“Republica invizibila” a lui Joan Peruga este pana la urma o poveste de dragoste prezentata in cele mai variate aspecte sub care se poate manifesta: dragoste intre protagonisti, dragoste pentru carti , dragoste pentru o tara. Aventura cautarii unei carti se dovedeste a fi pana la urma o calatorie initiatica la finalul careia descoperim o tara, o imagine ideatica a Andorrei prezente, supusa insa criticii chiar de catre autor.
Joan Peruga Guerrero va nàixer a Santalecina (Osca) l’any 1954. És un historiador, professor i escriptor andorrà. Va fer els estudis de batxillerat a Lleida i es va llicenciar en Història Contemporània per la Universitat Autònoma de Barcelona. Durant anys va compaginar la docència a l'Institut Espanyol d'Andorra, impartint classes de geografia, història i publicitat, la seva investigació sobre la història dels Pirineus i d'Andorra al segle xix. Es va incorporar a l'Escola Andorrana de Batxillerat on va ser cap d'estudis i professor de Geografia i Història.
Knížku jsem sehnala v létě v Levných knihách (koupila jsem ji, protože přece Andorra není žádná republika, a čekala jsem, že zápletka bude spočívat v této nesrovnalosti - nespočívala, ale objasněno mi to bylo), po začátku školního roku jsem ji objevila na poličce 'u nás' v andorrském kulturním centru, tak jsem si na ni vzpomněla a řekla si, že si ji teda konečně přečtu, ač se jedná o prokrastinaci od povinné četby apod. Přečetla jsem ji během tří dnů a moc se mi líbila! Nevím, do jaké míry by kniha zaujala člověka, jemuž je katalánská kultura úplně jedno. Já třeba o Andoře stále nemám jasnou představu - a asi nebudu mít, dokud se tam jednou opravdu nepodívám, ha, ha - ale myslím, že Neviditelná republika je dobrým odrazovým můstkem! Oceňuji milostnou zápletku, která nebyla trapná (na to já jsem celkem choulostivá :D), a taky je to celé prostě hrozně pěkně napsáno, což je nepochybně zásluhou nejen autora, ale i překladatele.
Když si usmyslíte číst knížky o Andoře nebo od andorrských autorů, není úplně jednoduché nějaké sehnat, a musíte vzít za vděk tím, co je. Neviditelnou republiku jsem četla, protože jsem zkrátka nic jiného nesehnala. A navzdory ne úplně příznivému hodnocení tady na Goodreads mě docela mile překvapila.
Novinář, nově přibyvší do hlavního města Andorry, na popud knihovnice, do které se zamiluje, hledá vzácnou starou knihu - cestopis britské viktoriánské dámy, která se vydala za dobrodružstvím do Andorry.
Neviditelná republika je tak pak něco mezi fiktivní reportáží a cestopisem, ale především je o hledání štěstí a o bláznivé, vášnivé lásce ke (starým) knihám.
Hory mají velmi křehké zdraví, trpí tělesnými a dokonce i duševními neduhy. Jednou se stalo, že si horu Prat Primer nechtěl pronajmout žádný chovatel dobytka z místní farnosti a ona upadla do deprese. Když roztál sníh, tráva začala růst žlutě, jako by neměla chuť žít, a byla tak řídká a krátká, že z ní neměly užitek ani ovce a kozy.
Joan Peruga, spisovatel, historik a novinář pocházející z Andorry (který studoval na Autonomní univerzitě v Barceloně) kontrastuje minulost, přítomnost a vývoj Andorry, knížectví sevřeného Francií a Španělskem. Čtenáři nabízí příběh novináře Miquela, který přijíždí do Andorry na stáž do místní redakce novin- po vzoru cestovalů 19. století - se svou vlastní představou co tam najde. Nachází mnohovrstevnaté místní a poznává mladou knihovnici a bibliofilku, které pomáhá najít vzácný cestopis pojednávájící o cestě Pyrenejemi jedné mladé angličanky. Kromě toho, že Peruga nabízí reálie a vhled do mentality andořanů, vykresluje komplexitu postav a hlavně naráží na témata, která řeší každá lidská bytost - od lásky až k odpuštění. Knížka se mi moc líbila, trvalo sice nějakou dobu, než jsem se začetla, ale příběh a postavy mě po pár dnech už nechtěly pustit. Na konci si hlavně každý sám za sebe může odpovědět, co je vlastně ta mytická neviditelná republika.
“Co objevím, až se octnu v Andoře? zeptala jsem se ho. To, co si přejete nalézt z celého srdce, slečno, odpověděl mi laskavým, přesvědčivým hlasem.” (160)
Snová knížka o snové zemičce v horách, ve které mladý novinář, jsa okouzlen sličnou ředitelkou andorrské Národní knihovny a jejími příběhy, pátrá po tajemném cestopisu z 19. století. V tom snovém mimorealismu se hezky míchá skutečnost s vymyšleností, vede se spousta řečí, z nichž některé jsou vážně dobré a některé tak jen vypadají (poměrně často se nepřekvapivě vyskytuje tematika hranic a cest), a vystupují podivuhodné postavičky. Celé je to napsané dost ornamentálním způsobem, u kterého jsem si místy nebyla jistá, jestli to není tak trochu kýč. A přesto… přesto mě to dost okouzlilo.
La recerca del relat de viatges d'una autora britànica decimonònica serveix d'excusa per parlar de l'Andorra del passat i del present, dels andorrans rics i dels immigrants pobres, de llibres, paisatges i especulació immobiliària. Entretingut i ben trabat.