Další fanzinovka, kterou jsem vyhrabal ve skříni a nějakou dobu tahal sebou. Od Boba Shawa jsem četl už Jiné dny, jiné oči. Obě knížky jsou tenké, nějakých 150 stránek, obě mají zajímavý nápad (pokaždé založený na tom, co člověk vidí), a tahle je z těch dvou knížek rozhodně slabší. Možná i proto, že se to pouští do rajónu clarkovské hard sf a spíš se vysvětluje, než se tam něco děje. Navíc nemám moc rád, když se přijde s vědeckým objevem a pak se problémy řeší pomocí telepatie. To už byste rovnou mohli zraněné ve válečných filmech léčit pomocí čarovné hůlky. Nebo ještě hůř, homeopatie.
Původní nápad je fajn. Díky speciálním brýlím umožňujícím vidět v temnotě se zjistí, na obloze je běžným zrakem neviditelná neutrinová planeta. Vzápětí se zjistí, že uprostřed Země je také jedna, která se pohybuje ve shodě s ní, a je obydlená. Bohužel se dotýká povrchu právě na místě afrických dolů a místní diktátor nemá pro vědce moc pochopení.
A pak se navazuje kontakt (člověk by řekl, jak se bude lidstvo, ještě v omezeném čase, dorozumívat s obyvateli planety, kteří ani netuší, že existujeme... ale je tu tak telepatie!), řeší se problémy a vlastně se nic extra neděje. Jen se tedy potvrzuje, že Bob Shaw vážně neumí moc psát ženské postavy, protože tady vyrukuje s klasickým mixem "jsem silná, emancipovaná žena" a "jak to, že mě všichni nezachraňujete". Prostě s nepříjemnou krávou. Přišlo mi, že ji ze začátku plánoval jako partnerku pro některého z hrdinů, ale pak ho sama začala tak moc štvát, že ji v závěru nechal vyšumět. Jinak je to klasika. Mimozemšťané jsou moudří, hrdina, který na všechny kašle, se zapojí do života, zakomplexovaný astronom udělá objev a v africké republice dojde k převratu, když zlého krále nahradí jiný, určitě ještě horší. Ale to už je příběh pro další knihu.