What do you think?
Rate this book
El buscador
El ingeniero Mark Liddon ha enviado un telegrama a Ellie, su mujer, anunciándole su regreso para la víspera de Navidad. Cuando Mark Liddon llega, la casa está silenciosa y vacía, pero en el dormitorio de Ellie hay un hombre muerto. Ella ha desaparecido; Mark Liddon sabe que ella no puede ser la asesina; pero la conoce y comprende que ha huído, aterrada. Mark Liddon oculta el cadáver y emprende la búsqueda de su mujer; los azares de la aventura lo llevan a México, y a la oscuridad y al peligro.
248 pages, Paperback
First published January 1, 1950
3 people are currently reading
44 people want to read
About the author
Patrick Quentin
129 books15 followersPatrick Quentin, Q. Patrick and Jonathan Stagge were pen names under which Hugh Callingham Wheeler (19 March 1912 – 26 July 1987), Richard Wilson Webb (August 1901 – December 1966), Martha Mott Kelley (30 April 1906–2005) and Mary Louise White Aswell (3 June 1902 – 24 December 1984) wrote detective fiction. In some foreign countries their books have been published under the variant Quentin Patrick. Most of the stories were written by Webb and Wheeler in collaboration, or by Wheeler alone. Their most famous creation is the amateur sleuth Peter Duluth. In 1963, the story collection The Ordeal of Mrs. Snow was given a Special Edgar Award by the Mystery Writers of America.
AKA:
Πάτρικ Κουέντιν (Greek)
AKA:
Πάτρικ Κουέντιν (Greek)
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 5 of 5 reviews
February 12, 2022
Když už jsem dočet Duluthovskou sérii, tak jsem si říkal, proč ne, vezmu to šmahem všechno. Zase tolik věcí od Petera Quentina u nás nevyšlo, tak proč to nepřečíst komplet. A na téhle knize jsem se zkusil zamyslet, proč mě to docela baví… když odhlédnu od toho hrozivého vysvětlení, že už jsem stařík, který se teď bude jen dívat na staré české televizní filmy a číst jen Agathu Christie a severské kriminálky.
Asi nejzásadnější důvod k mým literárním návratům je, že moderní kriminálky jsou z 80% psané pro ženy. Což není žádné spiknutí ani woke agitace – je to prostě tím, že ženy, na rozdíl do mužů, čtou. Člověk nemůže být naštvaný na to, že prohrál v zápase, jehož se jeho tým nezúčastnil. Neplačte, sami jste si to zavinili. Sakra, i poslední Lehane už bylo čtení pro ženy! Čili, pokud si chce přečíst něco klasického, tak nezbývá než návrat do minulosti, kdy byli muži ještě muži - a četli knihy.
Ale má to i jiné plusy. Třeba ten, že je to krátké. Což neznamená jen, že to má člověk za dvě hodiny přečtené, ale i to, že vlastně příběh od počátku jede. Hned v první kapitole se vrací hrdina domů, kde místo manželky najde jen mrtvolu jejího bývalého přítele. A manželka někam beze stopy zmizela. Je mrtvá? Utekla? Unesl ji někdo?
Hrdina okamžitě ukrývá mrtvolu a vydává se pátrat po ženě. Což samozřejmě zajišťuje, že se nebude moci obrátit na policii a bude to čistě na něm. Výhoda starší knížky je i v tom, že se tolik nezatěžuje s motivacemi. Dneska byste potřebovali tak sto stránek, abyste přesvědčivě vysvětlili, proč hrdina nejde na policii, ale schovává mrtvolu do garáže. Tady stačí, že je to prostě muž tudíž je jeho posláním chránit svou ženu. Jasně, není to úplně nejlogičtější rozhodnutí, ale hrdina, který okamžitě jedná, je prostě sympatický. Není to úplně věrohodně, ale v době stále pochybujících hrdinů je to osvěžující.
Quentin dokáže poměrně minimalisticky vytvořit klaustrofobické a stísňující prostředí – tady ještě umocněné Mexikem, místem, kde se hrdina nevyzná a jehož řečí nemluví. Jednoduchými a střídmými prostředky vyvolává atmosféru noční můry, ve které se člověk nemůže hnout z místa. Pokaždé, když se dostane na místo, kde by měla jeho žena být… je tam prázdno. Nebo někdo jiný.
