What do you think?
Rate this book
Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět
Demokraté, věřící v zákony, rozum a slušnost, čekají vždycky až příliš dlouho. Mezitím se z obyčejného populistu vyklube diktátor, strach z války vyvolá válku – a pak už bývá na všechno pozdě. Jsme asi nepoučitelní.
Zažili jsme nádhernou chvíli historie, ve které nám bylo dovoleno věřit v platnost neomezitelných lidských práv každého jednotlivce. Jen někteří, pravda, o ně usilovali ještě v době, kdy to komunistický režim nedovoloval. Ten pak zdánlivě zmizel. Nezmizel však totalitní fundament nás samých. Moudrý Adam Michnik už v té chvíli varoval, že problémy teprve přijdou. Přijdou, protože odmítáme pokorně pracovat sami na sobě. Varoval, že osvobození otroci, kteří o svoji svobodu nemuseli bojovat, a neznají tak její skutečnou cenu, si „svobodně“ zvolí jenom dalšího otrokáře. Málokdo poslouchal. Je mi ctí, že právě prostřednictvím slovenského nakladatelství mohou čtenáři o generaci později poměřit dnešní svět touto knihou. Doplním ji o cyranovské poslání, které jsem tehdy ještě neuměl napsat: Blbosti, neslušnosti a Neilovým sráčům se neustupuje.
Zažili jsme nádhernou chvíli historie, ve které nám bylo dovoleno věřit v platnost neomezitelných lidských práv každého jednotlivce. Jen někteří, pravda, o ně usilovali ještě v době, kdy to komunistický režim nedovoloval. Ten pak zdánlivě zmizel. Nezmizel však totalitní fundament nás samých. Moudrý Adam Michnik už v té chvíli varoval, že problémy teprve přijdou. Přijdou, protože odmítáme pokorně pracovat sami na sobě. Varoval, že osvobození otroci, kteří o svoji svobodu nemuseli bojovat, a neznají tak její skutečnou cenu, si „svobodně“ zvolí jenom dalšího otrokáře. Málokdo poslouchal. Je mi ctí, že právě prostřednictvím slovenského nakladatelství mohou čtenáři o generaci později poměřit dnešní svět touto knihou. Doplním ji o cyranovské poslání, které jsem tehdy ještě neuměl napsat: Blbosti, neslušnosti a Neilovým sráčům se neustupuje.
224 pages, Paperback
First published January 1, 1996
23 people are currently reading
356 people want to read
About the author
Jan Urban
3 booksJournalist and pedagogue.
Librarian note: There are multiple authors with this name in this data base. This one is Jan^^^^^Urban.
Librarian note: There are multiple authors with this name in this data base. This one is Jan^^^^^Urban.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 41 reviews
December 18, 2016
Silne, uprimne a nasrane. Potrebujeme viac takychto zurivych "slnieckarov". Omnoho viac, lebo v poslednych rokoch sa nas slnecne usmieva privela zurivcov.
February 16, 2018
Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?
Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.
Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.
Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
May 12, 2018
“Bez ohledu na své kvality se Václav Klaus stal symbolem české přikrčenosti, která svobodu využila k otevření úst, namísto narovnání ramen.” - už jenom kvůli podobným pravdám se knihy od Absyntu vyplatí číst. Ani nevím kolikatej absynt to je, ale opět nezklamal.
Honza Urban je český novinář, organizátor SOS Sarajevo, bývalý disent, má dvě nohy, nos, sědivý vlasy a troufám si tvrdit, že umí hrát ping pong. A před dvaceti vydal sbírku reportáží & denikových zápisků, kterou teď po dvaceti letech vydal absynt znova.
Z jugoslávský války si toho moc nepamatuju, bylo mi osm. Tu trochu co jsem si možná zapamatoval mi sebral strejda jägermeister a tak jsem s velkým zaujetím četl o hrůzách a šílenostech války, která byla vzdálena 8 hodin cesty autem od Prahy.
Urban popisuje dobový nezájem českých médií a politiků, politickej maglajs, kdy není rozeznat dobro od zla a klasický charakteristiky novodobých válek a mezinárodního společenství - počkáme, ono to tam nějak samo dopadne.
