What do you think?
Rate this book
Cisza w Pradze
Muzyka jest ucieczką, bywa atakiem albo oddechem – mówią bohaterowie Ciszy w Pradze. To również bicie serca w rytmie techno, tło dla seksu, podróży, rozmów i rozstań. Nie ma absolutnej ciszy – powtarzają niezależnie od siebie Petr, Vanda, Hana i Vladimír – zawsze coś gdzieś słychać. To przeszkadza, odrywa nas od samych siebie i dlatego Vladimír nosi przy sobie ostre nożyczki: jest gotów podarować innym szansę na wolność.
Hana odkrywa zmysłowość i zmienia szpilki na rozdeptane trampki. Zza szyb kabiny motorniczego Petr ogląda dziewczyny, złodziei i śmierdzącą Pragę: miasto-muzeum w stanie rozkładu. Vanda po raz pierwszy smakuje gorycz rozczarowania, maskuje żal tatuażem, działką białego proszku i szybkim seksem. Na ekranach telewizorów rozgrywa się wojna, bez jednego krzyku, zupełnie niema.
Jaroslav Rudiš gra na wielu emocjach, z niezwykłą wrażliwością odkrywa świat, który uznajemy za własny: szybki, hałaśliwy, pełen jazgotu i pusty zarazem. Co delikatnego w nas pozostało?
Zawiera dodatkowe opowiadanie.
Projekt okładki: Jaromir99
Hana odkrywa zmysłowość i zmienia szpilki na rozdeptane trampki. Zza szyb kabiny motorniczego Petr ogląda dziewczyny, złodziei i śmierdzącą Pragę: miasto-muzeum w stanie rozkładu. Vanda po raz pierwszy smakuje gorycz rozczarowania, maskuje żal tatuażem, działką białego proszku i szybkim seksem. Na ekranach telewizorów rozgrywa się wojna, bez jednego krzyku, zupełnie niema.
Jaroslav Rudiš gra na wielu emocjach, z niezwykłą wrażliwością odkrywa świat, który uznajemy za własny: szybki, hałaśliwy, pełen jazgotu i pusty zarazem. Co delikatnego w nas pozostało?
Zawiera dodatkowe opowiadanie.
Projekt okładki: Jaromir99
- GenresCzech LiteratureFiction
300 pages, Paperback
First published January 1, 2007
5 people are currently reading
210 people want to read
About the author
Jaroslav Rudiš
56 books198 followersVyrostl v Lomnici nad Popelkou. Navštěvoval gymnázium v Turnově, po něm vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci (obor němčina – dějepis). Dále studoval v Praze a Curychu. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě.
Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a naposledy jako novinář v deníku Právo. Nyní je spisovatelem na volné noze. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše také písňové texty (mj. pro skupiny Umakart a Lety mimo). S básníkem a prozaikem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG.
Prvotina Nebe pod Berlínem (2002) ho proslavila. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do pěti jazyků.
Vydal také trilogii komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, 2003–2005) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech.
Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a naposledy jako novinář v deníku Právo. Nyní je spisovatelem na volné noze. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše také písňové texty (mj. pro skupiny Umakart a Lety mimo). S básníkem a prozaikem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG.
Prvotina Nebe pod Berlínem (2002) ho proslavila. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do pěti jazyků.
Vydal také trilogii komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, 2003–2005) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 41 reviews
January 31, 2018
Potichu mi na poličce ležela už delší dobu až mi to nedalo a sáhla jsem po ní. A nastal přesně ten moment, kdy jsem si řekla, jak je možné, že jsem si ji nepřečetla už dřív. Přitom mi ji kamarádka doporučovala fakt dlouhou dobu. Pochopila jsem proč. Potichu je pro mě první knížka, ve které jsem se potkala s tvorbou Jaroslava Rudiše a byla jsem velmi příjemně překvapená, jak se mi to líbilo. Neměla jsem žádné přehnaná očekávání a to je vždy nejlepší.
V Potichu sledujeme pět lidských osudů odehrávajících se hlavně v Praze, ale ze začátku i třeba v Lisabonu. Jednotlivé linky příběhu se navzájem preplétají a my se na chvíli stáváme součástí jejích životů, sledujeme nad čím přemýšlí a dozvídáme se nejenom něco o jejich současnosti, ale i třeba minulosti. V hodně věcech mi tato knížka připomínala moji oblíbenou Mapu Anny od Marka Šindelky. Byla zajímavé sledovat myšlenkové pochody jednotlivých postav a myšlenku toho, že lidi si prostě zapomněli poslouchat a prostě být potichu. Je tam ale mnohem víc motivů, jako třeba motiv samoty, smutku, problémů v partnerských i rodičovských vztazích a celkově pocitech, s kterými se z času na čas setkává každý z nás v nějaké míre. Já se s postavami dokázala hodně ztotožnit a líbilo se mi, jak jejich příběhy běžěli každý svým směrem, aby se v závěru všichni potkali na jednom místě. Skvělé! Tohle je jedna z těch knížek, co budu mít v hlavě ještě dlouho a určitě se k ní někdy vrátím a je dost možné že nejenom jednou.
