Robert Fulghum tak, jak ho známe a máme rádi. Je čím dál starší, moudřejší, ale smysl pro humor ani v nejmenším neztrácí. Utvrdí vás v tom, že je každý den plný zázraků, které člověk vidí jen, když chodí po světě s otevřenýma očima i srdcem. Navrch se dozvíte spoustu nových věcí o strakách, historii Santa Fe, keramice i tělesných pochodech. A už jste někdy tančili s orangutankou?
Je nesmierne šťastie, že keď začal Fulghum písať, neexistovali internety a blogy. Keby existovali, tak by nebol Fulghum spisovateľ, ale úspešný stĺpčekár a bloger a zrejme by sme sa tu u nás o ňom nikdy nedozvedeli. Lenže, vtedy blogy neboli, takže je z Fulghuma spisovateľ a môžeme ho čítať aj v prekladoch. Keď ho máte radi, nie je čo riešiť. Napriek tomu, stala sa mi taká vec. Asi po tretej poviedke som dostal fixnú ideu, že sa mi to v hlave číta hlasom Borisa Filana. Takže preto o hviezdičku menej. Lebo nemôže mať 5 hviezdičiek niečo, čo je čítané hlasom Borisa Filana.
Fulghum je úžasnou kombinací moudrého muže a dítěte nadšeně objevujícího svět. Především je to ale člověk laskavý, vědomý si vlastních chyb a omylů, s obrovským pochopením k druhým lidem.
Povídky zo života o živote. Krátke, stručné, milé a plné láskavého humoru. Toto je presne ten typ knižky, ktorá vás pohladí na duši a pri jej čítaní sa nebude vedieť prestať usmievať. Stránky vám budú miznút neskutočne rýchlo a vám to bude hrozne ľúto. Pretože po otočení tej poslednej budete chciet viac. Budete chciet aby k vám ten láskavý milý starší pán rozprával prostredníctvom svojich textov aj naďalej, pretože zistíte, že vám je v jeho spoločnosti proste dobre. Máte pocit, že je všetko v najlepšom poriadku a netreba sa kvoli ničomu zbytočne stresovat. Že žiadny problém nie je taký velký, aby sa nedal vyriešit a že občas stačí spomalit a oddýchnut si. Zamilujete si jeho rozprávanie, vtipné historky, ale aj vážnejšie zamyslenia. Nakazí vás svojím optimizmom a pozitívnym pohladom na život. Nemohla som si vybrat krajšiu knižku počas liečenia chrípky. Až mi je zvláštne to priznat, ale bolo to moje prvé stretnutie s Robertom Fulgumom a už teraz viem s istotou povedat, že rozhodne nie posledné. Zamilovala som si jeho štýl a už teraz viem, že keď mi nebude najlepšie, prečítam si nejaký text od neho a zrazu mi bude lepšie. Pre mňa to bola taká knižná slepačia polievka pre dušu.
To byla taaaak krásná knížka, se kterou už budu navíc vždycky mít spojené to, jak jsem poprvé šla na LisToVáNí, potkala Roberta Fulghuma, odnesla si podepsanou knížku a zjistila, že je to při osobním setkání nesmírně milý a moudrý pán. A stejně takový je i Poprask v sýrové uličce. Kratší a delší příběhy ze života, které skrývají větší než malé množství pravdy a které se čtou sice rychle, ale doporučuji nepřečíst je všechny za večer, nechte si nějaký čas taky na přemýšlení o nich :). Moje nejoblíbenější myšlenky: "Každá ta práce mu něco dala. Každá ta práce utvářela jeho pohled na sebe sama i na okolní svět. Díky každé té práci získával pochopení pro to, co dělají ostatní. A všude byli moudří rádci, díky nimž stále víc rozuměl sám sobě." "Hrát si s ohněm je metafora - a metafory jsou vůz, jímž si vezeme významy, které se vzpírají logice i vyslvení." "Za padesát let nebude otázka znít "Máš, co jsi chtěl?", ale "Chceš to, co máš?"
