Vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na FF UK v Praze (1986–1992), v letech 1992–2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v nakladatelství Argo, kde rok zastával funkci šéfredaktora. Vydal šest románů, několik novel a sbírku povídek; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, holandštiny, maďarštiny, ruštiny a italštiny. Napsal také divadelní hry (Trochu lásky a Nože a růže) a několik povídek otištěných v různých časopisech (např. Host) a v povídkových knihách nakladatelství Listen.
Prvotina Miloše Urbana. Zdá se, že jsem ve výrazné menšině, protože co jsem tak posbíral po internetu, tak se to lidem líbí. Ale já se nebojím říct, že je král nahý - za mne, můžete Poslední tečku za rukopisy s klidem přeskočit a věnovat se z autorova kánonu nečemu hodnotnějšímu. Vlastně se divím, že mu to tehdy v Argu v takovéhle podobě vzali a nevrátili mu to k přepracování.
Urbana mám jinak rád, ale tady se pro mě dopustil pár smrtelných hříchů. Jednak ho mám rád jako autora žánrové literatury (možná chybně, ale řadím si ho do gotického románu) a ta prostě nesmí, nesmí nudit! Rukopisy mají zruba 160 stránek, ale byly kapitoly, kde jsem přeskakoval odstavce o-sto-šest.
Druhým hříchem je beztvarost formy - některé kapitoly jsou dobře napsané a dávájí tušit autorovy kvality. Některé kapitoly byly zoufalý mišmaš - jakoby se Urban snažil tesat sochu a dělal to v sauně... z másla. Roztéká se mu to pod rukama, je to upatlaný a amorfní. A nuda.
Extrémem je prostřední kapitola o Boženě Němcové. Slátanina, kde si můžete přečíst o tom, Jako já autora/vypravěče chápu - já bych se taky rád podíval Barunce pod sukni. Ale proč si k tomu vybral způsob, který připomíná grafomanský výblitek? U týhle kapitoly jsem měl chuť knihu odložit a nedočíst. Naštěstí už to nikdy neklesne tak hluboko.
A do třetice ještě jeden hřích. I když je ústřední nápad () brilantní - celá ta logická konstrukce příběhu a zápletky je děravá a vachrlatá až hanba. Nemám problém být u žánrové literatury shovívavý, ale tohle byl moc velký šlendrián.
Ať na to jenom neplivu - ve světlých chvílích je vidět, že Urban umí skvěle psát, zejména charaktery. Ústřední motiv/téma/odhalení jsem zmiňoval. A i když ne příliš, i sem se vloudilo trochu té staré Prahy, převážně zaniklé Podskalí, což Urban - jako zručný šaman - umí skvěle vyvolat.
Upřímně, moc mi hlava nebere, jak mohla ve stejný rok vyjít v Argu jeho "oficiální" prvotina Sedmikostelí, která žádnou z uvedených ošklivých chorob netrpí. Život je plný záhad a překvapení.
Pár knih Miloše Urbana jsem četla, navíc Poslední tečku za rukopisy předchází její pověst coba litfaktu a postmoderní hříčky, přesně s tím jsem do knihy šla - čekala jsem zábavnou a zajímavou literární mystifikaci. A přesně to jsem dostala. Občas jsem měla problém s nesympatickým vypravěčem (upřímnému snad alespoň ke vztahu k literatuře jako takové, když už ne k ostatním postavám), ale to je jedna z věcí, kterou u Urbana čekám. Když přistoupíte na hru, která se před vámi otevírá, je čtení zábava, prokládání "dokumenty" je velmi příjemné zpestření + pro fajnšmekry je zábavné i hledání faktických chyb nebo větších mystifikací. Jsem fanoušek demystifikace kanonizovaných autorů (hranice ne/vkusu je individuální). Jsem ráda, že se dnes Němcová popisuje víc jako člověk, ačkoliv zde vykreslená Němcová působí až jako harpyje a kudlanka, ale Urbanovi hrdinové (nebo Urban sám? haha) obecně neumí přijmout a koexistovat se svéráznými/ dominantními/ aktivními ženami a snaží se je alespoň uvrtat ně některé ze škatulek, které je alespoň trochu stáhnou "pod úroveň" (tím myslím třeba přílišnou zamilovanost). Nostalgické plus pro mě je, že mi kniha připomněla základní školu, kde jsme se spolužačkami vtipkovali, že je moc velká shoda náhod, že se falzifikátoři jmenovali Linda a Hanka... ženské jména... jestli to vůbec byli chlapi.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Tahle kniha mě hodně bavila. Rukopisy mě fascinovaly už ve škole, když jsme se o nich učili. To, co mě na Poslední tečce bavilo nejvíc, bylo to, že se tváří jako literatura faktu, respektive nová literatura faktu, ale velice dobře míchá fakta a falza. Finální odhalení ohledně toho, jak to s těmi rukopisy "ve skutečnosti" bylo, je sice trochu přitažené za vlasy, ale skutečné a falešné důkazy a vodítka jsou poskládané tak, že když se necháte do příběhu vtáhnout, působí celkem uvěřitelně. Škoda, že to takhle nebylo. A nebo bylo? :-)
Velmi zajímavý příběh, o němž autor mluví jako o nové literatuře faktu, tzv. nolitfaku. Kniha je autorovým debutem z roku 1998, jenž tehdy vydal pod svým pseudonymem Josef Urban. Důvod je prostý, aby příběh působil autenticky, realisticky a pravdivě, byla nutná drobná změna jména. Všechny tři podmínky jsou v titulu naplněny, navrch je pak částečně naplněna i podmínka odborného textu. Titul mohu vřele doporučit vaší pozornosti.
Miloš Urban a jeho Poslední tečka za rukopisy byli maximálně zajímavá zkušenost. Hra s žánrovým spektrem pohybujícím se mezi klasickou epikou v rámci novely/románu a "faction" mě hrozně bavila. Uznávám, že některé části knihy byly méně dynamické a tím pádem i méně čtenářský přitažlivé, ale právě díky nim celkově kniha působí, tak jak má. Zároveň i střídání vyprávěcí perspektivy a stylu jen podpořilo již zmíněnou postmoderní tendenci. Suma sumárum skvěle zamotaný příběh o "největším literárním podvrhu" české literatury, který mě svým vyústěním pobavil a svou formální stránkou nesmírně zaujal, ale zároveň bych jej neoznačila za Urbanův největší literární počin.
Urbana mám rád, ale troufnul bych si říct, že se od své prvotiny výrazně zlepšil. Chybí mi zde jeho cit pro napětí, který je znatelný u jeho ostatních románů. Kniha si ale vtipně zahrává s problematikou tzv. literatury faktu, jíž vypravěč pohrdá a již radši chce psát jako beletrii. Nechybí tedy jeho vstupy a komentáře do výkladu, oprzlé zprasení výkladu života "největší" české spisovatelky a na závěr na čtenáře čeká autorova habilitační práce s neočekávaným závěrem (aneb všichni jsme měli pravdu, když jsme si dělali srandu z jmen asi (?) autorů RKZ).
tak to bylo skvělý. Na konci jsem smíchy skoro brečela :) Galimatyáš literárních stylů, zofalá nuda nad popisným vyprávěním ukazující, jak to (děsně) vypadá, když autor litfaku píše román, tedy nolitfak ... ty ujetý vložky s dopisama, zneuctění (?) památky naší největší spisovatelky a ta pointa, protože dílo nic jinýho než (braková) detektivka není! Kdo jsme si na základce nedělali bžundu o Hance a Lindě?