Jako samostatná dějepisná kniha to neobstojí, jako sbírka reportáži to není dostatečně učesaný - jako plešec se ale nečešu a tak za mne 8/10.
Honza Urban je český novinář, organizátor SOS Sarajevo, bývalý disent, má dvě nohy, nos, sědivý vlasy a troufám si tvrdit, že umí hrát ping pong. A před dvaceti vydal sbírku reportáží & denikových zápisků, kterou teď po dvaceti letech vydal absynt znova.
Z jugoslávský války si toho moc nepamatuju, bylo mi osm. Tu trochu co jsem si možná zapamatoval mi sebral strejda jägermeister a tak jsem s velkým zaujetím četl o hrůzách a šílenostech války, která byla vzdálena 8 hodin cesty autem od Prahy.
Urban popisuje dobový nezájem českých médií a politiků, politickej maglajs, kdy není rozeznat dobro od zla a klasický charakteristiky novodobých válek a mezinárodního společenství - počkáme, ono to tam nějak samo dopadne.
Jako samostatná dějepisná kniha to neobstojí, jako sbírka reportáži to není dostatečně učesaný - jako plešec se ale nečešu a tak za mne 8/10.
July 3, 2023
Tato kniha vyšla poprvé v roce 1996, kdy byla válka v bývalé Jugoslávii o které kniha vypráví byla ještě hodně čerstvá. Nedávno ji znovu vydalo kultovní vydavatelství Absynt protože s příchodem uprchlické krize a vzrůstající agresivitou Ruska se hrozba etnických konfliktů a genocidy stala opět aktuální.
— Kniha je takovou sbírkou reportáží z působení autora během balkánských válek. Rozhodně to není nijak příjemné čtení. Ale není to chybou autora, protože ten píše dobře ale je to záležitost toho, že píše o velmi šeredných věcech.
— Autor se moc nezmiňuje o příčinách konfliktů na Balkáně, které se datují až do doby těsně po první světové válce. Jan Urban popisuje jak etnické násilí balkánských válek, tak neskutečně neprofesionální vojáků chování různých mezinárodních vojenských mírových sil, tak i různých politiků, kteří se pokoušeli vyjednávat různá mírová jednání.
— Stejně tak zde popisuje své vlastní zážitky z těchto konfliktů a také příběhy lidí, které na Balkáně potkal a s kterými často udržoval přátelství. Líčení života v obklíčeném Sarajevu je opravdu velmi drsné a podobně nepříjemné je i popisování událostí v jiných oblastech bývalé Jugoslávie.
— Stránky knihy rychle ubíhají a vše přečtete během večera až dvou ale opravdu to není moc příjemné a optimistické čtení. Vyprávění o tom, jak snadno jde postavit lidi, kteří žili v míru dlouho vedle sebe je dnes v době, kdy různí populisté, buď z ideologických důvodů nebo pro špinavý zisk štvou cíleně občany proti sobě, velmi znepokojující a mrazivě varující. Čtení knihy je velmi silný zážitek ale je zde nebezpečí, že vás uvede do deprese.
— Kniha je takovou sbírkou reportáží z působení autora během balkánských válek. Rozhodně to není nijak příjemné čtení. Ale není to chybou autora, protože ten píše dobře ale je to záležitost toho, že píše o velmi šeredných věcech.
— Autor se moc nezmiňuje o příčinách konfliktů na Balkáně, které se datují až do doby těsně po první světové válce. Jan Urban popisuje jak etnické násilí balkánských válek, tak neskutečně neprofesionální vojáků chování různých mezinárodních vojenských mírových sil, tak i různých politiků, kteří se pokoušeli vyjednávat různá mírová jednání.
— Stejně tak zde popisuje své vlastní zážitky z těchto konfliktů a také příběhy lidí, které na Balkáně potkal a s kterými často udržoval přátelství. Líčení života v obklíčeném Sarajevu je opravdu velmi drsné a podobně nepříjemné je i popisování událostí v jiných oblastech bývalé Jugoslávie.
