Píše se rok 1775 a na palubě lodi mířící z Norska do Kodaně plují i otec a dcera. Dívka má horečku a otevřené rány na krku a v podbřišku, podobně jako desítka dalších nemocných spolucestujících uložených v podpalubí. Všichni nemocní, napadení neznámou kožní chorobou, jejíž epidemie připravila v Norsku o život již mnoho lidí, mají být přepraveni do nemocnice krále Fredrika, kde jim má být poskytnuta potřebná péče. Plavba však neprobíhá bez útrap a nebezpečí, a čím déle se táhne, tím více vzrůstá zoufalství mezi pacienty. Otec přihlíží tomu, jak choroba jeho dceru pomalu, ale jistě rozežírá zevnitř. Předtím mu nemoc již vzala manželku a druhou dceru. Zůstalo mu jediné dítě.
Královské srdce je hutné a intenzivní lidské drama založené na skutečných událostech z druhé poloviny 18. století. Ze stránek vystupuje temný svět – líčení pekla mezi živými –, v němž všude číhá smrt. Současně je však román prosvětlen láskou, patrně nejsilnější ze všech – láskou k dítěti.
Gaute Heivoll studied creative writing at Boe from 2001-2, and has studied law at the University of Oslo and psychology at the University of Bergen. He has also worked as a teacher. Heivoll has written poems, short stories and essays for newspapers and literary magazines and has been included in many anthologies. He has also conducted courses in creative writing in Norway and France and has worked as a literary critic in Norwegian newspapers. He made his literary debut in 2002 with the poetry collection Liten dansende gutt. His novels include Omars siste dager [Omar's Last Days] (2003) and Ungdomssangen [Song of Youth] (2005). His most recent book is the short-story collection Doktor Gordeau. Heivoll was the recipient of the 2003 Tiden-prisen Prize. In 2006 he was the Norwegian representative to the Literary Festival Project Scritture Giovanni and his short story "Dr. Gordeau" was translated into English, German and italian.
Oj. Dette er mørkt og tungt, men på tross av alt- det er noe vakkert og sterkt her. Fortellingen er basert på en sann historie fra 1700-tallet og handler om en far og datter som er med på et skip som skal til København med mange pasienter - som skal bli kurert for en epidemi som har tatt så mange liv. Relativt tung lesning som sagt, men Heivoll skriver så utrolig bra, han sanser så sterkt og skriver med stor medfølelse. Som leser blir du revet med.
Det var Før jeg brenner ned som gjorde meg oppmerksom på Gaute Heivoll. Jeg var svært skeptisk til boken - ikke fordi jeg hadde lest den, men fordi jeg var og er skeptisk til sjangeren. En biografi/roman crossover er en type romanprosjekt jeg som historieutdannet (master) ikke uten videre stiller meg bak. Heller stiller jeg meg i opposisjon (jeg har for eksempel ikke lest Knausgård av denne grunnen).
Uansett, temaet her er Heivoll - som jeg likte godt, tross mine innvendinger mot sjanger. Så jeg kom til Kongens hjerte med forventninger. Heivoll infridde ikke helt.
Positive inntrykk først: Heivoll har flott prosa. Språket flyter, bildene og metaforene er gode, og teksten henger sammen uten hakkete områder, unødige passasjer eller lignende. Boken klarer også å gi meg klare bilder av personene som dukker opp selv om de ikke er beskrevet. Å kunne beskrive noen uten å bruke beskrivende ord er godt gjort.
Handlingen har også mye potensiale - farlig sykdom, isolasjon, et sviktende grep om virkelighet, tap av personer som står en nær - det ligger mye dramatikk i settingen. Her er det Heivoll svikter for meg. Hans fokus er på forholdet far-datter, og spenningen i det samt spenningen i sykdomsforløpet. Men lite annet blir tatt skikkelig tak i. Jeg ønsket meg mer.
I tillegg blir plottet litt svevende. Hvilken sykdom var det som dukket opp? Hvorfor ble mennesker fraktet til København for pleie - og tilbake igjen? På Kongens regning? Dette savnet jeg en begrunnelse for. (I parentes bemerket, jeg har tenkt å søke dette opp, men ville skrive anmeldelsen før jeg kom så langt.)
Totalt sett kom jeg da ned på tre stjerner. Lett leselig, fin flyt, går fort - verdt tiden, for all del - men litt svakere enn jeg hadde håpet.
Zatímco v Africe se už v 18. století vědělo, že nejlepší léčba je mačetou, v Evropě se stále nacházelo dost humanistů, co raději vozili lidi s leprou z ostrova na ostrov. Přesně o tom je i další kniha Gaute Heivolla, který popisuje, jak se tucet norků plaví do Dánska, aby se tam zadarmo najedli v nemocnici a k tomu se ještě uzdravili. Co jsem teď napsal je vlastně spoiler, protože to je asi tak všechno, co se v knize stane. Lidi plujou lodí, takže tak trochu Titanic, akorát bez ledovce. Samozřejmě, že tu prim hraje atmosféra, která je hustá a temná jako myšlenky Aleše Brichty, ale ta se vcelku brzy stává dost iritující, protože je až moc zřejmé, že Heivoll chodil dva roky na kurzy tvůrčího psaní a podle těch peněz nasypanejch do talentu to taky vypadá - čím víc přídavných jmen, tím víc Adidas. Dost často tu tedy "vítr šepotal," "lodě kotvily hnědě(???)," a podobné. V závěru už se Heivoll pouští i na tenkou půdu dadaistických vět typu "oči měl naplněné něčím, co se podobalo zoufalství nebo smíchu nebo ani jednomu," a to už se člověk neubrání tomu, aby do lodě narazila kosatka a poslala to všechno ke dnu.