V Potichu sledujeme pět lidských osudů odehrávajících se hlavně v Praze, ale ze začátku i třeba v Lisabonu. Jednotlivé linky příběhu se navzájem preplétají a my se na chvíli stáváme součástí jejích životů, sledujeme nad čím přemýšlí a dozvídáme se nejenom něco o jejich současnosti, ale i třeba minulosti. V hodně věcech mi tato knížka připomínala moji oblíbenou Mapu Anny od Marka Šindelky. Byla zajímavé sledovat myšlenkové pochody jednotlivých postav a myšlenku toho, že lidi si prostě zapomněli poslouchat a prostě být potichu. Je tam ale mnohem víc motivů, jako třeba motiv samoty, smutku, problémů v partnerských i rodičovských vztazích a celkově pocitech, s kterými se z času na čas setkává každý z nás v nějaké míre. Já se s postavami dokázala hodně ztotožnit a líbilo se mi, jak jejich příběhy běžěli každý svým směrem, aby se v závěru všichni potkali na jednom místě. Skvělé! Tohle je jedna z těch knížek, co budu mít v hlavě ještě dlouho a určitě se k ní někdy vrátím a je dost možné že nejenom jednou.
July 26, 2023
DNF 32%
Tw: seksizm, stereotypizacja choroby psychicznej, odrobina spoilerów
"- Z dziewczyną ze sztucznymi piersiami za bardzo nie pogadasz.
-No nie, do tego to są inne dziewczyny. Musisz je rozróżniać. Facet nie jest od tego, żeby ciągle z nimi ględzić."
Że co proszę?
Rudiš stereotypizuje miesiączkę, w jego oczach kobiety mające okres to histeryczki, a zresztą w ogóle nie pisze o kobietach jak o ludziach, patrzy na nie przez pryzmat stereotypów, tworzy je jak przedmioty, a nie oddaje realizm kobiet jako ludzi. Pan Autor Samiec Alfa™️ wymyślił sobie, że kobiety są jakieś i widać, że najprawdopodobniej nigdy nie próbował posłuchać i zrozumieć żadnej kobiety. Zresztą ten cytat też to pokazuje: kobiety są albo od rozmawiania, albo od seksu, jak ktoś lubi medycynę estetyczną, to automatycznie jest głupszym, a więc i gorszym człowiekiem, nadającym się tylko do seksu. Zresztą poza tym jest zasugerowane, że z kobietami nie ma co w ogóle rozmawiać za bardzo. Serio???
Jakby tego było mało, w roli "czarnego charakteru" występuje mężczyzna, który cierpi na nieleczoną psychozę. Tak, osoba, która powinna być leczona w szpitalu psychiatrycznym, jest "czarnym charakterem ", a na sam koniec ginie w stanie psychozy, ale widzi miłe rzeczy, więc w sumie wszystko w porządku (przejrzałem ostatnie strony). Autor ewidentnie nie ma żadnej empatii wobec osób, które chorują na choroby psychiczne i nie zastanawia się, jak szkodliwe jest takie ich pokazywanie oraz pokazywanie tego, że jak się umrze w chorobie psychicznej, to jest to dobrze???
Co do języka w książce: rozumiem, że Rudiš chce oddać slang młodzieży i amerykańskie pochodzenie jednego z bohaterów, ale wkładanie w losowych miejscach angielskich słówek związanych z seksem czy uznawanych za wulgarne ma się nijak ani do jednego, ani do drugiego. Rudiš chce oddać sposób, w jaki mówi młodzież, ale niestety wychodzi z niego godny pożałowania boomer w kryzysie wieku średniego, którego wstydzą się dzieciaki w rodzinie, bo jego teksty przestały być śmieszne dwadzieścia lat temu i bawią tylko osoby w tym samym wieku, myślące, że zachowują się jak młodzież obecnie.
Ta książka jest szkodliwa, głupia, seksistowska i pełna stereotypów dotyczących kobiet oraz osób cierpiących na zaburzenia psychiczne. Język i bohaterowie są pretensjonalni i nierealistyczni, a niektóre mądrości mogłyby wyjść spod pióra Paulo Coelho. Na domiar złego bohater jeszcze zostawia psa w obcym miejscu na kilkadziesiąt minut 🙈
Tw: seksizm, stereotypizacja choroby psychicznej, odrobina spoilerów
"- Z dziewczyną ze sztucznymi piersiami za bardzo nie pogadasz.
-No nie, do tego to są inne dziewczyny. Musisz je rozróżniać. Facet nie jest od tego, żeby ciągle z nimi ględzić."
Że co proszę?
