Bílé manželství

by Tadeusz Różewicz, Ivan Zmatlík (Translator)

85 pages, Paperback

First published January 1, 1975

About the author

Tadeusz Różewicz - poet, playwright, and novelist, was one of Poland's most versatile and pre-eminent modern writers.

Remarkable for his simultaneous mastery of poetry, prose, and drama, he was nominated for the Nobel Prize for Literature. Tadeusz Różewicz has been translated into over forty languages. The most recent English-language volumes, recycling (2001), New Poems (2007) and Sobbing Superpower (2011), were finalists for the 2003 Popescu Prize (UK), the 2008 National Book Critics Award (USA) and the 2012 Griffin Prize (Canada) respectively. In 2007 he was awarded the European Prize for Literature.

Mother Departs (Matka odchodzi, 1999), exploring the life of his mother Stefania, is perhaps his most personal work. It won the Nike Prize in 2000, Poland’s most prestigious literary award. He lived in the city of Wrocław, Poland.

Różewicz studied art history at the Jagiellonian University in Kraków, but he has been associated with Silesia since the late 1940s and lived in Wrocław for thirty years. His work has been translated into many languages including English (his work is championed in the UK by the poet and critic, Tom Paulin, and the Nobel Laureate, Seamus Heaney), French, German, Serbian, Serbo-Croatian, Swedish, Danish and Finnish and he has received Polish state prizes and foreign awards. He is well-known in many countries as an excellent poet of the highest moral authority. Różewicz is a precursor of the avant-garde in poetry and drama, an innovator firmly rooted in the unceasing re-creation of the Romantic tradition, though always with a teasing ironic distance. He is a grand solitary, convinced of an artistic mission that he regards as a state of internal concentration, alertness, and ethical sensitivity.

Reviews

[Klára · Rating 5 out of 5]

Když byla hra uvedena poprvé, společnost byla pohoršena. A já se nedivím. Při čtení jsem se několikrát vracela a trvalo mi, než mi došlo, o co vlastně jde. Dvě sestry a dva rozdílné pohledy na manželství. Jedna by se klidně hned vdávala i se všemi povinnostmi manželky. Druhá se vdává jen při příslibu bílého manželství, tedy nikdy nedojde k fyzickému naplnění svazku. A klidně by se mohlo zdát, že po svatbě dojde k změně názoru, ale to by se čtenář mýlil. Naopak hra končí se zcela jasným a vyhraněným pohledem na rovnost partnerů v manželství. A konečná věta je prostě masakr. Ale tím bych prozradila úplně všechno, tak si ji musím nechat pro sebe. A tenhle skvost jsem v levných knihách sehnala za dvacet korun. :-)

[Lubomír Tichý · Rating 4 out of 5]

2024:
Stále z toho mám radost.

2020:
Tak z tohoto mám ale velkou radost.
Děj je velmi obtížně specifikovatelný. Dospívání dvou mladých odlišných dívek, které vnímají věci naprosto odlišně. A kolem nich naprostý bizár. Sexuální pokroucenost, divoké surrealistické metafory... na rovinu, vidět tuto hru zinscenovanou musí být zážitek. A vyvrcholení jak se patří.
Osobně nejvíc vnímám rovinu Biančinu, která zažívá vnitřní trýzeň a kvůli obsesím v jejím okolí se z nich neumí dokázat vymanit. Postavy mezi sebou mnohdy mluví – tedy spíše pouze mluví, mezi sebou pouze přítomností – ale nejsou schopny naslouchání a každý si mele své. Ovšem dialogy mezi Paulínou a Biankou jsou geniální, vtipné, nápadité, infantilní, autentické.
Postava dědy je nesmírně děsivá, otec-býk jako metafora jakbysmet.
Taková pěkná vzpoura proti konvencím, která by občas nemusela být tolik jasně jednostranně kritická, ale chápu tu myšlenku. Téma je toto stále nesmírně aktuální (ne-li nyní ještě více tabuizované než dříve) a tohle bych na 1975 vážně netipoval.
A ještě taková politická glosa – při premiéře hra vyvolala rozruch: Ta smutná skutečnost, že v dnešním konzervativním Polsku by to vyvolalo zřejmě rozruch též...

BENJAMIN: Tak tedy srozumitelně, je to hadovka smrdutá, nejedlá houba, nejedlá pro svůj nepříjemný zápach, a nemá také žádný hospodářský význam.
PAULÍNA: Něco mi připomíná...
BENJAMIN: Raději pojďte do společnosti, ještě by si o nás mohli něco myslet.
PAULÍNA: (dá si prst ke rtům): Něco mi připomíná... už vím! už vím!
BENJAMIN: Uklidněte se!
PAULÍNA: To vy! To by jste inthyphallus impudicus... nesnáším vás! Všem to řeknu, všem to řeknu, co jste se v tom vašem Heidelbergu naučil.
BENJAMIN: Ale Linko...
(s. 48)

[Jiří Zygma · Rating 3 out of 5]

Poměrně perverzně až pokřiveně chápe tento autor zpracování problematiky dospívání a oddání, ale mně to příliš nevadilo, spíše naopak... V době svého uvedení to muselo zvlášť v konzervativním Polsku způsobit poprask a zřejmě nejinak by tomu bylo i dnes. Zajímavá je i netradiční forma a koncepce stavby dramatu. Nejasné časové zařazení (stejně jako v případě Mrożkova Hrbáče) sice evokuje dobu poněkud starší, nicméně i tak s sebou přináší jistou nadčasovost a dobře funguje i zde. Vzdáleně mi hra něčím připomíná ladění F. G. Lorcy (např. Krvavou svatbu či Květomluvu) nebo S. I. Witkiewicze (Na malém dvorku). Zmatlíkův překlad je přesný. Jedinou technickou poznámku mám k častým předělům po poměrně krátkých scénách, kdy se musí dle autorova doporučení neustále a poměrně zásadně proměňovat výprava (v reálu si dodržování některých jeho scénických poznámek vůbec dokážu představit poměrně matně).

[Paulína · Rating 1 out of 5]

Knihu som si požičala z verejnej knihobudky na Náměstí Svobody, lebo sa mi páčilo ako ju niekto pokreslil a rýchlym nahliadnutím som zistila, že jednou z hlavných postáv je moja menovkyňa. Oboje, aj kniha aj menovkyňa, ma však sklamali.

Kniha sleduje dospievajúce sestry Bianku a Paulínu pred Biankinou svadbou vo veľmi znepokojujúcej kritike sociálnych pomerov medzi mužským a ženským rodom. Neviem, či chcel autor dokázať aj niečo iné, ako šokovať a znechutiť diváka. Nebola som si ani istá, či postavám autor ich sprenevery zároveň neodpúšťa a neľutuje ich.

Koniec som nepochopila. Mám pocit, že sa dal vysvetliť rôznymi spôsobmi a ani jeden z nich sa mi v kontexte so zvyškom knihy nepáči.

Knihu som si raz zobrala so sebou na nákup a podarilo sa mi ju obliať pomarančovým džúsom, keď mi prasklo caprisonne v taške. Ľutujem, že to veľmi neľutujem.