What do you think?
Rate this book
Papíří : Naděje pro figurínu
Pokud by někdo dokázal snést na jednu obrovskou hromadu všechny knihy světa, vyrostla by na Zemi nová hora. Ta hora by se s největší pravděpodobností jmenovala Papíří. Ale dříve, než by ji lovci senzací stačili zanést do nekonečných seznamů Guinnessovy knihy rekordů, zařadilo by se papíří do dalšího, neméně dlouhého seznamu, a tím by byl soupis ohrožených druhů. Protože co jiného je kniha, vnímáme-li ji jako nositele kulturního dědictví, artefakt, prostředníka mezi člověkem a literaturou? Alespoň tak vidí knihu Jiří Liberzeit, zdánlivě obyčejný knihovník, který stále věří, že v knihách může nalézat skryté sny. Také proto je čas od času nachází. A pak, ruku v ruce s těmito sny, se poprvé v životě odhodlá vystoupit ze své papíří izolace a dotknout se skutečného světa…
248 pages, Hardcover
Published January 1, 2005
3 people want to read
About the author
Magdalena Wagnerová
25 booksNarozena 1960 v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU, pracuje jako redaktorka.
Napsala na dvě desítky autorských pohádek pro děti, dále publikovala romány Papíří (2005) a Krajina nedělní (2010). V jejím pohádkovém světě je klíčovým živlem voda: „Voda je věčně v pohybu, je živá,“ říká. „Je dramatická a zajímavá jako taková, nemusíte s ní vůbec nic dělat. Kromě toho je velice inspirativní, podněcuje fantazii a milují ji především děti.“ (Zdroj: Portál české literatury)
Napsala na dvě desítky autorských pohádek pro děti, dále publikovala romány Papíří (2005) a Krajina nedělní (2010). V jejím pohádkovém světě je klíčovým živlem voda: „Voda je věčně v pohybu, je živá,“ říká. „Je dramatická a zajímavá jako taková, nemusíte s ní vůbec nic dělat. Kromě toho je velice inspirativní, podněcuje fantazii a milují ji především děti.“ (Zdroj: Portál české literatury)
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 of 1 review
April 26, 2025
Vůbec jsem to nechtěla srovnávat s nedočteným Calvinem, ale pardon, podobná témata čtenářstva a života mezi knihami a tak rozdílné provedení… Zatímco s Calvinem jsem se kromě prvních pár stran celkem trápila, tady jsem si užívala každou větu a ani jsem nevěděla jak, a měla jsem knihu doslova zhltnutou za jeden den.
Text by se dal nazvat i takovým snovým surrealismem, předměty tady ožívají, vnímají okolí a baví se mezi sebou (jelen z obrazu, duch zapomenutého ruského klasika a figurína). A ačkoliv děj by se mohl zdát banální - knihovník Jiří se snaží vyjít (a přežít) s ostatními příbuznými po smrti matky a do toho rozvíjí vztah - ještě netušíc, že se stane z toho romantický vztah - se Šárkou, kterou si nastěhuje i s figurínou Barborou, překřtěnou na Beatrice, k sobě do nevelkého domu. Ale dělají to právě maličkosti, občas prostupující dialogy neživých objektů a celková stavba vět, díky čemuž mě to tak bavilo.
Jednotlivé postavy jsou občas karikaturou sebe samých, starý strýc Poláček, který šoupe nohama při každé příležitosti a dává si úhledně bačkory pod křeslo; či sousedi Kostrejovi, kteří se nenápadně „nastěhují“ k Jiřímu na zahradu, a starají se mu o záhonky.
„Počet knih v mé knihovně bohužel stále roste. Tvoje ruka je v suchu,“ řekl. Samotného ho zarazilo, že užil výrazu „bohužel“. S každou novou knihou, kterou si přinesl domů, se v jeho myšlenkách víc a víc upřesňoval jinak nejasný pojem štěstí… Na druhou stranu, s každou novou knihou, kterou si přinesl domů, se zvyšovalo nebezpečí zavlečení nákazy zbytečnosti. Jiří Liberzeit dobře věděl, že knih, které mají pro jeho život zásadní význam je jenom pár, nanejvýš několik desítek, do smrti by nemusel dělat nic jiného než vracet se jedině k nim a znovu a znovu obdivovat virtuozitu, s jakou byly napsány nebo přeloženy nebo vypraveny nebo vytištěny nebo všechno dohromady.
~
Soboty odjakživa nesnášel. V sobotu se příliš větralo, příliš uklízelo, v sobotu se žilo společensky, rodinně, kulturně, v sobotu se chodilo do cukrárny, v sobotu se praly záclony, v sobotu se dupalo po schodech víc než jindy. Sobota aktivizovala veškeré síly, které lidem po pracovním týdnu ještě zbyly.
Text by se dal nazvat i takovým snovým surrealismem, předměty tady ožívají, vnímají okolí a baví se mezi sebou (jelen z obrazu, duch zapomenutého ruského klasika a figurína). A ačkoliv děj by se mohl zdát banální - knihovník Jiří se snaží vyjít (a přežít) s ostatními příbuznými po smrti matky a do toho rozvíjí vztah - ještě netušíc, že se stane z toho romantický vztah - se Šárkou, kterou si nastěhuje i s figurínou Barborou, překřtěnou na Beatrice, k sobě do nevelkého domu. Ale dělají to právě maličkosti, občas prostupující dialogy neživých objektů a celková stavba vět, díky čemuž mě to tak bavilo.
Jednotlivé postavy jsou občas karikaturou sebe samých, starý strýc Poláček, který šoupe nohama při každé příležitosti a dává si úhledně bačkory pod křeslo; či sousedi Kostrejovi, kteří se nenápadně „nastěhují“ k Jiřímu na zahradu, a starají se mu o záhonky.
„Počet knih v mé knihovně bohužel stále roste. Tvoje ruka je v suchu,“ řekl. Samotného ho zarazilo, že užil výrazu „bohužel“. S každou novou knihou, kterou si přinesl domů, se v jeho myšlenkách víc a víc upřesňoval jinak nejasný pojem štěstí… Na druhou stranu, s každou novou knihou, kterou si přinesl domů, se zvyšovalo nebezpečí zavlečení nákazy zbytečnosti. Jiří Liberzeit dobře věděl, že knih, které mají pro jeho život zásadní význam je jenom pár, nanejvýš několik desítek, do smrti by nemusel dělat nic jiného než vracet se jedině k nim a znovu a znovu obdivovat virtuozitu, s jakou byly napsány nebo přeloženy nebo vypraveny nebo vytištěny nebo všechno dohromady.
~
Soboty odjakživa nesnášel. V sobotu se příliš větralo, příliš uklízelo, v sobotu se žilo společensky, rodinně, kulturně, v sobotu se chodilo do cukrárny, v sobotu se praly záclony, v sobotu se dupalo po schodech víc než jindy. Sobota aktivizovala veškeré síly, které lidem po pracovním týdnu ještě zbyly.
Displaying 1 of 1 review