— Stránky knihy rychle ubíhají a vše přečtete během večera až dvou ale opravdu to není moc příjemné a optimistické čtení. Vyprávění o tom, jak snadno jde postavit lidi, kteří žili v míru dlouho vedle sebe je dnes v době, kdy různí populisté, buď z ideologických důvodů nebo pro špinavý zisk štvou cíleně občany proti sobě, velmi znepokojující a mrazivě varující. Čtení knihy je velmi silný zážitek ale je zde nebezpečí, že vás uvede do deprese.
October 7, 2017
Titul, u kterého se velmi lehce zamění závažnost tématu s kvalitou knihy jako takové. Ne snad že by Jan Urban neuměl napsat reportáže, které si rozhodně nebudete číst před spaním. Problém je, že jsou všechny na jedno brdo; a to nejen tématicky, ale i osnovou. Po přečtení dvou třech z nich, už vám vlastně žádná další nic nedá, protože jeho myšlenky, styl, to po čem jde, se neobměňují, nepřistupujeme k tomu z jiných úhlů, prostě píše jednu (nesporně důležitou) reportáž stále dokola. Ano, ta reportáž je sama o sobě vynikající a i po dvaceti letech aktuální (dnes ostatně více než kdy jindy), ale je nemlich stejná jako ty před ní i ty po ní.
Na ploše vydávání v magazínech v rozmezí několika let to nevadí, takto kondenzované na cca dvou set stranách ano. Navíc je to poskládané halabala a tak dochází k až vyloženě směšným situacím, kdy v jedné mladší reportáži dá k dobru nějakou historku, o několik kapitol/reportáží později ji takřka slovo od slova použije "znovu" (byť ve skutečnosti jde o starší reportáž než byla ta první), ale bez finálních informací, protože je tenkrát ještě nevěděl. Ve výsledku je to více důležité než dobré, ale je to natolik důležité, že je to vlastně dobré.
Na ploše vydávání v magazínech v rozmezí několika let to nevadí, takto kondenzované na cca dvou set stranách ano. Navíc je to poskládané halabala a tak dochází k až vyloženě směšným situacím, kdy v jedné mladší reportáži dá k dobru nějakou historku, o několik kapitol/reportáží později ji takřka slovo od slova použije "znovu" (byť ve skutečnosti jde o starší reportáž než byla ta první), ale bez finálních informací, protože je tenkrát ještě nevěděl. Ve výsledku je to více důležité než dobré, ale je to natolik důležité, že je to vlastně dobré.
October 1, 2020
Tohle je takové velmi procítěně vznětlivé a intenzivní podání obrazů z války. Za mě super, pokud vás zajímá téma, hurá do toho.
September 21, 2016
Co napsat - autor bez patosu a zbytečných příkras syrově, ale výborně čtivě popisuje hnis, co celkem nedávno mokval kousek od nás.
October 18, 2017
Jako dítě jsem s rodiči jezdil na dovolenou do Chorvatska. Pár desítek kilometrů od nás umíraly tisíce lidí. My měli starost hlavně o to, abychom sehnali na pláži dobré místo. Zpětně se za nás stydím.
Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět je ještě těžké čtení. Jan Uher jezdil jako novinář do oblastí, kde probíhaly války na Balkáně. Bez emocí, bez snahy o literární vyznění, syrově zaznamenává každodenní realitu lidí, kteří zůstali bojům navzdory, případně ani neměli jinou možnost.
„Každá válka je stejná a tohle je válka,“ píše Uher, protože hodně lidí to jako válku odmítalo chápat. Nenávist, která zůstávala roky skrytá, vyhřezla ze dne na den. Zoufalství, údiv a nakonec rezignace na skutečnost, že vás z protějšího kopce ostřeluje soused, se kterým jste se před týdnem zdravili na chodbě. Je to bolavé čtení. O to bolavější, že zejména v dnešních dnech nemáte pocit, že čtete o něčem, co už je minulostí…
Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět je ještě těžké čtení. Jan Uher jezdil jako novinář do oblastí, kde probíhaly války na Balkáně. Bez emocí, bez snahy o literární vyznění, syrově zaznamenává každodenní realitu lidí, kteří zůstali bojům navzdory, případně ani neměli jinou možnost.
