Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává místní i zaváté a sváté bytosti. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o „umírající tetu Zuzanu“ či o řezníka v berlínském krámku — k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání.
Když jsem knihu začínala číst, byla jsem z ní nadšená. Nebylo to ani tak tím obsahem, ale tím, jak autorka pracuje s jazykem. V jednotlivých zápiscích si autorka všímá drobných detailů, které kolem sebe člověk běžně míjí. Jedná se o drobné mikropříběhy běžného života, které autorka umí popsat a vystihnout neotřelými obraty a přirovnáními - přesto trefnými. Deníky jako literární forma jsou v literatuře docela běžné, ale autorka mne zaujala svojí obrazností a tím, jak si hraje se slovy - jak je spojuje do místy dost nečekaných obrazů. Čeština je naštěstí dost bohatý jazyk, který jako by k té jazykové hravosti a tvořivosti přímo vybízel. A přesně to se mi na knize líbilo. Přesto se musím přiznat, že v druhé polovině knihy jsem pak z nějakého důvodu začala ztrácet pozornost a dělalo mi problém se ke knize vracet. Zatím to asi neumím popsat, čím přesně to bylo, patrně asi obsahem, který jsem měla potíže vnímat. Moje hodnocení tak zůstává průměrné. Styl, kterým autorka píše, je pro mne neotřelý, ale obsahově to pro mne mělo bohužel sestupnou tendenci. Každopádně jsem ráda, že jsem knize dala šanci a přečetla jsem si ji, bylo to pro mne zase něco nového.
Pro deníky mám slabost. Baví mě ty střípky, myšlenky, zahuštěné do věty, utržkovitost a asi i intimita, kterou autor na sebe prozradí. Kromě toho zrovna tenhle deník na mě působí dvojitou silou, protože je z města, které mám rád a taky jsem tam chvilku žil.
Nedočteno. S touhle knihou jsme se prostě nepotkaly na stejné vlně. Jazyk mi připadal zbytečně překombinovaný. A děj? No, přiznejme si, že napsat deník tak, aby to bylo čtivé i pro cizího člověka, je dost těžké. Dala jsem tomu šanci cca 30 stran a vůbec mě to nechytlo. Navíc se přiblížil termín vrácení v knihovně a já se rozhodla tuhle výpůjčku neprodlužovat. Pravděpodobně bych knihu po nějakých dalších deseti, dvaceti stránkách stejně odložila.
Nejdříve jsem si musela na autorčin styl zvyknout, ale čím dál jsem četla, tím víc jsem chtěla o jejím životě a o ní samé vědět. Líbí se mi, že si autorka na nic nehraje, píše, co si myslí i když to někdy působí trochu arogantně. Nechce se zalíbit, ale spíše odlišit. Jemně odhaluje to, co miluje a po čem touží.
Zápisky možná pochází víc z Brna než Berlína, je v nich Tungsram i Michal Ženíšek. Moc jsem si takovou jízdu křížem krážem po středoevropském prostoru užil.
Medzi mestami B. a B., ľuďmi skrátenými na iniciály, píše D. K. zápisník. Pominuteľnosť je plánovaná, skicovitosť je vlastná každej ceste vlaku, každému divnému človeku, vyfabulovanej situácii. Ale miesto čítania, v priebehu či po ňom si môžete zavolať so svojou kamoškou v meste K., E., V., B. či Z., spýtať sa, čo sa jej snívalo a či si nechce pripiť vínom aspoň cez Skype.