What do you think?
Rate this book
The Proof & The Third Lie: Two Novels
The child says, ‘That’s the only difference between the dead and those who go away, isn’t it? Those who aren’t dead will return.’
Lucas says, ‘But how do we know they aren’t dead when they’re away?’
‘We can’t know.’
Following on from The Notebook, which recounted the survival of twin brothers during war and occupation, The Proof and The Third Lie complete the trilogy of novels in which Kristof, as an emigré writer, forged wholly distinctive ways to treat the 20th-century European experience of war, occupation and separation.
As the brothers Claus and Lucas, isolated in different countries, yearn for the seemingly impossible restoration of their lost connection, perspectives shift, memories diverge, identity becomes unstable. Written in Kristof ’s spare, direct style, the novels are an exploration both of the aftereffects of trauma and of the nature of story-telling.
‘At the heart of this acrid trilogy, in all its studied understatement and lack of portentousness, we can feel the author’s slow-burning rage at the wholesale erasure of certainty and continuity in the world of her childhood and adolescence. At the same time we sense Kristof saturninely enjoying this annihilation for its imaginative potential. She will reassemble a shattered world on her own rigorous terms, and watch us wince and shudder in the process.’
– Jonathan Keates, Times Literary Supplement
Lucas says, ‘But how do we know they aren’t dead when they’re away?’
‘We can’t know.’
Following on from The Notebook, which recounted the survival of twin brothers during war and occupation, The Proof and The Third Lie complete the trilogy of novels in which Kristof, as an emigré writer, forged wholly distinctive ways to treat the 20th-century European experience of war, occupation and separation.
As the brothers Claus and Lucas, isolated in different countries, yearn for the seemingly impossible restoration of their lost connection, perspectives shift, memories diverge, identity becomes unstable. Written in Kristof ’s spare, direct style, the novels are an exploration both of the aftereffects of trauma and of the nature of story-telling.
‘At the heart of this acrid trilogy, in all its studied understatement and lack of portentousness, we can feel the author’s slow-burning rage at the wholesale erasure of certainty and continuity in the world of her childhood and adolescence. At the same time we sense Kristof saturninely enjoying this annihilation for its imaginative potential. She will reassemble a shattered world on her own rigorous terms, and watch us wince and shudder in the process.’
– Jonathan Keates, Times Literary Supplement
- GenresFictionWorld War II
248 pages, Paperback
Published February 15, 2015
About the author
Ágota Kristóf
34 books1,569 followersÁgota Kristóf was a Hungarian writer, who lived in Switzerland and wrote in French. Kristof received the European prize for French literature for The Notebook (1986). She won the 2001 Gottfried Keller Award in Switzerland and the Austrian State Prize for European Literature in 2008.
Kristof's first steps as a writer were in the realm of poetry and theater (John et Joe, Un rat qui passe), which is a facet of her works that did not have as great an impact as her trilogy. In 1986 Kristof’s first novel, The Notebook appeared. It was the beginning of a moving trilogy. The sequel titled The Proof came 2 years later. The third part was published in 1991 under the title The Third Lie. The most important themes of this trilogy are war and destruction, love and loneliness, promiscuous, desperate, and attention-seeking sexual encounters, desire and loss, truth and fiction.
She has received the European prize for French literature for The Notebook. This novel was translated in more than 30 languages. In 1995 she published a new novel, Yesterday. Kristof also wrote a book called L'analphabète (in English The Illiterate) and published in 2004. This is an autobiographical text. It explores her love of reading as a young child, and we travel with her to boarding school, and over the border to Austria, and then to Switzerland. Forced to leave her country due to the failure of the anti-communist rebellion, she hopes for a better life in Zurich.
The majority of her works were published by Editions du Seuil in Paris. She has two new short stories published at Mini Zoe collection entitled "Ou es-tu Mathias" and "Line, le temps". The names Mathias and Line are from her previous novels.
She died on 27 July 2011 in her Neuchâtel home.
Kristof's first steps as a writer were in the realm of poetry and theater (John et Joe, Un rat qui passe), which is a facet of her works that did not have as great an impact as her trilogy. In 1986 Kristof’s first novel, The Notebook appeared. It was the beginning of a moving trilogy. The sequel titled The Proof came 2 years later. The third part was published in 1991 under the title The Third Lie. The most important themes of this trilogy are war and destruction, love and loneliness, promiscuous, desperate, and attention-seeking sexual encounters, desire and loss, truth and fiction.
