Děj této knihy nás seznamuje s mladou sestřičkou Sylvií, která nastupuje na chirurgiké oddělení v nemocnici v malém městě. Sylvie nastupuje do zaměstnání způsobem, kterým se kdysi do zaměstnání nastupovalo: systém hodit neplavce do vody, ať si pomůže, jak umí. Sylvie však není ani zdaleka připravená na potíže, které na ní čekají. Nepřátelství ostatních sester, počáteční potíže při zapracování. Není však ani připravená na milostné dobrodružství s výborným chirurgem v nemocnici Oldřichem. Jeho bývalá žena Jana je od pasu dolů ochrnutá po nehodě, která se jim stala, když jela s Oldřichem od soudu, který je rozvedl. Od té doby se Oldřich o Janu stará. Jana však nemá snahu s ním vyjít. Po nehodě svůj žal utápí v alkoholu. Sylvie s Oldřichem se do sebe zamilují. Křehký vztah však nemá v nepřátelském prostředí šanci. Sylvii zemře teta, u které bydlí. Sylvie se rozhodne odejít do jiné nemocnice. Chce se rozloučit s Oldřichem, a proto na něho čeká v retauraci před jeho domem. Když v tom uslyší ránu. Autobus porazí ženu, která leží na silnici a nedýchá. Schodou okolností je to Jana. Sylvie si uvědomuje, že pokud jí nepomůže, může být s Oldřichem šťastná. Přeci ale Janu zachrání. Příběh končí Sylviiným zpytováním svého činu.
Hana Marie Körnerová vlastním jménem Hana Martinková je česká spisovatelka.
Patnáct let pracovala ve zdravotnictví, své zkušenosti v tomto oboru využila v knize Prosím vás, sestřičko. Toto dílo uspělo v literární soutěži Knižního klubu.
Je vdaná, má děti. Od 90. let 20. století žije v Podkrkonoší.
Série se zdravotní sestrou Sylvií, která jako novicka nastupuje do odlehlejší nemocnice, kde je semknutá komunita a každý každého zná. V knize jsou popisovány trable začínající sestry i příběhy pacientů (něco pro diváky Ordinace :D). Samozřejmě opět tematika lásky, rozvodu, těhotenství, rakovina... Zkrátka šablona paní Körnerové. Děj Sylvie se dost podobá ději Kamily z Vesnice Stamice, dokonce se v této knize nějaká Kamila objevuje, ale jiná, a jelikož si autorka vybírá stále dokola stejná nebo podobná jména, hrozně se to plete. Taky myslím, že autorka asi nezná jinou nemoc, než rakovinu. Čekala bych trochu více zajímavostí ze světa nemocnice. Ale celé se to spíše stáčí na socialismus a osobní život Sylvie. Jako hlavní hrdinka je mi Sylvie sympatická, na svůj věk je zvláštně vyzrálá, taková trpitelka. Oba díly mě bavilo číst, ale asi zase dlouho po knize paní Körnerové nesáhnu. Chtělo by to zvětšit omezený pohled na život. Opravdu každá neotěhotníme a neumřeme na rakovinu(to není spoiler, ale souhrn opakujícího se :).
Tohle bylo opravdu něco nádherného. Nádherný, oddechový, milý příběh ze života, který jsem potřebovala jako sůl. Knížka nás zavede do 70. let minulého století do života mladé sestřičky Sylvie. Právě nastoupila do nové práce, kde to nemá jednoduché, bydlí u tety v bytě, který je v hrozném stavu, kde ani teplo pořádně není. A zamilovává se do Oldřicha, který nemá také dvakrát jednoduchý život. Knížka byla krásně napsaná, sama se četla. Těšila jsem se na každou volnou chvíli, kdy jsem si knížku mohla otevřít a číst. Sylvie mi byla sympatická od první stránky. Ještě nikdy mi nebyla žádná postava v knize tak sympatická jako Sylvie, Rozhodně doporučuji.
Leckdy až surově vykresleny život v 70. letech za komunismu. Kniha je fantasticky napsaná a vybízí ke konci ihned začít číst druhý díl. Ten jsem si také hned objednala. Sestřička Sylvie mi je moc sympatická. Snaží se žít velmi poctivě, skromně, je pracovitá a snáší rány osudu ale i každodenní nadávky či pomluvy na pracovišti. Jak jsem ráda, že v této době nežiju.
Já bych u toho "román z lékařského prostředí" při popisu knihy rozhodně nezastavoval. Ten román je napůl o režimů komančů a o tom, kam přivedl tehdejší Československo děsný režim komančů. Velmi hezky se popisuje to, že komunistická rakovina ovlivňovala život lidí po všech stránkách. Celý román je přímo propleten jakousi beznaději a zoufalstvím, které vnášela do života obyčejných lidí politika. Za mě velmi smutný příběh a navíc se mi jeví jako daleko hlubší než povrchně vnímaný román o pouhých vztazích v nemocničním prostředí. Tohle se musí číst pořád, aby se nezapomínalo na hrůzy socialismu.
s. 220 a marně se snažila rozsvítit světlo nad vchodem Bo jí vypnuli proud. To je divení, když nesvítilo už dávno. s. 152 „Copak tady vůbec nemáte nad vchodem světlo?“ zavrčel, když zakopl o první schod. „Máme, ale nefunguje. Zkusila jsem vyměnit žárovku, ale zřejmě bude závada v něčem jiném.“