Susanne Fall (1922–2003) podává svým autobiografickým textem, který vznikl krátce po druhé světové válce jako dokumentárně stylizovaný záznam vzpomínek na roky právě prožité v terezínském ghettu, detailně názorné a v nejednom ohledu překvapivé svědectví. Prostřednictvím neiluzorního popisu a vhledu do pragmaticky taktizujících pravidel každodenního zápasu o to, aby se jí a jejím nejbližším podařilo mezi bezpočtem stejně ohrožených lidí uniknout „konečnému řešení“, pronikavě postihuje fungování devastačně odlidšťujících mechanismů v totalitním systému.
Pozoruhodné a naprosto výjimečné svědectví, které bylo psáno téměř bezprostředně po zažité zkušenosti (14. 5. 1945), čímž přináší velmi autentické zobrazení běžného života (pokud se to životem nazvat dá) v terezínském ghettu. Autorská vypravěčka si dokázala pomocí vybudované sítě známých a přátel získat specifické postavení v ghettu spojené s protekcí. Její naděje a touha (pře)žít souvisí nejen s jejím mládím (deportovaná byla v 21 letech), ale také s první sexuální zkušeností, kterou měla právě v ghettu. Ačkoliv k tomu byla zpočátku skeptická, tohle a spousta jiných velmi šťastných shod náhod umožnila jí a její matce přežít Terezín a nedostat se do transportu, který by pro ni i matku znamenal smrt. Dílo rozhodně stojí za přečtení.
Zajímavý náhled na terezínské ghetto - z hlediska člověka privilegovaného, jak to jen v téhle oblasti šlo, i když i takový člověk byl pořád součástí ghetta a tím pádem Untermensch...
Vzpomínky byly zcela jistě přefiltrované, ale i tak jsou neskutečné. I když se Susanne snažila zachytit hlavně pozitivní stránky života v ghettu, ty negativní tam také probleskují - hlad, nemoci, úmrtí, samozřejmě transporty.