Rudiš stereotypizuje miesiączkę, w jego oczach kobiety mające okres to histeryczki, a zresztą w ogóle nie pisze o kobietach jak o ludziach, patrzy na nie przez pryzmat stereotypów, tworzy je jak przedmioty, a nie oddaje realizm kobiet jako ludzi. Pan Autor Samiec Alfa™️ wymyślił sobie, że kobiety są jakieś i widać, że najprawdopodobniej nigdy nie próbował posłuchać i zrozumieć żadnej kobiety. Zresztą ten cytat też to pokazuje: kobiety są albo od rozmawiania, albo od seksu, jak ktoś lubi medycynę estetyczną, to automatycznie jest głupszym, a więc i gorszym człowiekiem, nadającym się tylko do seksu. Zresztą poza tym jest zasugerowane, że z kobietami nie ma co w ogóle rozmawiać za bardzo. Serio???
Jakby tego było mało, w roli "czarnego charakteru" występuje mężczyzna, który cierpi na nieleczoną psychozę. Tak, osoba, która powinna być leczona w szpitalu psychiatrycznym, jest "czarnym charakterem ", a na sam koniec ginie w stanie psychozy, ale widzi miłe rzeczy, więc w sumie wszystko w porządku (przejrzałem ostatnie strony). Autor ewidentnie nie ma żadnej empatii wobec osób, które chorują na choroby psychiczne i nie zastanawia się, jak szkodliwe jest takie ich pokazywanie oraz pokazywanie tego, że jak się umrze w chorobie psychicznej, to jest to dobrze???
Co do języka w książce: rozumiem, że Rudiš chce oddać slang młodzieży i amerykańskie pochodzenie jednego z bohaterów, ale wkładanie w losowych miejscach angielskich słówek związanych z seksem czy uznawanych za wulgarne ma się nijak ani do jednego, ani do drugiego. Rudiš chce oddać sposób, w jaki mówi młodzież, ale niestety wychodzi z niego godny pożałowania boomer w kryzysie wieku średniego, którego wstydzą się dzieciaki w rodzinie, bo jego teksty przestały być śmieszne dwadzieścia lat temu i bawią tylko osoby w tym samym wieku, myślące, że zachowują się jak młodzież obecnie.
Ta książka jest szkodliwa, głupia, seksistowska i pełna stereotypów dotyczących kobiet oraz osób cierpiących na zaburzenia psychiczne. Język i bohaterowie są pretensjonalni i nierealistyczni, a niektóre mądrości mogłyby wyjść spod pióra Paulo Coelho. Na domiar złego bohater jeszcze zostawia psa w obcym miejscu na kilkadziesiąt minut 🙈
May 4, 2016
Žijeme obklopeni neustálým hlukem.
Při procházkách přírodou si zacpáváme uši sluchátky. Restaurace bez puštěného rádia? Dnes už skoro rarita. Všude kolem nás je hluk, který nás ochromuje a vlastně nám brání přemýšlet a naplno se ponořit do světa kolem nás. Vnímat.
Knihu Potichu jsem přečetla během dvou večerů. Připomínám, že jsem si na ni našla čas i v maturitním týdnu, až tak jsem se od ní nedokázala odtrhnout.
Jeden večer a jeden den. Příběhy pěti lidí, to všechno někde mezi Prahou a Lisabonem. Lásky nelásky. Samota. Touha žít s někým, zároveň touha žít sám. Hudba, ticho. Melancholie.
Ze začátku nevinné příběhy, které se postupem vzájemně prolínají.
Zajímavé je i pojetí konce. Všechny postavy se náhodně sejdou na jednom místě, zároveň ale děj zůstává otevřený a jak to bývá třeba u Murakamiho knih - člověk si konec vlastně domyslí sám.
Má první "Rudišovka". A vzhledem k tomu, jak nadšená z této knihy jsem, určitě ne poslední!
Při procházkách přírodou si zacpáváme uši sluchátky. Restaurace bez puštěného rádia? Dnes už skoro rarita. Všude kolem nás je hluk, který nás ochromuje a vlastně nám brání přemýšlet a naplno se ponořit do světa kolem nás. Vnímat.
Knihu Potichu jsem přečetla během dvou večerů. Připomínám, že jsem si na ni našla čas i v maturitním týdnu, až tak jsem se od ní nedokázala odtrhnout.
Jeden večer a jeden den. Příběhy pěti lidí, to všechno někde mezi Prahou a Lisabonem. Lásky nelásky. Samota. Touha žít s někým, zároveň touha žít sám. Hudba, ticho. Melancholie.
Ze začátku nevinné příběhy, které se postupem vzájemně prolínají.
Zajímavé je i pojetí konce. Všechny postavy se náhodně sejdou na jednom místě, zároveň ale děj zůstává otevřený a jak to bývá třeba u Murakamiho knih - člověk si konec vlastně domyslí sám.
Má první "Rudišovka". A vzhledem k tomu, jak nadšená z této knihy jsem, určitě ne poslední!
December 18, 2023
tries too hard to be edgy and mysterious and for what?