She has received the European prize for French literature for The Notebook. This novel was translated in more than 30 languages. In 1995 she published a new novel, Yesterday. Kristof also wrote a book called L'analphabète (in English The Illiterate) and published in 2004. This is an autobiographical text. It explores her love of reading as a young child, and we travel with her to boarding school, and over the border to Austria, and then to Switzerland. Forced to leave her country due to the failure of the anti-communist rebellion, she hopes for a better life in Zurich.
The majority of her works were published by Editions du Seuil in Paris. She has two new short stories published at Mini Zoe collection entitled "Ou es-tu Mathias" and "Line, le temps". The names Mathias and Line are from her previous novels.
She died on 27 July 2011 in her Neuchâtel home.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 5 of 5 reviews
March 2, 2022
The Proof ends on a beautifully cruel note. The author builds a deeply troubling world with rich characters - and on the last page, makes you question the reality of everything you have read. My favourite of the trilogy.
The Third Lie confirms this trilogy as a heartbreaking tragedy - exposing practical and psychological consequences of the ugliness of war. The book comes closest to describing ‘real’ events in the series, which in turn makes you yearn for alternate realities.
The Third Lie confirms this trilogy as a heartbreaking tragedy - exposing practical and psychological consequences of the ugliness of war. The book comes closest to describing ‘real’ events in the series, which in turn makes you yearn for alternate realities.
April 4, 2026
"Zkouším psát pravdivé příběhy, ale v jednu chvíli začne být příběh nesnesitelný právě svou pravdivostí, a tak ho musím změnit." (...) "...sebesmutnější kniha nemůže být smutnější než život."
7/5* Holy shit. Z apatie posledních týdnů (měsíců) vůči čtení mě vytrhla teprve Agota Kristof, která se tímhle posunula na post mé #1 spisovatelky, ale jak... dočíst tohle bylo horečkou, která vás nechává se ztratit v labyrintu zla, z něhož se nejspíš už nedostanete (a fakt, že jsem jen za dnešek dal dvě stě stran hovoří za vše). Věty jsou, už tradičně, osekané na kost, ihned vás vtáhnou ("...Co teď dál? To co předtím. Dál ráno vstávat a večer chodit spát a dělat, co je potřeba, aby člověk přežil. Bude to trvat dlouho. Možná celý život.") a dávají spoustu prostoru k domýšlení a o to silněji pak působí, co se vždycky z ničeho nic stane, vyvrbí a nebo děje na pozadí: znásilnění, vražda, sebevražda, přání smrti, odhalení, co kdo dělá, co kdo vlastně je, co se stalo, příběh se transformuje před vašima očima z jedné verze do druhé - jako lusknutím nevíte, co je pravda. Způsob, jakým se čtenář zamotává do lží a verzí příběhu protagonistů je stejný, jako když sledujeme lidi v životě hrát role, které neodráží jejich vnitřní pravdu, stejně jako my si vždy tvoříme určitou ideu, která ale nejspíš neodráží realitu. Dennodenně sledujeme lidi podřizovat se svým fixacím, jakoby nemohli jinak a stejně tak v téhle knize smrt, lež, lidská krutost, odloučení, ale taky touha po společnosti, lásce (a speciálně a oprakovaně po té zapovězené) na sebe berou různé formy, text nechává mlhu okolo tolika věcí, že stejně jako motivy a témata, ze kterých autorka vychází, nemáte šanci to dát dohromady, protože tak surově odráží život - není černý a bílý, jasně definovaný, pohodlný, je morálně šedý, vidíte brečící oběti, projevující až posedlou lásku, kteří jsou zároveň násilníci a vrazi, vidíte skutečný odraz, ne "oficiální a pohodlné stanovisko" (stejně tak jako kdybyste viděli do hlavy a myšlenek svým polovičkám). Čtete, doufajíc v rozuzlení, které nepřichází, jako opět, pravda: stoupání na horu, jejíhož vrcholu nelze dosáhnout. Vše se redukuje, edituje, jako zápisky deníků v téhle knize, ale my z nich neznáme ani řádku, podobně málo víme i z toho, co si hrdinové skutečně myslí (sešity si přečte "Claus" po návratu a hned je v obraze dekád, na rozdíl od nás čtenářů). V příběhu se vyskytuje i vícero vedlejších postav, které jsou neméně zajímavé, ačkoliv se jejich vize celkově opět transformuje s přechodem v poslední části. 