"Protože život je skoro pořád hrozně temný, těžký a složitý. Řekl bych mu, že všechno, co vyvolá úsměv, je výborné. A když se na nás lidi usmějí, znamená to, že o nás smýšlejí dobře..."(s.155)
S Robertem je to vlastně vždycky stejné, tak trochu jako s Oliverem Sacksem. Oni dva jsou mými skvělými přáteli, když je mi ouvej a potřebuji nějakou naděj do chmurných dnů. Možná se nejedná o vysokou literaturu par excellence, ale o to přeci vůbec nejde. Když kniha v člověku probouzí pocity, když ho zahřeje u srdce nebo působí na jeho duši, je hodna čtení. A s vypravěčským talentem Roberta je to vždycky radost. Měl jsem to štěstí se s ním setkat a prohodit pár slov a už navždy bude jeden z mých přátel, se kterým díky jeho knihám mohu rozmlouvat a těšit se z strastí a radostí, které spolu sdílíme. A už se těším, až vytvořím něco pěkného ze sirek a zapálím to!
Když jsem se naladil na stejnou vlnu jako autor, stala se z knihy příjemná sbírka povídek a střípků ze života, naprosto ideální ke každodenním cestám metrem. Některé příběhy pobaví, z jiných chytnete mírnou depresi, o dalších zase budete ještě dlouze přemýšlet večer v posteli. Fulghuma bych na svoji Archu klidně pozval.
Fulghum mi tradičně vykrádá duši. Při čtení jeho krátkých povídek se nahlas směju, brečím a odkládám knihu, abych si mohla přemýšlet... Neustále obtěžuju své okolí, když jim předčítám. Protože to prostě MUSÍ slyšet. Poprask v sýrové uličce je nádherné čtení.
Fulghum je jednoduše láska, pohlazení po duši, opora v těžkých situacích. Jeho pozitivní pohled na svět a nadhled je něco, co se od něj učím během čtení jeho každé knížky. Fulghumovy knihy bych srovnala s knihy Murakomovými - nikoliv stylem, ale tím, že čas od času pociťuji nutnou potřebu ponořit se do jejich příběhu a světa.
Po opravdu dlouhé době jsem si přečetl další Fulghumovu knížku. A přijde mi jiná. Trochu osobnější, vyzrálejší, ne tolik upovídaná a přitom víc sdělující. Nebo je mi prostě o 10 let víc a mohl bych si zkusit znova přečíst i ty starší :-)
Jako vždy se mi líbil autorův laskavý pohled na život.
Trochu mě ale rušilo, že několik příběhů začínalo slovy "jeden můj známý...." Asi dvakrát pak v závěru dodal "Tím známým jsem byl samozřejmě já". Jindy to dodáno nebylo, ale z reálií to stejně vyplynulo. - Dokud vše psával v první osobě, vyznělo to tak nějak bezprostředněji, upřímněji. Tato nová konstrukce vytváří zbytečný odestup - narušuje proces sdílení (zážitků, myšlenek...)
Myslela jsem si, že Školka je nejlepší a pak už je to všechno jenom podobné a i tak dobré. Teď jsem si nedávno přečetla kus Školky znova a světe div se - retrospektivní optimismus zafungoval. A tím pádem můžu říct, že Poprask v sýrové uličce se mi líbil srovnatelně či víc. Pro toho, kdo má rád Fulghuma, je to jasná volba. A navíc je tak pěkně graficky vyvedená!
Buď jsem z toho vyrostl já, nebo Fulghum, ale už to nějak není ono. Možná už svých historek napsal moc, možná jsem já jich už moc četl, Poprask v sýrové uličce působí proti těm nejlepším svazkům vyčpěle a - jo, vnímám, že to tam bylo vždycky - až moc kýčovitě.
Klasická fulghumovina. Hluboká poklona tomuto pánovi, protože jeho texty jsou opět úsměvné, vtipné, filozofické, úvahové a také osobní. (Pevně doufám, že by mě na svou archu taky přibral.)
Nádherná knížka a inspirující- k desateru z mateřske školky se přidává nová filozofie- abych taky mohla spadat do kategorie Hráčů. U čtení jsem se střídavě smála a pak zase málem brečela...