December 27, 2016
Jaroslav Rudiš ist für mich der größte (Anti)Held der modernen tschechischen Literatur. Ich liebe seine ruhige und trotzdem sehr kantige Sprache, seine Blindgänger-Charaktere und seine oft mutige Auseinandersetzung mit der heutigen Zeit, in der ich mich oft wiederfinde.
Die Stille in Prag war sein erstes Buch, das ich auf Deutsch wagte. Immerhin mag ich Rudiš Sprache genau deswegen, weil sie in meinen Ohren sehr stark von seinen Slang- und perfekten Deutschkenntnissen beeinflusst ist. Die Übersetzung in Deutsch hat diese Nuancen nur eingeschränkt aufgegriffen. Das hat mich aber (zu meiner eigenen Überraschung) nur wenig gestört. Was mich allerdings irritierte war seine sehr kritische Auseinandersetzung mit Prag. Ich habe eine persönliche Beziehung zu dieser Stadt, kritisiere sie auch oft (und gern). Es ist aber etwas anderes, wenn ich mich beschwere und wenn jemand anderer „meine“ Stadt angreift. Man könnte sich natürlich darüber streiten, inwieweit Rudiš Sichtweise von seiner eigenen Herkunft beeinflusst wird. Ich hatte schon immer das Gefühl, dass sich Ausländer viel schneller in Prag verlieben können als die Tschechen/Nicht-Prager. Vielleicht war es aber auch seine Absicht diese oft oberflächlich betrachtete Stadt aus einer komplett anderen Seite zu zeigen. Falls es so war, hat Rudiš einen verdammt guten Job geleistet.
Ein weiteres sehr gut geschriebenes Buch, das eher 3,5 Sterne verdienen wurde, aber… Ach, man darf doch für bestimmte Autoren eine Schwäche haben, oder?
Die Stille in Prag war sein erstes Buch, das ich auf Deutsch wagte. Immerhin mag ich Rudiš Sprache genau deswegen, weil sie in meinen Ohren sehr stark von seinen Slang- und perfekten Deutschkenntnissen beeinflusst ist. Die Übersetzung in Deutsch hat diese Nuancen nur eingeschränkt aufgegriffen. Das hat mich aber (zu meiner eigenen Überraschung) nur wenig gestört. Was mich allerdings irritierte war seine sehr kritische Auseinandersetzung mit Prag. Ich habe eine persönliche Beziehung zu dieser Stadt, kritisiere sie auch oft (und gern). Es ist aber etwas anderes, wenn ich mich beschwere und wenn jemand anderer „meine“ Stadt angreift. Man könnte sich natürlich darüber streiten, inwieweit Rudiš Sichtweise von seiner eigenen Herkunft beeinflusst wird. Ich hatte schon immer das Gefühl, dass sich Ausländer viel schneller in Prag verlieben können als die Tschechen/Nicht-Prager. Vielleicht war es aber auch seine Absicht diese oft oberflächlich betrachtete Stadt aus einer komplett anderen Seite zu zeigen. Falls es so war, hat Rudiš einen verdammt guten Job geleistet.
Ein weiteres sehr gut geschriebenes Buch, das eher 3,5 Sterne verdienen wurde, aber… Ach, man darf doch für bestimmte Autoren eine Schwäche haben, oder?
May 10, 2020
La petite mort. See you somehow, somewhere.
Ok, některé pasáže jsou trochu Bravíčko. Ale celý život je trochu Bravíčko. Kdo by ve svém okolí neznal podobnou Vandu, Petra nebo Hanu? Rudiš mi sedí. Nacpe do knihy U-Bahn i Priessnitz a mě tahle drobná pojítka s autorem samotným baví. Trochu mi chyběla klubová atmosféra z Nebe pod Berlínem, ale i ta nakonec přišla. Potichu je o myšlenkách, nejistotě, o touze po tichu a po lidech. Pět příběhů obyčejných lidí někde mezi Prahou, Malmö a Lisabonem.
//
"S holkou s umělýma kozama si moc nepokecáš."
"Hele, na to jsou zase jiný holky. Musíš rozlišovat. Chlap tu není od toho, aby si s nima furt něco vykládal."
"Holky to podle mě chtěj. Povídat si. A snít."
"Romantiku. Sny jsou to největší peklo. ... Že tys zase sbalil nějakou nešťastnou?"
"Hm, myslím, že jo."
"Myslíš, nebo to víš?"
"Myslím, že vím."
"A chce si s tebou povídat?"
"Jo."
"A ty s ní?"
"Jo."
"No tak to je v prdeli."
"Není."
"Přefiknuls ji?"
"Jo."
"Tak hlavně, ať z toho zase nejseš nešťastnej jako vždycky."
Ok, některé pasáže jsou trochu Bravíčko. Ale celý život je trochu Bravíčko. Kdo by ve svém okolí neznal podobnou Vandu, Petra nebo Hanu? Rudiš mi sedí. Nacpe do knihy U-Bahn i Priessnitz a mě tahle drobná pojítka s autorem samotným baví. Trochu mi chyběla klubová atmosféra z Nebe pod Berlínem, ale i ta nakonec přišla. Potichu je o myšlenkách, nejistotě, o touze po tichu a po lidech. Pět příběhů obyčejných lidí někde mezi Prahou, Malmö a Lisabonem.