'Důkaz' je podle mě literárně více vybroušený a dramaticky lépe graduje, aby vás ale nekompromisní 'Třetí lež' nakonec nechala uprostřed reality absolutního chaosu. Od tohohle se jednoduše nedá odpoutat. Mistrné psaní, které "trickuje" čtenáře a které zároveň nemá potřebu být formálně komplexní, tahat vás za nos... jako to dělají někteří postmoderní experimentátoři, kteří se vyloženě rozhodli udělat guláš, kam dali o dvacet ingrediencí navíc a je to takovej "myšmaš co jsem vytvořil potom, co jsem se ožral a dal na to tripa a ještě houby k tomu". Agota dokázala oboje, psát dobrý psaní a mít vrstvy a držet mystérium příběhu bez toho, aby musela předvádět nějakej tyjátr. Naopak v té odtažitosti a náznacích probublává tak neskutečně hodně pod povrchem, scény šokují, bez toho, jak říkala sama autorka, "měla jsem po krk sentimentu, nechtělo se mi mluvit o nitru postav", jak se kdo cítil, co si myslel, co se dělo - ta válečná/poválečná, dvěma totalitními režimy semletá generace. Vidět autorku, která dokázala svoje dílo držet tak semknuté, své a neměla potřebu se rozkecávat okolo nějaké vnitřní psychologie (hrát divadlo na city) a přitom ji perfektně vykresluje (a jde tam přitom cítit) na základě aktů a činů protagonistů, reality, syrové pravdy v její ryzí podobě, je něco neskutečného.
7/5* Holy shit. Z apatie posledních týdnů (měsíců) vůči čtení mě vytrhla teprve Agota Kristof, která se tímhle posunula na post mé #1 spisovatelky, ale jak... dočíst tohle bylo horečkou, která vás nechává se ztratit v labyrintu zla, z něhož se nejspíš už nedostanete (a fakt, že jsem jen za dnešek dal dvě stě stran hovoří za vše). Věty jsou, už tradičně, osekané na kost, ihned vás vtáhnou ("...Co teď dál? To co předtím. Dál ráno vstávat a večer chodit spát a dělat, co je potřeba, aby člověk přežil. Bude to trvat dlouho. Možná celý život.") a dávají spoustu prostoru k domýšlení a o to silněji pak působí, co se vždycky z ničeho nic stane, vyvrbí a nebo děje na pozadí: znásilnění, vražda, sebevražda, přání smrti, odhalení, co kdo dělá, co kdo vlastně je, co se stalo, příběh se transformuje před vašima očima z jedné verze do druhé - jako lusknutím nevíte, co je pravda. Způsob, jakým se čtenář zamotává do lží a verzí příběhu protagonistů je stejný, jako když sledujeme lidi v životě hrát role, které neodráží jejich vnitřní pravdu, stejně jako my si vždy tvoříme určitou ideu, která ale nejspíš neodráží realitu. Dennodenně sledujeme lidi podřizovat se svým fixacím, jakoby nemohli jinak a stejně tak v téhle knize smrt, lež, lidská krutost, odloučení, ale taky touha po společnosti, lásce (a speciálně a oprakovaně po té zapovězené) na sebe berou různé formy, text nechává mlhu okolo tolika věcí, že stejně jako motivy a témata, ze kterých autorka vychází, nemáte šanci to dát dohromady, protože tak surově odráží život - není černý a bílý, jasně definovaný, pohodlný, je morálně šedý, vidíte brečící oběti, projevující až posedlou lásku, kteří jsou zároveň násilníci a vrazi, vidíte skutečný odraz, ne "oficiální a pohodlné stanovisko" (stejně tak jako kdybyste viděli do hlavy a myšlenek svým polovičkám). Čtete, doufajíc v rozuzlení, které nepřichází, jako opět, pravda: stoupání na horu, jejíhož vrcholu nelze dosáhnout. Vše se redukuje, edituje, jako zápisky deníků v téhle knize, ale my z nich neznáme ani řádku, podobně málo víme i z toho, co si hrdinové skutečně myslí (sešity si přečte "Claus" po návratu a hned je v obraze dekád, na rozdíl od nás čtenářů). V příběhu se vyskytuje i vícero vedlejších postav, které jsou neméně zajímavé, ačkoliv se jejich vize celkově opět transformuje s přechodem v poslední části. 