Radnja ove hronike s kraja devetnaestog i početka dvadesetog vijeka počinje onog trenutka kada državni dželat Alojz Zajfrid s austrougarskom silom stiže u Sarajevo istjerujući otomansku neman s čalmom na glavi, a završava kada toj istoj Аustrougarskoj, po okončanju Prvog svjetskog rata odsijecaju glave i ispraćaju je put slomljenog Beča.
Mám slabost pro balkánskou literaturu a obvzláště pro cokoliv, co se dotýká Bosny a Hercegoviny. Zamiloval jsem si ten kraj, aniž bych tam dosud kdy byl. Hory, divoké řeky, lesy a starobylé Sarajevo (od slova saraj). Risojević je soudě podle této knihy zručný básník a tkadlec oprášených a zasutých obrazů. Skrze pověry obávaný kat (hlavní hrdina) - nevítaný havran do nezkrotných dědin čerstvě okupované země - jeho svízelná putování včetně naivně půvobného i obyčejně lascivního erosu přicházejícího zejména z popudu směsice strachu a tradičních úplatků, hospodských večerů nad fildžanem nebo skleničkou lozy a samosebou cíle všech těch povinnostních výprav - konců věšenců na zbrusunové "humanistické" konstrukci šibenice. Průnik do mentality 19. století - do duše zmítající se zápalem, vzniklým z rozporu revolucí a řádu, podávaný z mnoha pohledů - je v dílech strhující, neotřelý a lákavý, leč ostrost detailů zatne se do zážitku čtení jen jako zapomenutá jehla v klubku nití. Bodne a spustí krev (proč ne - je životadárná), ale čtenář je nucen ucuknout a spřetrhat svoje narativní šití. Přílišná roztrhanost je mi až protivná a sebevětší působivost lyrických výjevů to nenapraví. Nadávám tomu do postmoderny, je mi škoda za výjimečný námět a poctivou práci slovy, kompozice se mi zdá zkrátka příliš rozbředlá a rozpáraná, jak byl záčátek původní, byl konec o to nanicovatější.