Hledání manželky je i dneska oblíbené téma, ale obvykle je zadání jasné. Buď jsou všichni přesvědčeni, že je manželka mrtvá a hrdina ví, že žije, nebo naopak, prostě hrdina ví, co hledá. Tady sám netuší. Je mrtvá? Živá? Je vrahem? Utíká před lidmi, kterým dluží peníze?
Tohle všechno funguje. A to i když je autor vlastně poměrně střídmý a většinu napětí vyplývá čistě z konverzací a nejistoty. Třeba jen během střetnutí s dvojicí, která něco o manželce ví, ale má své vlastní plány. Všichni lžou, takže je v tom těžké se zorientovat.
Plus, autor dokáže vytvořit napětí vlastně bez toho, aby to nějak přeháněl, stačí mu cizí země, nechápající hrdina a dva nevyzpytatelní protihráči.
Kniha fakt šlape hodně hezky a vlastně její stáří poznáte jen díky přímočarým motivacím, jednoduše načrtnutým postavám… a především finále, které je ve srovnání se zbytkem knihy hodně naivní, vytahuje klišé. Jo, láska zvítězí nade vším. Finále nejen připomíná věk knihy (víc než sedmdesát let!), ale i sráží hodnocení.
Ne, není titul, který bych lidem nutil jako že si musí přečíst, není to ani to nejlepší od Quentina, ale má to spád, dobré momenty a ukazuje to, že toho člověk k vytvoření napětí vážně moc nepotřebuje.
Asi nejzásadnější důvod k mým literárním návratům je, že moderní kriminálky jsou z 80% psané pro ženy. Což není žádné spiknutí ani woke agitace – je to prostě tím, že ženy, na rozdíl do mužů, čtou. Člověk nemůže být naštvaný na to, že prohrál v zápase, jehož se jeho tým nezúčastnil. Neplačte, sami jste si to zavinili. Sakra, i poslední Lehane už bylo čtení pro ženy! Čili, pokud si chce přečíst něco klasického, tak nezbývá než návrat do minulosti, kdy byli muži ještě muži - a četli knihy.
Ale má to i jiné plusy. Třeba ten, že je to krátké. Což neznamená jen, že to má člověk za dvě hodiny přečtené, ale i to, že vlastně příběh od počátku jede. Hned v první kapitole se vrací hrdina domů, kde místo manželky najde jen mrtvolu jejího bývalého přítele. A manželka někam beze stopy zmizela. Je mrtvá? Utekla? Unesl ji někdo?
Hrdina okamžitě ukrývá mrtvolu a vydává se pátrat po ženě. Což samozřejmě zajišťuje, že se nebude moci obrátit na policii a bude to čistě na něm. Výhoda starší knížky je i v tom, že se tolik nezatěžuje s motivacemi. Dneska byste potřebovali tak sto stránek, abyste přesvědčivě vysvětlili, proč hrdina nejde na policii, ale schovává mrtvolu do garáže. Tady stačí, že je to prostě muž tudíž je jeho posláním chránit svou ženu. Jasně, není to úplně nejlogičtější rozhodnutí, ale hrdina, který okamžitě jedná, je prostě sympatický. Není to úplně věrohodně, ale v době stále pochybujících hrdinů je to osvěžující.
Quentin dokáže poměrně minimalisticky vytvořit klaustrofobické a stísňující prostředí – tady ještě umocněné Mexikem, místem, kde se hrdina nevyzná a jehož řečí nemluví. Jednoduchými a střídmými prostředky vyvolává atmosféru noční můry, ve které se člověk nemůže hnout z místa. Pokaždé, když se dostane na místo, kde by měla jeho žena být… je tam prázdno. Nebo někdo jiný.
Hledání manželky je i dneska oblíbené téma, ale obvykle je zadání jasné. Buď jsou všichni přesvědčeni, že je manželka mrtvá a hrdina ví, že žije, nebo naopak, prostě hrdina ví, co hledá. Tady sám netuší. Je mrtvá? Živá? Je vrahem? Utíká před lidmi, kterým dluží peníze?