'Důkaz' je podle mě literárně více vybroušený a dramaticky lépe graduje, aby vás ale nekompromisní 'Třetí lež' nakonec nechala uprostřed reality absolutního chaosu. Od tohohle se jednoduše nedá odpoutat. Mistrné psaní, které "trickuje" čtenáře a které zároveň nemá potřebu být formálně komplexní, tahat vás za nos... jako to dělají někteří postmoderní experimentátoři, kteří se vyloženě rozhodli udělat guláš, kam dali o dvacet ingrediencí navíc a je to takovej "myšmaš co jsem vytvořil potom, co jsem se ožral a dal na to tripa a ještě houby k tomu". Agota dokázala oboje, psát dobrý psaní a mít vrstvy a držet mystérium příběhu bez toho, aby musela předvádět nějakej tyjátr. Naopak v té odtažitosti a náznacích probublává tak neskutečně hodně pod povrchem, scény šokují, bez toho, jak říkala sama autorka, "měla jsem po krk sentimentu, nechtělo se mi mluvit o nitru postav", jak se kdo cítil, co si myslel, co se dělo - ta válečná/poválečná, dvěma totalitními režimy semletá generace. Vidět autorku, která dokázala svoje dílo držet tak semknuté, své a neměla potřebu se rozkecávat okolo nějaké vnitřní psychologie (hrát divadlo na city) a přitom ji perfektně vykresluje (a jde tam přitom cítit) na základě aktů a činů protagonistů, reality, syrové pravdy v její ryzí podobě, je něco neskutečného.
April 22, 2020
Po hutné zkušenosti s Velkým sešitem bylo nemožné si nepořídit pokračování.
Věcný chlad a sekaný styl Agotiny prózy zůstává, přesto že první část je psána v er-formě. Stejně tak válku vystřídal totalitní režim, poskytující podobnou mizérii. Reálie jsou tu ale opět jen naznačeny, bez konkrétních označení či pojmenování. Důležité jsou tu postavy a jejich vztahy.
Něco ale od začátku nesedí, od prvních stránek se nad příběhem vznáší otazník, a postupem stránek jich přibývá stále víc a víc a víc a víc. Co je pravda? Kdo je pravda?
Samozřejmě tu máme kadenci šokujících momentů, kterým bezemoční popisnost přidává na síle. Celý příběh je pak orámován převelice smutnou atmosfér. Na tuto autorku to chce trénink, jinak máte neustále vyražený dech. Síla psaného textu dosahuje nevídaných rozměrů.
Po dočtení této trilogie ji budu pravděpodobně neustále vnucovat svým čtenářským přátelům, protože o takový literární zážitek se nedá nepodělit.
Věcný chlad a sekaný styl Agotiny prózy zůstává, přesto že první část je psána v er-formě. Stejně tak válku vystřídal totalitní režim, poskytující podobnou mizérii. Reálie jsou tu ale opět jen naznačeny, bez konkrétních označení či pojmenování. Důležité jsou tu postavy a jejich vztahy.
Něco ale od začátku nesedí, od prvních stránek se nad příběhem vznáší otazník, a postupem stránek jich přibývá stále víc a víc a víc a víc. Co je pravda? Kdo je pravda?
Samozřejmě tu máme kadenci šokujících momentů, kterým bezemoční popisnost přidává na síle. Celý příběh je pak orámován převelice smutnou atmosfér. Na tuto autorku to chce trénink, jinak máte neustále vyražený dech. Síla psaného textu dosahuje nevídaných rozměrů.
Po dočtení této trilogie ji budu pravděpodobně neustále vnucovat svým čtenářským přátelům, protože o takový literární zážitek se nedá nepodělit.
July 1, 2017
This is a difficult book to like.
The Proof made me angry and annoyed and wishing to have pretended that this unintended trilogy did not exist at all. The Third Lie made me realise that, though painful, it was necessary.
The Proof made me angry and annoyed and wishing to have pretended that this unintended trilogy did not exist at all. The Third Lie made me realise that, though painful, it was necessary.
June 12, 2016
If you liked The Notebook these follow-ups do not disappoint, but be prepared to have your mind boggled as Kristoff challenges our ideas of what we have so far believed to be the truth. Clever and compelling writing.
Displaying 1 - 5 of 5 reviews