dní voľna doma s rodinou v Prahe, odchádza na misie do vzdielaných krajín tretieho sveta. Vo svojich knihách (aj v tejto) pútavo opisuje to, čo znamená starať sa a najmä operovať ľudí, ktorých zrazilo auto, niekto ich zastrelil alebo skrátka "len" spadli z budovy a zázrakom to prežili...A navyše, celý výťažok z predaja jeho kníh putuje (alebo putoval) na podporu Lyonela, ktorého stretol na svojej misii v Haiti a len tak medzi rečou zažartoval, že by mohol prísť študovať medicínu do Prahy a spoločne so svojou rodinou tam aj žiť. Podľa mojich informácií Lyonel už úspešne dokončil I. lekársku fakultu Univerzity Karlovej v Prahe. :)

[Marcela Kleinbitch]

Pět hvězd je hlavně za Tomášovo obrovské srdce. Tohle čtení není jednoduché (často se ztrácíte v lékařských termínech), ale je tak neskutečně lidské a proložené autorovým ironickým humorem, že vás kniha vtáhne a nepustí.

[Tess]

mi.lu.ju.

[Barbara]

Vůbec nevím, jak to mám hodnotit.
Knize bych totiž dala tak 3 hvězdy, což by ale na první pohled mohlo vypadat, že tak hodnotím autora a to co dělá (a za co si zaslouží víc než 5 hvězd).
Ono se to čte jedním dechem, ale jsou to přepsané zápisky/blog a je to poznat. V e-booku mi to zas tak nevadilo, na papíře by mě to štvalo.

[Jaroslav Urban]

Poslouchal jsem jako audioknihu v podání pana Hlavici. Můžu jenom doporučit, rozhodně zajímavý obsah, jak se říká pohled z druhé strany. Někdy se ty kapitoly slívají, ale je jasný, že v nemocnici ve válečné zóně se věci prostě opakují každý den, znova a znova.
Jinak pan doktor šebek musí být pěkný řezník, v dobrém slova smyslu, když má za sebou takovou praxi. Úplně vidím ty jeho ruce, zanořený do pacientova břicha, kde loví zbytky ledvin, či slinivek.
Taky trochu nedávám, to jak zvládl ty neustálé přesčasy, budíčky po dvou hodinách spánku. Ten musel být pak měsíc mimo, když se vrátil, nebo alespoň zhubnul tak, že ho doma nepoznali skoro po návratu. Kabrňák je to, všechna čest.

[Martin Lutonsky]

Tohle je fakt síla. Ze začátku jsem si musel zvyknout na autorův břitký styl vyprávění a jakmile se to stalo docela mě dokázal vtáhnout do toho co prožívá. Přiznám se, že spoustě z toho o čem mluví jsem nerozuměl a ani si to neuměl představit(mnoho odborných pojmů). Nicméně je z toho vidět, že on přesně ví o čem mluví a je to doktor expert a maximální odborník a má můj obdiv.
Maximální obdiv mám pro jeho pokoru a nasazení s jakým na mise nastupuje nejen on, ale i ostatní kolegové z branže. A jeho skvělé svědectví o tom, že všude jsou zase a jen obyčejní lidé, kteří jsou nám víc než si myslíme podobní si zaslouží 100 hvězdiček.

[Jan]

Přečetl jsem Tomášovy zápisky víceméně jedním dechem. To co poskytujou je totální imerze do role chirurga na misi Lékařů bez hranic v oblasti s aktivní teroristickou aktivitou na severu Afghánistánu. Pocity? Neuvěřitelný respekt k tomu, co Lékaři bez hranic v polních podmínkách -- a s jakou vervou! -- dokážou. Je skvělý, že takoví lidi existujou. A hodně smutný, když si pak čtem, že onu nemocnici kde Tomáš byl spojenci omylem na podzim 2015 vybombardovali.

[Eva Staněk]

Naprostý obdiv.
Nejvíc mě zajímaly poznámky a postřehy mezi výrazně odbornými (pro mě) pasážemi ze sálu. O lékařích, expatech, dětech, co pouští draky. O potřebě smyslu práce a žití. O insanity workout ;-)
Skvělé čtení.

[František]

As Tomáš Šebek said, he does not consider himself a writer, but that is what makes his book great. He writes things as they were, without distortions to make them harsher or simpler. He just writes the way things were. What was valuable to me was that he talks about the value of human life and the meaning and joy his work gives him. As a medical student, I found more motivation to study because of his book.
It is hard to deal with the knowledge of how cruel things are still happening in parts where there is inadequate health care and education and war is raging.

medicines sans frontiers
As a child, I dreamed of going on a mission with medicines sans frontiers and being able to do something, even a little bit, about it. Over time, I grew comfortable and almost lost my resolution, but thanks to the book, Šebek not only resuscitated patients but also my resolution, and for that I am grateful.
The last note I leave here is Šebek´s observation about the redundancy of medical care. He noted, that its worth noting, that a cheap hospital in a place of need, can provide more care, than an expensive one in the modern world.


Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)

[Michal Těhník]

Moje první audioknížká, což podlě mě mělo i dopad na zážitek z knížky samotné. Práce Lékařů bez hranic je ušlechtilá, akorát může být dost monotóní. Zvláště pokud knižně vydáte blog, který je vlastně každodenním deníkem, co se v nemocnici děje. Na blog nebo podcast je to super materiál, ale v případě knížky to pro mě bylo prostě moc dlouhé. Po čase to omrzí, když posloucháte o několikátém zákroku a každodenním životě v nemocnici. To vám po několika popsaných dnech už tak zajímavé nepříjde.

Zajímavé jsou části, kde je popsáno, jak Lékaři bez hranic fungují a něco o jejich historii. Případně připomenutí, že zákroky, které se dělaji v jejich nemocnicích, by v těch západních nikdy neprošli.

Všechna čest lékařům bez hranic!

[Pixie]

Styl psaní není ještě tolik vyladěný jako v Jemenu, obecná čeština (zeleninovej vejvar, my eyes are bleeding), kapitoly nejsou tolik uhlazené a připomínají spíš původní blogové zápisky. Celé je to takové syrovější, popisy operací brutálnější. A ani superhero Šebkovi neodpustím neodpustitelné 'smějte se, holky!'

"Všude hodit domnělý záchranný kruhy."

"Áááááá, řvu si sám do sebe, takže ven nikdo nic neslyší..."

Několik zastřelených srdcí, to je totální madness.

Nakonec zůstává zase obrovská kupa lidskosti, mezikulturního porozumění, shrnutí - o čem je život a co všichni řeší, chtějí a potřebují bez ohledu na národnost a taky překvapivě připomínka, proč být hrdí na to, že jsme Češi.

Superhero Šebek!

[Zuzka-knižníček]

Ze začátku jsem si musela zvyknout na autorův styl, pak už to frčelo. Styl psaní k němu prostě patří a je alespoň autentický, jde poznat, že vychází ze zápisků z deníků a tam si každý (kdo deník píše) zaznamenává vše, tak jak to jemu vyhovuje, používá dialekt, výrazy, zkomoleniny, atd. Autor bez příkras popisuje své zážitky z Afghánistánu, kde byl s Lékaři bez hranic, vznáší úvahy, líčí prostředí, lidi, zkušenosti, lékařské termíny, atd. Za mě hodnotím 3,5*, ale určitě si ještě nějakou knížku od autora přečtu.

[Kryštof Davídek]

Tato sbírka reportáží na mě vlastně po celou dobu působila jako skvělá seberozvojová příručka.
Jistě, čtenář se zde mohl rozplývat nad genialitou (ne)improvizovaných chirurgických zákroků, mělkým popisem afghánského světa či charakterem Tomáše Šebka. Nicméně, jelikož nemám potuchy o lékařské profesi, o bezvýchodnosti situace v Afghánistánu jsem byl do této míry "seznámen" a o Šebkovi osobnosti jsem již něco věděl díky jedné z jeho skvělých přednášek, mě tato kniha oslovila právě myšlenkou, že byla pro Tomáše tato mise nabitím do "normálního života".

A přesně tak jsem se snažil přistupovat i ke knize samotné – to znamená porovnávat malichernosti všedních dní s všudepřítomným úsilím a žitím v přítomném okamžiku všech zúčastněných osob na těchto dvou afgánských misích. Člověka tohle pak prostě musí trochu pošťouchnout k zamyšlení, jestli svůj pracovní/volný čas tráví vlastně správně.

Knihu rozhodně doporučuji, pokud vás baví medicína, 5 hvězdiček by bylo málo – 8,5/10.

[Veronika Kyjak]

“Musím si dát bacha, abych mu to střevo zvenčí nezašil přes obě stěny. Je to jako když šijete knoflík u rukávu a chytnete si jeho protilehlou stranu. Pak tam tu ruku prostě nenacpete. Stejný je to se střevem. To hovno prostě neprojde.”

Miluju Šebkovy zápisky z misí, je to tak správně raw a vůbec mi nevadí, že místy příliš medicínské.

Doporučuji i další Šebkovy knihy a lékárníka Standu Havlíčka, pro ty, kdo má blízko k medicíně a dobrodružství.

[S.]

Je to tak, oficiálně se o Blízkej Východ zajímám až nezdravě moc, ale dokud nemám jednosměrnou letenku, tak je to dobrý. Každopádně tohle není můj deníček, so, boží knížka. Půlce jsem teda nerozuměla, protože doktorský termíny, ale ten zbytek je báječnej. Styl, tempo, obsah, humor, informace. Taky navíc fotky a nákresy něčeho, čeho jsem nepochopila.

[Lenka]

Není pro slabé žaludky. Uděláte si představu o tom, jak žijí lidi v Afghánistánu a jak fungují zahraniční mise. Neskrytá reklama Lékařů bez hranic. Při čtení vám najednou některé vaše problémy přijdou malicherné.

[Litllesusie]

Boha jeho, to je človek!!! Proste ortopéd :-D

[Irena P.]

Really interesting book about saving lives in conditions we can't even imagine.

[Petra]

Drsné, trochu "cestopisné" - vážná zranění popisuje jakoby se "nekrvelilo".

[František Valluch]

Spoustu příběhu je spíš "pro doktory" a lidi kteří se orientují v této problematice ale i tak zajímavé a poutavé čtení. Nechápu kde Tomáš bere tu energii!

[Impresor]

Audiobook