//
"S holkou s umělýma kozama si moc nepokecáš."
"Hele, na to jsou zase jiný holky. Musíš rozlišovat. Chlap tu není od toho, aby si s nima furt něco vykládal."
"Holky to podle mě chtěj. Povídat si. A snít."
"Romantiku. Sny jsou to největší peklo. ... Že tys zase sbalil nějakou nešťastnou?"
"Hm, myslím, že jo."
"Myslíš, nebo to víš?"
"Myslím, že vím."
"A chce si s tebou povídat?"
"Jo."
"A ty s ní?"
"Jo."
"No tak to je v prdeli."
"Není."
"Přefiknuls ji?"
"Jo."
"Tak hlavně, ať z toho zase nejseš nešťastnej jako vždycky."
June 3, 2011
Nezlobte se na mě, ale tohle fakt není dobrá knížka - to, že se odehrává v Praze, na místech, která dobře znáte, a že je tam spousta sexu, z toho ještě krásnou literaturu nedělá. Je to takový indie-viewegh. Tahle recenze na Lidovkách dobře vystihuje i moje pocity z knížky (Potichu je zkrátka kniha pro lidi, kteří rádi poslouchají hudbu, kteří se nestydí na celou hospodu vyprávět, že „maj depku jak kráva“, a kteří se o literaturu příliš nezajímají). Mimochodem, už dlouho mi žádné knižní postavy nepřipadaly tak otravné a dialogy tak praštěné, jako ty z "Potichu".
March 12, 2025
Trochu jsem si to zkazila tím, že jsem knížku v půlce odložila, jelikož jsem jela pryč a tím se trochu zkazilo tempo a celkový dojem. Jinak se knižka dá přečíst na jeden zátah, má to tempo a zajímavý příběhy ze života. Takže tak 3,5 z 5.
March 5, 2018
Četla jsem znovu, protože jsem na ni narazila a došlo mi, že ačkoli se mi tenkrát knížka moc líbila, nepamatuju si skoro, o čem byla. A přišlo mi to líto.
Tak jsem po Potichu sáhla podruhé a slintala jsem snad ještě víc. Bože, tohle je pecka! Sice útlá knížka, ale o to víc má každé slovo svůj význam a kdyby nebylo tam, kde je, nemůže to takhle dokonale fungovat.
Vanda, Petr, Hanka, Wayne, Vladimír. Pět neznámých lidí, kteří žijí každý úplně jinak a nabízí tak krásnou mozaiku lidských osudů, které spojuje Praha. Praha plná hluku, Praha plná zvuků, které neustávají snad ani v noci nad ránem. Ale přeci si v tom každodenním pražském ruchu najde každý to své ticho.
Dokonalost, čtěte, prosím! Já jen doufám, že už nikdy nezapomenu, jak skvělé Potichu je a kolik cenných myšlenek se v té malé knížce ukrývá.
Tak jsem po Potichu sáhla podruhé a slintala jsem snad ještě víc. Bože, tohle je pecka! Sice útlá knížka, ale o to víc má každé slovo svůj význam a kdyby nebylo tam, kde je, nemůže to takhle dokonale fungovat.
Vanda, Petr, Hanka, Wayne, Vladimír. Pět neznámých lidí, kteří žijí každý úplně jinak a nabízí tak krásnou mozaiku lidských osudů, které spojuje Praha. Praha plná hluku, Praha plná zvuků, které neustávají snad ani v noci nad ránem. Ale přeci si v tom každodenním pražském ruchu najde každý to své ticho.
Dokonalost, čtěte, prosím! Já jen doufám, že už nikdy nezapomenu, jak skvělé Potichu je a kolik cenných myšlenek se v té malé knížce ukrývá.
May 15, 2017
Smutna acz ciepła historia piątki bohaterów, którzy szczęście dawno porzucili albo jeszcze z nadzieją go szukają. Dużo smutku, brudna Praga i dowód na to, że "the grass is always greener on the other side". Bardzo dobra proza.
July 13, 2016
Pro mě po Helsinkách druhá nejlepší Rudišova věc. A pusťte si k tomu ty New Order. Hvězdy nad Prahou zhasly. Léto skončilo.
February 27, 2022
Zkoušela jsem divné prázdno zaplácnout velkým tichem.
Zmínka o Christianii v Kodani.
Pro Rudiše je všechno tekuté: slunce, smutek i smrt.
Zmínka o Christianii v Kodani.
Pro Rudiše je všechno tekuté: slunce, smutek i smrt.
October 23, 2015
První kniha od Jaroslava Rudiše a pro mě rozhodně ne poslední.
