El origen de la hermenéutica de sí: Conferencias de Dartmouth, 1980

by Michel Foucault

¿De dónde viene ese impulso que nos lleva a buscar la verdad dentro de nosotros mismos, a conocernos y verbalizar ese conocimiento ante otros? Esta práctica de desciframiento, de bucear en los propios pensamientos y sentimientos para someterlos a una interpretación ilimitada, que Foucault llama “hermenéutica de sí”, es el eje de las dos conferencias y de las dos intervenciones reunidas en este libro, que tuvieron lugar en los Estados Unidos en 1980 y han sido recientemente publicadas en Francia.

Ellas marcan un momento decisivo en el proyecto de trazar una genealogía del sujeto. Foucault muestra cómo se constituyó históricamente el tan mentado sujeto moderno y cómo no basta con tener en cuenta las técnicas de dominación o coerción (en hospitales, asilos, prisiones), sino que es necesario incorporar también las “técnicas de sí”, los modos en que el sujeto actúa sobre sí mismo, sobre su propio cuerpo, su “alma” y sus conductas.

En exposiciones orales que exhiben una argumentación tan rigurosa como límpida y fluida, rastrea en los textos de la Antigüedad grecorromana y del cristianismo primitivo las técnicas que ligan el sujeto a su verdad. Describe cómo funcionan el examen de sí, la dirección de conciencia y la confesión. Y advierte una oposición, una discontinuidad radical, entre la tradición socrática del “conócete a ti mismo”, que no buscaba extraer una verdad oculta en el fondo del sujeto, sino ayudarlo a reconocer cómo podría actuar mejor, y el precepto cristiano “confiesa a tu guía espiritual cada uno de tus pensamientos”, que insta a escrutar los secretos más hondos y a una obediencia y automortificación constantes por las faltas cometidas. Es aquí, en esta discontinuidad marcada por la confesión cristiana, donde Foucault sitúa el origen de esa hermenéutica de sí que atravesará luego las instituciones judiciales, médicas, psicoanalíticas y psiquiátricas, y que se nos propone incluso hoy.

Estas conferencias no sólo sirven como una vía de acceso a los últimos cursos y libros de Foucault, sino como una pieza fundamental en su proyecto ético-político de desandar una hermenéutica de sí que puede cerrar el paso a la posibilidad de vivir de otra manera, de ir más allá de los límites que parece imponernos nuestra herencia histórica.

Genres: Philosophy, Nonfiction

160 pages, Kindle Edition

First published December 22, 2015

About the author

Paul-Michel Foucault was a French philosopher, historian of ideas, writer, political activist, and literary critic. Foucault's theories primarily address the relationships between power and knowledge, and how they are used as a form of social control through societal institutions. Though often cited as a structuralist and postmodernist, Foucault rejected these labels. His thought has influenced academics, especially those working in communication studies, anthropology, psychology, sociology, criminology, cultural studies, literary theory, feminism, Marxism and critical theory.
Born in Poitiers, France, into an upper-middle-class family, Foucault was educated at the Lycée Henri-IV, at the École Normale Supérieure, where he developed an interest in philosophy and came under the influence of his tutors Jean Hyppolite and Louis Althusser, and at the University of Paris (Sorbonne), where he earned degrees in philosophy and psychology. After several years as a cultural diplomat abroad, he returned to France and published his first major book, The History of Madness (1961). After obtaining work between 1960 and 1966 at the University of Clermont-Ferrand, he produced The Birth of the Clinic (1963) and The Order of Things (1966), publications that displayed his increasing involvement with structuralism, from which he later distanced himself. These first three histories exemplified a historiographical technique Foucault was developing called "archaeology".
From 1966 to 1968, Foucault lectured at the University of Tunis before returning to France, where he became head of the philosophy department at the new experimental university of Paris VIII. Foucault subsequently published The Archaeology of Knowledge (1969). In 1970, Foucault was admitted to the Collège de France, a membership he retained until his death. He also became active in several left-wing groups involved in campaigns against racism and human rights abuses and for penal reform. Foucault later published Discipline and Punish (1975) and The History of Sexuality (1976), in which he developed archaeological and genealogical methods that emphasized the role that power plays in society.
Foucault died in Paris from complications of HIV/AIDS; he became the first public figure in France to die from complications of the disease. His partner Daniel Defert founded the AIDES charity in his memory.

Reviews

[ریحانه صارمی · Rating 5 out of 5]

به‌جرئت می‌توانم بگویم یکی از لذت‌بخش‌ترین تجربه‌های کتاب‌خوانی من در طی این سال‌ها بود. پرابلماتیک کتاب بسیار جدی و مهم است و روش‌شناسی فوکو در پرداخت به مسائل هم بی‌نظیر.
خواندن این کتاب از چند جهت بسیار ارزشمند است. اول اینکه مباحثی که در این سخنرانی‌ها مطرح شده بحث‌هایی است که در کتاب تاریخ سکسوالیته فوکو آمده و این کتاب هنوز به فارسی ترجمه نشده. دوم اینکه این متن کتاب از جهت این‌که سخنرانی ست، روان و گیراست.