„Každá válka je stejná a tohle je válka,“ píše Uher, protože hodně lidí to jako válku odmítalo chápat. Nenávist, která zůstávala roky skrytá, vyhřezla ze dne na den. Zoufalství, údiv a nakonec rezignace na skutečnost, že vás z protějšího kopce ostřeluje soused, se kterým jste se před týdnem zdravili na chodbě. Je to bolavé čtení. O to bolavější, že zejména v dnešních dnech nemáte pocit, že čtete o něčem, co už je minulostí…
December 30, 2018
Válka, o které nechcete nic vědět... ale mali by ste.
Nie je to kniha pre každého.
Treba mať aspoň nejaké základné povedomie, inak sa stratíte v menách a stranách. Tým, že je kniha zosumarizovaním článkov, ktoré autor písal a ktoré na seba nenadväzujú, môže byť občas chaotická. Na druhej strane, dá sa čítať pomaly, a tak sa môžete nechať zasiahnuť Urbanovým realizmom a neprikrášleným opisom nie raz ale 20-30x... koľko len chcete. Je to ďalšia z tých kníh, kde som to niekde v tretine vzdala a prestala si označovať zaujímavé myšlienky, lebo by bola označkovaná ako štátnicové otázky historika.
"Připadá mně, že ten nahoře sedí se seznamem lidí ze Sarajeva a jenom si odškrtáva," pokračuje Dragan.
...
"Lidé jsou hrozně unaveni. Doktoři a lékařský personál ze všech nejvíc... Doktor Nakaš Několik týdnů z nemocnice neodchází vůbec... Pro lidský organismus je to hrozně vyčerpávající a na nás všech je to znát. Nedávno jedna starší sestra ráno ulehla s jednoduchým zápalem plic a během noci umřela. Její organismus neměl sílu rvát se dál."
...
Snažil jsem se přepsat rozhovor s Karimem Zaimovičem, nejznámějším mladým uměleckým kritikem v Sarajevu. O několik dní později mu v mozku uvízla miniaturní střepina minometného granátu. Píši to jako přání, aby se uzdravil. Možná, že je to i rozloučení. V září se sem vrátím. Někdo se odstěhuje, někdo bude na frontě a ten, co tam nahoře sedí se seznamem lidí ze Sarajeva, si zase odškrtne pár jmen.
Potom Karim zemřel a on mi řekl: "Někde hluboko má každý člověk celý život připravený prostor pro bolest a smutek ze ztráty rodičů. Celý život víme, že zemřou před námi, vědí to i oni a všichni se tomu podřizujeme. Jsme na to připraveni. Nikdo z nás ale není připraven na smrt dětí. Je to jako generální zkouška na vlastní smrt."
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
Nie je to kniha pre každého.
Treba mať aspoň nejaké základné povedomie, inak sa stratíte v menách a stranách. Tým, že je kniha zosumarizovaním článkov, ktoré autor písal a ktoré na seba nenadväzujú, môže byť občas chaotická. Na druhej strane, dá sa čítať pomaly, a tak sa môžete nechať zasiahnuť Urbanovým realizmom a neprikrášleným opisom nie raz ale 20-30x... koľko len chcete. Je to ďalšia z tých kníh, kde som to niekde v tretine vzdala a prestala si označovať zaujímavé myšlienky, lebo by bola označkovaná ako štátnicové otázky historika.
"Připadá mně, že ten nahoře sedí se seznamem lidí ze Sarajeva a jenom si odškrtáva," pokračuje Dragan.
...
"Lidé jsou hrozně unaveni. Doktoři a lékařský personál ze všech nejvíc... Doktor Nakaš Několik týdnů z nemocnice neodchází vůbec... Pro lidský organismus je to hrozně vyčerpávající a na nás všech je to znát. Nedávno jedna starší sestra ráno ulehla s jednoduchým zápalem plic a během noci umřela. Její organismus neměl sílu rvát se dál."
...