June 2, 2021
Za příběhem se může skrývat mnohé - někdo píše, aby rozvedl nějaké myšlenky, někomu zas může jít o vylíčení životního údělu, někdo píše pro jazyk samotný, někdo čistě pro prachy a Rudiš v Potichu? Ten v knižní podobě ztvárnil pocit - bezútěšnost. Mlžný opar nad Prahou, léto, které právě končí a pětice postav, které jsou ztracené v životě a neví kam. Rudiš psát umí, každý jednotlivý odstavec je plný obrazotvornosti a onoho pocitu, že je život dost na****. Ale když ty odstavce začnete skládat dohromady tak dostanete příběh, který plyne odněkud nikam. S výjimkou tramvajáka mě žádná z postav nezaujala, všechny hrají jen svou jedinou notu, navíc v případě ženských postav je ta nota v podstatě stejná.
Autor v závěrečném rozhovoru tvrdí, že je to pět lidí, jejichž život se zásadně změní, ale tady s ním nesouhlasím. Změna, jestli tam nějaká je, mi přišla jen povrchní. Abych parafrázoval spojení, které se u podobných knih často používá tak: Něco končí, nic nezačíná.
Takže mi tu zbyl jen pocit – bezútěšnost. Jestli máte při ranním pohledu na anonymní Prahu pocit, že vám v životě schází nějaká ta melancholie, tak tohle je kniha přesně pro vás. Já asi čtu spíš proto, abych v sobě navodil (možná klamný) pocit, že život je něco víc než jenom trochu nahovno, takže mi to nestačí.
Poslechnuto jako audiokniha: Krajčo čte dobře, možná až moc dobře. Hlas má plný smutku z věcí co končí, takže jenom prohlubuje celou tu melancholickou atmosféru. Kniha je plná deprese i bez jeho přednesu, takže Krajčovo načtení nijak nepomáhá.
Autor v závěrečném rozhovoru tvrdí, že je to pět lidí, jejichž život se zásadně změní, ale tady s ním nesouhlasím. Změna, jestli tam nějaká je, mi přišla jen povrchní. Abych parafrázoval spojení, které se u podobných knih často používá tak: Něco končí, nic nezačíná.
Takže mi tu zbyl jen pocit – bezútěšnost. Jestli máte při ranním pohledu na anonymní Prahu pocit, že vám v životě schází nějaká ta melancholie, tak tohle je kniha přesně pro vás. Já asi čtu spíš proto, abych v sobě navodil (možná klamný) pocit, že život je něco víc než jenom trochu nahovno, takže mi to nestačí.
Poslechnuto jako audiokniha: Krajčo čte dobře, možná až moc dobře. Hlas má plný smutku z věcí co končí, takže jenom prohlubuje celou tu melancholickou atmosféru. Kniha je plná deprese i bez jeho přednesu, takže Krajčovo načtení nijak nepomáhá.
October 6, 2024
Wie der Name schon erahnen lässt ein Prag-Roman, den ich wahrscheinlich irgendwann weggelegt hätte, wäre ich nicht vor Ort gewesen. Er erzählt von fünf Menschen, deren Wege sich im Laufe der Geschichte kreuzen und schlussendlich alle am selben Ort mehr oder weniger aufeinandertreffen. Ich mag solche Geschichten und finde es in diesem Fall geschickt komponiert. Bloß das Ende hat nicht überzeugt und wirkte erzählerisch nicht mehr kohärent. Das größte Problem waren für mich aber die Charaktere, die nur phasenweise glaubwürdig erschienen. Für mich dennoch ein schönes Leseerlebnis, da es mir geholfen hat, voll und ganz in die Stadt einzutauchen und Orte zu erkunden, die ich sonst vielleicht nicht entdeckt hätte. Genau dafür habe ich diesen Roman mitgenommen. Noch besser hätte er mir gefallen, wenn er die Menschen weiter in den Hintergrund und die Stadt mehr ins Zentrum des Erzählens gerückt hätte. Obwohl diese nicht zu romantisch dargestellt wird und vor allem negative Aspekte wie Lärm, Touristenmassen und Gestank hervorgehoben werden.
July 11, 2019
Ze začátku jsem měla zmatek v těch postavách a musela jsem si sepsat, kdo ke komu patří :D je to moc hezky napsané, tenhle styl mě dost baví. Líbilo se mi, jak to bylo propletené různými detaily. Závěr mi přišel trochu otevřený, ráda bych věděla, co se s kým nakonec stalo, ale rozhodně stojí za přečtení, donutí to k zamyšlení.
September 25, 2020
Tahle knížka mě hodně potěšila a tak trochu přenesla do devadesátek - i když se odehrává až po nich. Ale pořád tam z nich něco je, něco, co jsem si sama v tý době řešila, taková ta atmosféra i to hledání vlastní cesty. Jeden den a jedna noc, pět hrdinů, jejichž příběhy se postupně prolnou, do toho Lisabon, Malmö, a hlavně Praha! A hledání, a otázky, a příběhy, a dohromady moc hezký čtení!
