Problém (alespoň můj) s touhle knihou, je ten, že McClure má zajímavé prostředí, zajímavé nápady, ale není zase tak zajímavý a dobrý vypravěč. Zvláště v dějovějších momentech ztrácí kniha na přehlednosti, a ne vždycky se autorovi daří vyprávění úspěšně uřídit a udržet spád a smysl děje. To podání knize škodí, protože detaily jsou vážně výborné, plus všudypřítomný cynismus a umolousanost. Chvílemi kniha až zabírá do satiry (ostatně celý případ vznikne na základě záměny mrtvých těl, díky kterému se vůbec podaří zjistit, že dojde k vraždě), a finále už se skoro blíží grotesce. O to víc zamrzí, že to není pojednané trochu zábavněji a úderněji. A že to už ve finále začíná být drobet zmatené.
Odehrává se to v JAR, v době apartheidu, kde dojde k zabití bílé učitelky hry na klavír. Problém je, že je zabita bodnutím drátem od kola do srdce, což je klasický černošský způsob vraždy. Díky čemuž se případ dostává do středu zájmu jak policistů, tak politiků.
Vzniknout to v dnešní době, asi se tam z rasismu stane hlavní téma – tady je to jako všudypřítomný podtext, který všichni, včetně hrdiny, berou jako něco úplně normálního. A překvapivě ideje fungují líp, když vás s nimi nikdo nemlátí do hlavy, když si sami můžete udělat názor.
Na druhou stranu, ono ani černá komunita tady není líčená v růžových barvách… a musím přiznat, že asi největší zvěrstvo apartheidu pro mě v téhle knize byla skutečnost, že bylo zakázané vlastnictví a dovážení magazínu Playboy. (I z důvodu, že by černoši neměli spatřit nahé bělošky, to by je mohlo přivést na zvrácené myšlenky.)
Jo, je tu spousta dobrých věcí – proto zamrzí, že mě to nebavilo víc.