Snažil jsem se přepsat rozhovor s Karimem Zaimovičem, nejznámějším mladým uměleckým kritikem v Sarajevu. O několik dní později mu v mozku uvízla miniaturní střepina minometného granátu. Píši to jako přání, aby se uzdravil. Možná, že je to i rozloučení. V září se sem vrátím. Někdo se odstěhuje, někdo bude na frontě a ten, co tam nahoře sedí se seznamem lidí ze Sarajeva, si zase odškrtne pár jmen.
Potom Karim zemřel a on mi řekl: "Někde hluboko má každý člověk celý život připravený prostor pro bolest a smutek ze ztráty rodičů. Celý život víme, že zemřou před námi, vědí to i oni a všichni se tomu podřizujeme. Jsme na to připraveni. Nikdo z nás ale není připraven na smrt dětí. Je to jako generální zkouška na vlastní smrt."
„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”
October 31, 2017
"Měli bychom si přiznat, že máme k peklu blíž než k nebi."
July 9, 2020
Syrova kniha o nejneuveritelnejsim konfliktu, ktery se odehral na nasem prahu, kdyz uz jsme byli velci a za jehoz eskalaci mohou i nasi politici. Vynikajici Jan Urban.
January 11, 2025
Strašně důležité téma, a z textu bylo jasně cítit, jak moc osobní to pro autora je. To se pak promítlo i do intenzity textů, které byly často dost náročné. Jsou to ale publicistické texty, které působí trochu nesourodě a postrádají širší kontext. Jako někdo, kdo má o válce v Jugoslávii jen základní znalosti, jsem se v nich občas upřímně ztrácela a nevěděla o co go.
August 23, 2020
Uf
Žít v Sarajevu naučí člověka myslet na detaily. „To, že vidíš na kopce nebo do baráků přes frontu, znamená pouze jedno - stejně tak, s dalekohledem na pušce ještě líp, tě odtamtud může vidět ostřelovač.“ První lekce. Před dvěma lety jsem ji vnímal jako brutální černý humor. „Nikdy nebuď na ulici sám. Vždycky se drž za někým a buď o trošku opatrnější - ostatní okolo tebe jsou totiž pohodlnější terče. Vždycky přemýšlej tak, jako bys stál na druhé straně ty a musel bys vyhodnocovat šance, do koho se strefíš. A nikdy nezapomínej, že kromě ostřelovačů tě mohou zabít i granáty. Ty neukecáš.“
„Na začátku války jsem si schovával vyoperované střepiny a kulky jako suvenýr. Když jsem toho měl kýbl, vyhodil jsem to“
„Nejhroznější je vracet se mezi živé. Jednou jsem se po týdnu v mokrém podzimním Sarajevu, špinavý, zarostlý a unavený, dostal zpátky do Prahy. Za několik málo hodin. V Záhřebu jsem z prázdného nákladního letadla ze Sarajeva jenom přeběhl k odbavení pravidelné linky do Prahy. Ráno jsem ještě viděl a cítil válku. Měl jsem ji v očích a v hlavě. A teď jako bych přistával na jiné planetě. V zablácených botách, s těžkou neprůstřelnou vestou a přilbou namísto příručního zavazadla, jsem mezi cestující nezapadal. Celou dobu jsem předstíral spánek, abych nemusel s nikým mluvit a trhat celofán z připravených svačinek. V autobusu z pražské Ruzyně do centra jsem bezděky naslouchal rozhovorům kolem sebe. Kdo má nové boty... a co šéf... a ta kráva nám řekla... Potom někdo ukončil debatu naprosto nevinným výrokem: ,Já bych ji za to zabil.' A ostatní se začali smát. Vystoupil jsem o stanici dřív a zbytek došel pěšky. Nebyla to jejich vina - a nebyla to ani moje vina. Jen se dva cizí světy, dva těžko spojitelné části člověka, až příliš rychle přiblížily k sobě. Dalo se to stihnout za čtyři hodiny. Čtyři hodiny mezi skutečným zabíjením a světem, který předstírá, že o válkách nic neví, že války nejsou, a pokud ano, tak jenom mezi hloupými divochy.“