[April · Rating 4 out of 5]

man had a third eye and saw the face of the universe I swear to god

[Ali Yigithan · Rating 4 out of 5]

I have to admit that it is always so hard to understand Foucault now that I only read this kind of books for general knowledge. Not that I've read Foucault for the first time (I've read Society Must Be Defended and it was rather harder) but it is full of philosophical or sociological terms that I (personally) do not understand. However, the parts I get have absolutely illuminated me. :)

[Fatemeh · Rating 4 out of 5]

اولین از فوکو
و احتمالا دیگه الان تبدیل به یک فوکوخون شده‌ام

[yo JP · Rating 5 out of 5]

Dvě přednášky, Q&A a rozhovor, přičemž druhé dvě zmíněné mi přišly, pro mě, který je pořád přeci jen s Foucaultovým dílem tolik neobeznámen, přístupnější. Baví mě to jeho hrabání se v dějinách a historii, na jejichž základě pak dělá svoje dedukce, ale v první polovině jsem si připadal, že moje inteligence dosahovala svých limitů, vážně jsem si připadal jako auto ze kterýho už prostě víc nevytáhnete, doslova jsem to cítil, jako kdybych narážel o svoji lebku. Samozřejmě, chyběla mi obeznámenost s terminologií, obeznámenost s díly, s konkrétními příklady, ale obvykle se to dá nějak přejít, když se člověk zaměří na pointu. A navíc Foucault, přiznejme si, jako Francouz, se nesnaží za každou cenu být úplně super-srozumitelný, i když se definitivně snaží být exaktní, otázky na něj, kde se uvádí příklad a on pak řekne, "ta věta byla vtip" jsou pak jen třešničkou na dortu, nicméně velmi fascinující mysl, která velmi zvláštním způsobem dokáže analyzovat a v jejímž psaní je spousta podnětného k zamyšlení. Mohl jsem jít spát, ale poslední dva dny mi tahle kniha nedala, četl jsem ji v práci, nevyspalý v ordinaci a teď doma a nemohl jsem usnout, dokud jsem to nedočetl a tohle ze sebe nevypsal. Je to samozřejmě spíše obecně, o Foucaultovi, ačkoliv v případě 'K počátkům hermeneutiky vlastního já' se jedná o velmi specifické dvě přednášky (týden od sebe) a následně se jich v něčem týkající dotazy, postupně se ale i v dotazech a tomhle textu celkově jde více a více obecněji okolo Foucaulta a jeho díla jako takového. Ale je zajímavé, že tu jdeme opět zpátky (zvědaví tázající) a MF objasňuje i některé věci, jako záměr jeho díla, pojetí moci, někdy je trochu komplikovanější jeho postoje pochopit, protože možná člověk nechápe rozklad toho konceptu, se kterým Foucault pracuje, když je člověk možná až příliš zakotvený v našich společenských normách a mocenských definicích, ale čím více je Foucault o interakci, tím víc mě baví, protože když mu člověk dá jasnou otázku, jasněji ji zodpoví, ale když má neomezený prostor, dokáže být, nechci říct zbytečně komplikovaný, ale dokáže jít možná až příliš hluboko, být příliš exaktní, noříte se do mořské hlubiny, kde nejde nic vidět a kdybyste mohli vidět, stejně by to nedávalo větší smysl. Já to chápu, protože moje mysl funguje v určitém stupni stejně, pokud jde o pravdu, exaktnost, mnohdy se ji jen snažíte zachytit co nejautentičtěji, popsat, zaznamenat to, vysvětlit. Foucaultova morálka: I. odmítat přijímat, co je nám předkládáno (protože dobré existuje jen skrze konstantní aktualizaci/inovaci), II. potřeba analyzovat a poznat (protože bez reflexe a poznaní nelze dojít k tomu, co je třeba vykonat; princip zvědavosti), III. inovace, bez následování programů, na základě analýzy(II.). Jak Foucault říká, není žádný prorokem, proto je i zajímavé jeho distancování od osobních otázek, které se vždy vloudili do učení ostatních, v podstatě mi připadá jako rozdíl mezi tím, že u ostatních filozofů je A říká udělej B, aby si dosáhl C (C = Cíl), konec cesty je smyslem, ale mezi tím vším se tam vloudila celá řada problémů, možná že vše, jak to známe, je postavené na hlavu, ale nám to dává smysl jen protože nic lepšího nás nenapadá (v tomhle ohledu Foucault nadhazuje řadu podnětných myšlenek). Stejně tak se občas v historii vynoří něco, co absolutně převrátí naše chápání něčeho, co máme zažité jako fakt, a je to přitom jen dekády, nebo staletí stará dedukce (z prdele) několika lidi, co jsou označení jako odborníci - přičemž zde bych vás odkázal na: podívejte se na odborníky v dnešních podcastech. Myslíme si, že víme víc, než ve skutečnosti víme. A realita toho všeho v historii byla určitě ještě šílenější. MF filozofuje stylem, že cesta je cíl, nekončící sebeaktualizování, inovování, na základě analýzy a odmítání slepého přijetí mocenských nástrojů (ty nejsou pouze negativní, jsou zkrátka a zjednodušeně řečeno vztahem). Takový je můj dojem. Stimulující čtení.

[Zoonanism · Rating 2 out of 5]

Like most Foucault, clever leaps in archives are employed to support badly worded arguments, which are either banal or false. The reader is supposed to conclude that Christianity altered the techniques by which the subject analyzed/constituted itself, the truth of self in turn forming the basis of later verification practices of scientific discovery and western knowledge.


There is an account of a interesting analogy in the second lecture. Foucault tells us that Cassian had compared the practice of Christian exagoreusis (permanent verbalization of thoughts) to that of a money changer who has to establish the proper equivalence of a coin based on, the effigy it bears , its weight, signs of ill use. Thoughts too had to be assessed before being admitted to the arena of conscious entertainment/surmise/play/... as suitable or bearing the effigy of god. This aptitude is called by Latin Fathers discretio. Freudian censorship in comparison rejects that which presents itself as it is and can accept only that which is sufficiently disguised. Focault concludes the comparison with a clever line which is worth quoting: "Cassian's changer is a truth-operator through discretio; Freudian censorship is a falsehood operator through symbolization".

[Jimena · Rating 5 out of 5]

te amo mi calva

[haryii · Rating 4 out of 5]

很简要的导论，正文感觉没附录有意思