October 20, 2018
Rozwleczona i chaotyczna. Kilka historii pozornie ze sobą nie związanych, które są maksymalnie poszatkowane. Trudno się przez to czyta. Więcej seksu niż muzyki, a jak już to klasyki. Trochę naiwne, ale przynajmniej w końcówce się coś dzieje. Niekoniecznie.
June 8, 2020
Po nebi pod Berlínem asi moje nejoblíbenější Rudišova kniha. Ta zvláštní atmosféra kdy něco končí a začíná a příběhy lidí, se kterými sice nemáte nic společného, ale přesto dokážete cítit přesně to co prožívají.
June 29, 2020
Knihu jsem dostala darem a hned jsem se do ní pustila. Jedná se o příběhy pár lidí z Prahy, které se eventuelně protnou. Přemýšlíš o životě, o vztazích, o sobě. Je to dobrý, trošku depkoidní, ale dobrý. Já moc českých knížek nečtu, ale tenhle autor mě celkem zaujal, třeba od něj nebude poslední.
November 29, 2020
Five people and Prague and a dog .
Five different points of view make not so easy reading . To me it is an uneven book . It took me a while to get started and then to finish the book. Things pick up speed nearer the end .
Five different points of view make not so easy reading . To me it is an uneven book . It took me a while to get started and then to finish the book. Things pick up speed nearer the end .
March 6, 2022
Prostě budu asi jakýhokoli Rudiše srovnávat s Winterbergem, což je nepřekonatelná srdcovka.
Tahle knížka v úplně jiným stylu, taková haklovská, byla super, jen mi tam chybělo to začtení se... Ale to je asi problém současné literatury.
Tahle knížka v úplně jiným stylu, taková haklovská, byla super, jen mi tam chybělo to začtení se... Ale to je asi problém současné literatury.
September 9, 2023
Rudiš výborně vystihuje atmosféru. Krátkými údernými popisy dolaďuje děj, kde se vedle sebe odvíjí životní peripetie několika postav. Hluk překrývající město a v něm se protnou jednotlivé osudy. Chtějí se v hluku skrýt anebo je potřeba i ticho?
June 20, 2019
I v tom největším grázlovi je něco dobrýho, a každá dobrá duše má svý špatný stránky. Ticho je občas fajn, ale i hluk je potřeba.
December 18, 2021
Nadherna kniha. Neco, co pro me po dlouhe dobe vystoupilo z rady opakujicich se nametu…
January 23, 2022
Z jedné strany mi většina postav přišla děsně protivna, z druhé příběh celkem zajímavý. Prostě tak jak Praha samotná.
April 8, 2023
an einigen Stellen ziemlich gut, an einigen Stellen eher grottig
February 1, 2015
Rudišovo Potichu jsem zhltnul při cestě odněkud někam. Scénář; tak bych tu knihu popsal. Reálné, přímé. Takhle žijeme – neustále putujeme, od jednoho vztahu ke druhému, a konce bývají novými začátky. Nebo možná, takhle jsme putovali. Než jsme se zastavili. Než jsme si podvědomě řekli dost. Než jsme zpohodlněli. Než jsme přestali chtít jít dál. Než jsme si uvědomili, že teď stojí za to, zkusit zastavit čas. Že teď jsme v rovnováze, že jsme přestali kulhat, že nás vítr přestal hnát a my jsme přestali vrávorat. Probrali se z kocoviny, s rozbřeskem nového dne si uvědomili, že potřebujeme zastavit. Zklidnit se. Začít dýchat zvolna, nechat čas plynout, nechat život žít.
-----
Klára měla na sobě tričko s britskou vlajkou a seprané džíny. Byla bez podprsenky. Vysoká a hubená, z dálky spíš kluk než holka. A hlavně byla úplně dohola. Možná i tohle na ní Petra bavilo. Vzrušovalo. Určitě.
„Máš hrozně hezký oči.“
„Hezký?“
„Takový jako... modrý. Se mi zdá.“
„To jsem nevěděla. Malmö, seznam se, pan Všímavý,“ podrbala svého psa.
„Petr.“
„Klára... Tak jaký mám teda oči?“
„Takový jako šukací.“
„Trochu hustý, ne?“
„Trochu upřímný.“
„Jdeš na to nějak ostře.“
„To já ne.“
„A kdo teda?“
„Ty.“
„Hele, já si právě kvůli jednomu takovýmu oholila vlasy. Taky mi furt říkal, jak krásný mám oči. Tak klid, jo? Zařaď zpátečku.“
„Jasně... Ty oči vlastně zas tak krásný nejsou.“
„Ty ses hajzl.“
„Hm...“
„Blbečku.“
Kouřili, jedli na odpočívadlech, milovali se na sklopených sedačkách volva a Malmö se na ně dívala.
