Vytrvalý princ

by Pedro Calderón de la Barca, Vladimír Mikeš (Translator), Vladimír Vimr (COver)

Tato hra patří k vrcholům španělské dramatické tvorby „zlatého věku“. Autor tragedii charakterizuje jako „slavnou komedii o vytrvalém princi, jenž trpěl v zajetí pro svou vlast“.
J. W. Goethe o tomto díle řekl: „Kdyby veškerá světová poezie zmizela, mohla by se zrekonstruovat na základě této hry“. Vytrvalý princ vychází poprvé v plném znění a to v moderním překladu.

131 pages, Paperback

First published January 1, 1628

About the author

Pedro Calderón de la Barca y Henao was a dramatist of the Spanish Golden Age.

Calderón initiated what has been called the second cycle of Spanish Golden Age theatre. Whereas his predecessor, Lope de Vega, pioneered the dramatic forms and genres of Spanish Golden Age theatre, Calderón polished and perfected them. Whereas Lope's strength lay in the sponteneity and naturalness of his work, Calderón's strength lay in his capacity for poetic beauty, dramatic structure and philosophical depth. Calderón was a perfectionist who often revisited and reworked his plays, even long after they debuted. This perfectionism was not just limited to his own work: many of his plays rework existing plays or scenes by other dramatists, improving their depth, complexity, and unity. (Many European playwrights of the time, such as Molière, Corneille and Shakespeare, reworked old plays in this way.) Calderón excelled above all others in the genre of the "auto sacramental", in which he showed a seemingly inexhaustible capacity to giving new dramatic forms to a given set of theological constructs. Calderón wrote 120 "comedias", 80 "autos sacramentales" and 20 short comedic works called "entremeses"

Reviews

[Jiří Zygma · Rating 2 out of 5]

Dlouhé veršované pasáže v podobě monologů plné abstraktních básnických, leckdy nicneříkajících a velmi matných obrazů nejsou úplně můj styl (nehledě na to, že se velmi špatně čtou a těžko se na ně koncentruje), byť se jedná o dílo, které překonalo i výspu času nebo dokonce dosud překonáno alespoň v jistém ohledu nebylo. Osobně Calderóna podezřívám z toho, že byl jedním z prvních magických realistů, přestože parametry tohoto stylu nebyly v jeho době ještě známy. Repliky jsou totiž více než magické a jisté sdělení v nich je i mezi řádky, spějící ke konečné očistě a vyvrcholení. Otázka poněkud nacionálního kolonialistického španělsko-portugalského přivlastňování severní Afriky je ale specifickým problémem a upřímně moc nechápu, proč měl autor tolik zájmu na jeho propagaci a kde navíc Araby vylíčil jednostranně jako nutné a nelítostné zlo. Je tedy více než otázkou, zda byl koloniální křesťanský zájem oprávněný, i když můžeme stejné problémy nejen v této době zaregistrovat i vice versa. Mikešův překlad je velmi zdařilý, ale trochu nedokonalý, pokud jde o užití čárek na konci řádků nebo mezi verši, občas postrádá i jinou větnou nebo slovní logiku či syntax.