Tohle všechno funguje. A to i když je autor vlastně poměrně střídmý a většinu napětí vyplývá čistě z konverzací a nejistoty. Třeba jen během střetnutí s dvojicí, která něco o manželce ví, ale má své vlastní plány. Všichni lžou, takže je v tom těžké se zorientovat.
Plus, autor dokáže vytvořit napětí vlastně bez toho, aby to nějak přeháněl, stačí mu cizí země, nechápající hrdina a dva nevyzpytatelní protihráči.
Kniha fakt šlape hodně hezky a vlastně její stáří poznáte jen díky přímočarým motivacím, jednoduše načrtnutým postavám… a především finále, které je ve srovnání se zbytkem knihy hodně naivní, vytahuje klišé. Jo, láska zvítězí nade vším. Finále nejen připomíná věk knihy (víc než sedmdesát let!), ale i sráží hodnocení.
Ne, není titul, který bych lidem nutil jako že si musí přečíst, není to ani to nejlepší od Quentina, ale má to spád, dobré momenty a ukazuje to, že toho člověk k vytvoření napětí vážně moc nepotřebuje.
June 16, 2020
Penguin 1088, 1955, 2/6.
I didn’t get on with this at first: too much standard explication, and a protagonist, Mark Liddon, working-class prospector-engineer married into old money, whose reasons for disposing of a body without involving the police I really didn’t buy into. And then when the action moved from New York to Mexico, we got a lot of holiday and tourist scenery-setting.
Nevertheless, the unpromising opening – wealth and criminality clichéd stuff – soon became quite a complicated plot and kept you on your toes. By the end, I found myself thinking I was watching a Hitchcock movie.
The characters were largely unmemorable and there were none whom I was persuaded to care much about, but I very much enjoyed Oscar, the Hotel Granada receptionist who knows how to play all sides simultaneously. And he fits the general composition of the novel’s narrative which is that the protagonist – and the reader, with the author’s help – has to ask all the time whether the people he is dealing with are telling the truth or pulling the wool.
My trouble with this sort of novel, I think, is that I’m primarily interested in the story, rather than the way it’s presented. Thus I skip-read a great deal and miss what often turns out to be, when I pause to read it properly, very decently-written prose. Even so, I think the author is too ponderous in dwelling on the internal thinking of Mark Liddon, and it holds back the pace.
I didn’t get on with this at first: too much standard explication, and a protagonist, Mark Liddon, working-class prospector-engineer married into old money, whose reasons for disposing of a body without involving the police I really didn’t buy into. And then when the action moved from New York to Mexico, we got a lot of holiday and tourist scenery-setting.
Nevertheless, the unpromising opening – wealth and criminality clichéd stuff – soon became quite a complicated plot and kept you on your toes. By the end, I found myself thinking I was watching a Hitchcock movie.
The characters were largely unmemorable and there were none whom I was persuaded to care much about, but I very much enjoyed Oscar, the Hotel Granada receptionist who knows how to play all sides simultaneously. And he fits the general composition of the novel’s narrative which is that the protagonist – and the reader, with the author’s help – has to ask all the time whether the people he is dealing with are telling the truth or pulling the wool.
My trouble with this sort of novel, I think, is that I’m primarily interested in the story, rather than the way it’s presented. Thus I skip-read a great deal and miss what often turns out to be, when I pause to read it properly, very decently-written prose. Even so, I think the author is too ponderous in dwelling on the internal thinking of Mark Liddon, and it holds back the pace.
October 24, 2017
I didn't finish. After a bit of skimming, I decided that the language was to foul for me.
March 10, 2019
A readable, logical romantic thriller produced by hybrid authors way back in 1950. Full of period charm! (My copy is an old Penguin, printed in 1953.)
May 24, 2023
fast paced noir
Fast little tale with noir flavor. Women that you aren’t sure u can trust mixed with murder and mystery. Worth the read.
Fast little tale with noir flavor. Women that you aren’t sure u can trust mixed with murder and mystery. Worth the read.
Displaying 1 - 5 of 5 reviews