Kniha je autorovým účastným rozpomínáním na léta 1990–1994, ale také na to, „co z nich pošlo“ – od rozporného nastartování ekonomické transformace až po rozdělení Československa. Z dnešní situace – z pozorovací kóty, na níž začasté slyšet slova „o konci listopadových dějin“ – se tak autor ohlíží i po původu toho, čím jsme dnes znepokojeni jako jevy krizovými, v celkovém pocitu, „že něco je špatně“... V mozaice z paměti vyplavovaných příznačných momentů, situací, momentek i kolorovaných portrétů tu Petr Pithart jako průvodce nabízí svou invidualizovanou paměť. Teoretická zamyšlení tvoří v této knize spíše doplňkové exkursy k autorovým vhledům do praktické politiky raných (a bouřlivých) let devadesátých, kdy jako čelný představitel OF stanul v čele české vlády.
"Čím méně se do listopadu 1989 mnoha čerstvě vylíhlým, hodnotově neukotveným liberálům a přes noc zrozeným konzervativcům dařilo postavit se režimu reálného socialismu, tím radikálnějšími a nesmiřitelnějšími jsou teď, když je "dobojováno" a na socialistické transparenty v muzeích usedá jen prach"
vůbec jsem netušil, že Pitthart bude takhle nakládat
Petr Pithart dnes nemá v politice aktivní roli, po Sametové revoluci až do nedávna ale zastával důležité posty ať už jako premiér první postkomunistické české vlády v rámci Československé federace od února 1990 do července 1992, nebo jako předseda či místopředseda Senátu od roku 1996 až do roku 2012. Dnes známý hlavně pro jeho proevropský apel na vládu z roku 2016 při oslavách 80. výročí narození Václava Havla. Pro apel, který byl oceněn potleskem vestoje od celého Rudolfina. ("... Přitom tak, jak se máme dnes líp, se zároveň přiznaně i nepřiznaně, nenápadnými pohyby pozpátku, jakýmsi račím pochodem vzdalujeme Evropské unii, Evropě, Západu. ...", video tady: https://www.youtube.com/watch?v=DtAXM...).
Pithart popisuje události porevolučních let z pohledu aktivního účastníka -- z vysoké role premiéra většinu dění ovlivňoval. Jako premiér české vlády byl u řešení ekonomické transformace (u prodeje Škodovky Volkswagenu, nebo taky u zárodků "kuponovky"), u jednání o uspořádání se Slováky a Moraváky (proč máme kraje a ne přirozenější Čechy, Moravu a Slezko?), u diskuzí o pokračování stavby Temelína, nebo taky u zakládání Středoevropské univerzity (CEU) v Praze. Jako člen Občanského fóra byl v roce 1991 u rozštěpení do Klausovy ODS a do Občanského hnutí a u smutné porážky v červnových volbách roku 1992, kde ODS získala 30% a Občanské hnutí se o kousek nedostalo do České národní rady (tehdejší Sněmovny).
Píše čtivě, historii prokládá příběhy a vzpomínkami, ale nezapomíná poznamenat všechny důležité momenty a osoby, které se kolem daného tématu točily. Knihu psal v letech 2014-2015 a tak v mnoha případech přidává i ohlédnutí po 20 letech.
V "předvečer" voleb po kterých budeme mít premiérem Babiše bylo pro mě tohle čtení jako balzám na duši. To proto, že za Pitharta se děla politika, na kterou jde být hrdý. Škoda jen, že se neděla celé jedno volební období, ale skončila v poločase.