Takže vocuď pocuď dobrý, ale dvakrát bych to nečetl.
Královo srdce má hned několik předpokladů, aby se nelíbilo. Je o nemoci, bolesti, umírání a smrti. Veškerý děj, který se na dvou stech stranách odehraje, se dá shrnout do jedné věty. Některé scény se vracejí a opakují toliko s nepatrnou obměnou slov. Ústřední postavy nesou obecné označení otec a dívka, jméno mají v celé knize jen dvě osoby. Tomu všemu navzdory se mi ta knížka líbila. Ta zvláštní poetičnost nepoetického vytvořila neskutečně působivou atmosféru. Už kvůli té to stojí za přečtení. A taky kvůli tomu, že se autor nechal inspirovat historickým faktem a skutečnou postavou a pohrál si s ní tak netuctově!
Pomerne podrobne popísaný priebeh neznámej choroby, kde pacientom mokvajú rany, vypadávajú zuby a tak podobne. Otec a dcéra spolu s ďalšími pacientami sú prepravovaní loďou do vzdialenej nemocnice. Ten vzťah otca a dcéry ma dojímal. Ale celková atmosféra, kde sa opis udalostí scvrkol na popis jedla, preväzovanie rán, počasie a či ostali na lodi, alebo nie, plus prepis toho, čo hovorili a robili, to všetko splývalo v jeden temný príbeh. Podľa epilógu ide o skutočný príbeh a teda nečakajte totálny happyend. Ale len realitu.
Etter å ha lest "Før jeg brenner ned" i fjor, hadde jeg veldig høye forventninger til denne. Dessverre syntes jeg ikke den nådde helt opp. For all del, fine skildringer, men for min del synes jeg den gikk litt mye over i det kjedsommelige...
Han sa... hun sa... blir litt ensformig i lengden. Boka er antagelig best for litteraturkritikere som klapper hverandre på skulderen og oppnår gode omtaler seg i mellom. ★★+
Nesuď knihu podle obalu ani podle anotace, z které lze snadno vyvodit, že půjde o zajímavý, historický román, ale přitom to skončí u docela bezkrevné, i když jinak různými tekutinami a zápachy prošpikované, seversky chladné eseji o cestě tam a zase zpátky. Takže za mě trochu zklamáníčko a místy to i trochu bolelo, přestože to všechno zcela určitě byl umělecký záměr, který bezpochyby může mnoho čtenářů oslovit. Mě bohužel ne. Pozitivum vidím v tom, že autor byl soudný a nenatáhnul to o dalších dvěstě stránek, které bych se ve svém sadismu určitě donutila dočíst a že jsem si rozšířila obzory v norských reálií. Takže dvě*.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Taková... lyrická próza. Rozdělením na malé úseky, poetičností jazyka a tím, že se v podstatě co do děje stane jen velmi málo, mi to připomínalo spíše sbírku na sebe navazujících básní. Vzhledem k tomu, že nikdy pořádně nevím, jak básně číst, ale holduju poetičnu i na úkor příběhu, mi tahle kniha nakonec docela sedla. Ta trocha děje je ponurá, a přece člověka ta láska otce k dítěti dojímá. No a konec, z toho na mě padla úplná melancholie, takové prázdno.
Vyprávěno zvláštním minimalistickým poetčinem. Proč ne. Beru-li vpotaz, že kniha je spíše pocitová než dějová, tvoří mi to ideální kombinaci. Navíc autor stavěl na historických faktech, takže jsem se dozvěděl i něco nového z norské historiie. (Radesyken - en norsk tragedie)
Příběh byl opravdu zajímavý, ale bohužel mi moc neseděl styl psaní což je škoda protože mi přijde že to je zajímavě napsaný, ale mě se to četlo trochu hůř. Co se týče příběhu byl celkem zajímavý. Takové oddechové čtení.
Couldn't finish this, as did not care about the characters at all. No amount of metaphors and simili can compensate for this. The language is generally marred by the law of diminishing returns.
En ny flott roman av Gaute Heivoll. Vi følger en navnløs far og datter på vei til København for at datteren skal legges inn på kongens hospital. Året er 1775 og Haeivoll tar på nytt utgangspunkt i en virkelig hendelse. Radesykens herjinger på Sørlandet, og Dr. Deegens redningsaksjon der han sendte en båtlast pasienter til København. Det skjer ikke mye i denne boka, men det er hele tiden en spenning i boka. Du klarer ikke å legge den fra deg. Det hele er en hyllest til kjærligheten en far kan ha til sitt barn.
Těžko se mi původně hledal vztah ke knize jako celku, zpočátku jsem neustále očekávala zlom, akci, gradaci, ale nedočkala jsem se. A vlastně jsem za to nyní i ráda, právě toto téměř nedějové plynutí dodává příběhu sílu a pomáhá uvědomit si drobnosti, které hrají důležitou roli. Pozorné čtení a všímání si detailů zaručí napětí a emoce i bez velkých slovních gest. Kniha vás dojme, ani nebudete vědět jak.
Hodne zvlastni cetba. Hlavni postavy nemely jmena a i kdyz to nebylo nutne, pro me to byl rusivy element. Neumela jsem se poradne zacist a celkove jsem z toho velmi v rozpacich. Skutecna historicka udalost, ovsem to zpracovani nebylo dle meho gusta.