„Chci si s tebou povídat. Chci o tobě vědět úplně všechno,“ řekla mu hned na autobánu do Drážďan. „Chci, abys mi šedesát tisíc hodin jenom vyprávěl.“
„Umřeš nudou.“
„Clověk musí na něco umřít.“
„Mám za sebou jen nudnej českej život. A před sebou nejspíš taky.“
„V Čechách ani jinej žít nemůžeš.“
„Možná, že to tak je vždycky.“
„Vždycky?“
„No, že máš pocit, že skutečnej život je jinde než v tom tvým vlastním životě, kterej ti přijde nudnej a prázdnej. Přitom někomu jinýmu přijde úžasně napínavej.“
Egon krčil obočí a holky odvedle se na něj usmály.
„Určitě budou dole vyholený. To mě bere.“ Egon se dlouze nadechl a pokračoval: „U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad pětatřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct.“
„Myslím, že jo.“
„Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over.“
„Ty ses vážně debil.“
„Jsem realista a ne nějakej nadrženej romantik. Nejsem Emil Holub, abych se prosekával deštným pralesem k pramenům Amazonky.“
Přitulí se k Petrovi.
„Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď.“
Město bylo neskutečně tiché. Slyšet byl jen vítr, který od Severního moře přinášel podzim.
„A co si dělala, než si začala hledat něco novýho?“
„Cestovala. A ty?“
„Taky. Hlavně po Praze. Tramvajema a tak.“
„Chce se mi spát, trochu...“
„Tak spi.“
„Dobrou.“
Zavřela oči. Přitiskl ji k sobě. Hezky voněla. Slyšel, jak oddechuje. Díval se na spící město a představoval si, jaké by to bylo, probudit se vedle ní ráno v posteli.
-----
Klára měla na sobě tričko s britskou vlajkou a seprané džíny. Byla bez podprsenky. Vysoká a hubená, z dálky spíš kluk než holka. A hlavně byla úplně dohola. Možná i tohle na ní Petra bavilo. Vzrušovalo. Určitě.
„Máš hrozně hezký oči.“
„Hezký?“
„Takový jako... modrý. Se mi zdá.“
„To jsem nevěděla. Malmö, seznam se, pan Všímavý,“ podrbala svého psa.
„Petr.“
„Klára... Tak jaký mám teda oči?“
„Takový jako šukací.“
„Trochu hustý, ne?“
„Trochu upřímný.“
„Jdeš na to nějak ostře.“
„To já ne.“
„A kdo teda?“
„Ty.“
„Hele, já si právě kvůli jednomu takovýmu oholila vlasy. Taky mi furt říkal, jak krásný mám oči. Tak klid, jo? Zařaď zpátečku.“
„Jasně... Ty oči vlastně zas tak krásný nejsou.“
„Ty ses hajzl.“
„Hm...“
„Blbečku.“
Kouřili, jedli na odpočívadlech, milovali se na sklopených sedačkách volva a Malmö se na ně dívala.
„Chci si s tebou povídat. Chci o tobě vědět úplně všechno,“ řekla mu hned na autobánu do Drážďan. „Chci, abys mi šedesát tisíc hodin jenom vyprávěl.“
„Umřeš nudou.“
„Clověk musí na něco umřít.“
„Mám za sebou jen nudnej českej život. A před sebou nejspíš taky.“
„V Čechách ani jinej žít nemůžeš.“
„Možná, že to tak je vždycky.“
„Vždycky?“
„No, že máš pocit, že skutečnej život je jinde než v tom tvým vlastním životě, kterej ti přijde nudnej a prázdnej. Přitom někomu jinýmu přijde úžasně napínavej.“
Egon krčil obočí a holky odvedle se na něj usmály.
„Určitě budou dole vyholený. To mě bere.“ Egon se dlouze nadechl a pokračoval: „U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad pětatřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct.“
„Myslím, že jo.“
„Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over.“
„Ty ses vážně debil.“
„Jsem realista a ne nějakej nadrženej romantik. Nejsem Emil Holub, abych se prosekával deštným pralesem k pramenům Amazonky.“
Přitulí se k Petrovi.
„Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď.“
Město bylo neskutečně tiché. Slyšet byl jen vítr, který od Severního moře přinášel podzim.
„A co si dělala, než si začala hledat něco novýho?“
„Cestovala. A ty?“
„Taky. Hlavně po Praze. Tramvajema a tak.“
„Chce se mi spát, trochu...“
„Tak spi.“
„Dobrou.“
Zavřela oči. Přitiskl ji k sobě. Hezky voněla. Slyšel, jak oddechuje. Díval se na spící město a představoval si, jaké by to bylo, probudit se vedle ní ráno v posteli.
January 21, 2013
První půlku jsem myslela, že to bude jen na tři hvězdičky - příjemné povídání, ale krátké kapitoly a každá o jiné postavě, kvůli tomu skákání jsem se do žádného z těch příběhů nestačila pořádně začíst a s tou postavou se nějak ztotožnit. Ale pak se začaly příběhy proplétat a kapitoly trochu natahovat (ale ne moc, což mi vyhovuje, krátké kapitoly já radši) a nakonec to bylo moc dobré.
Displaying 1 - 30 of 41 reviews