Ne, kniha Lidé v nahotě nevypráví o nudistech, jak by se mohlo na první pohled zdát. Svérázně napsaný, autobiografický román Andreje Astvacaturova svým stylem připomíná prózu Sergeje Dovlatova. S velkou mírou ironie popisuje život ,,obrýleného intelektuála“, který je unavený nevzdělaností nejen mezi svými známými, ale i mezi vysokoškolskými studenty a vyučujícími. Proti tomuto jevu používá jediný lék – humor a ironii, jimiž naplňuje každou stránku knihy. Děj se odehrává především v 90. letech 20. století, v ,,nejkulturnějším“ městě Ruska, v Petrohradě. Vypravěč ve svých vzpomínkách znovu prožívá zážitky ze školy a undergroundových shromáždění, není to ale jen slepá a sladká nostalgie, Astvacaturov dokáže být zpětně hodně kritický a kousavý.
Za anotaci bych někoho nejradši přetáhnul tyčí - "S velkou mírou ironie popisuje Astavacaturov život ,,obrýleného intelektuála“, který je unavený nevzdělaností nejen mezi svými známými, ale i mezi vysokoškolskými studenty a vyučujícími. Proti tomuto jevu používá jediný lék – humor a ironii, jimiž naplňuje každou stránku knihy.".
Mhm. Humor a ironii. Chápu, že je to širokej pojem, ale že je až tak širokej, sem teda nečekal. Kniha připomíná historky z natáčení předních českých herců, kdy Miroslav Donutil vypráví o tom, jak Pepa Dvořák u něj na hotelu při natáčení Ženy za pultem omylem vyprstil Jitku Molavcovou, protože si ji ve tmě splet s umyvadlem. True story.
Autobiografie mi nevadí, osoba která ji ale píše, musí být sympatická. Třeba moje autobiografie by mne bavila moc - Lidé v nahotě byla další kniha za trest.