„Na přelomu roku 1992 jsme bez jediného přerušení neměli plných dvě stě dní žádnou elektřinu. Stro sedmdesát dní jsme byli úplně bez plynu. Za první dva roky války jsme zůstali tři sta dní bez dodávek vody.“
Žít v Sarajevu naučí člověka myslet na detaily. „To, že vidíš na kopce nebo do baráků přes frontu, znamená pouze jedno - stejně tak, s dalekohledem na pušce ještě líp, tě odtamtud může vidět ostřelovač.“ První lekce. Před dvěma lety jsem ji vnímal jako brutální černý humor. „Nikdy nebuď na ulici sám. Vždycky se drž za někým a buď o trošku opatrnější - ostatní okolo tebe jsou totiž pohodlnější terče. Vždycky přemýšlej tak, jako bys stál na druhé straně ty a musel bys vyhodnocovat šance, do koho se strefíš. A nikdy nezapomínej, že kromě ostřelovačů tě mohou zabít i granáty. Ty neukecáš.“
„Na začátku války jsem si schovával vyoperované střepiny a kulky jako suvenýr. Když jsem toho měl kýbl, vyhodil jsem to“
„Nejhroznější je vracet se mezi živé. Jednou jsem se po týdnu v mokrém podzimním Sarajevu, špinavý, zarostlý a unavený, dostal zpátky do Prahy. Za několik málo hodin. V Záhřebu jsem z prázdného nákladního letadla ze Sarajeva jenom přeběhl k odbavení pravidelné linky do Prahy. Ráno jsem ještě viděl a cítil válku. Měl jsem ji v očích a v hlavě. A teď jako bych přistával na jiné planetě. V zablácených botách, s těžkou neprůstřelnou vestou a přilbou namísto příručního zavazadla, jsem mezi cestující nezapadal. Celou dobu jsem předstíral spánek, abych nemusel s nikým mluvit a trhat celofán z připravených svačinek. V autobusu z pražské Ruzyně do centra jsem bezděky naslouchal rozhovorům kolem sebe. Kdo má nové boty... a co šéf... a ta kráva nám řekla... Potom někdo ukončil debatu naprosto nevinným výrokem: ,Já bych ji za to zabil.' A ostatní se začali smát. Vystoupil jsem o stanici dřív a zbytek došel pěšky. Nebyla to jejich vina - a nebyla to ani moje vina. Jen se dva cizí světy, dva těžko spojitelné části člověka, až příliš rychle přiblížily k sobě. Dalo se to stihnout za čtyři hodiny. Čtyři hodiny mezi skutečným zabíjením a světem, který předstírá, že o válkách nic neví, že války nejsou, a pokud ano, tak jenom mezi hloupými divochy.“
„Na přelomu roku 1992 jsme bez jediného přerušení neměli plných dvě stě dní žádnou elektřinu. Stro sedmdesát dní jsme byli úplně bez plynu. Za první dva roky války jsme zůstali tři sta dní bez dodávek vody.“
January 25, 2020
"Viděl jsem, jak pohřbívají a pak zase tahají z masových hrobů hrdiny i oběti. Poznání - po pár dnech v hlíně smrdíme všichni stejně."
Tahle knížka je sbírka krátkých reportáží z 90. let, nejedná se tedy o žádný ucelený přehled války v Bosně a je podle mě třeba mít alespoň nějaký základní přehled. Pokud jste tu dobu zažili, dost možná ho máte; já tehdy sotva tahala kačera.
Největší část knihy jsou reportáže z návštěv tehdy obléhaného Sarajeva. Pro mě to bylo neskutečně zajímavé, ač to slovo asi působí dost nepatřičně. Autor dokázal v určitých pasážích vykreslit velmi živý obraz hrůz, beznaděje, nespravedlnosti... Zároveň se v několika reportážích docela ostře pouští do tehdejších politických leaderů, západu, OSN, mezinárodních organizací, médií i běžných lidí. Nedá se s ním do jisté míry nesouhlasit. Opět se potvrzuje, že při lámání chleba malé hráče každý rád hodí přes palubu pro dosáhnutí vlastních cílů.
Jediné, co se knize dá vytknout je dáno jejím formátem. Jelikož jsou to reportáže z několika let a různých zdrojů, po chvíli začnou některé myšlenky působit repetitivně a ztrácí trochu na údernosti.
Tahle knížka je sbírka krátkých reportáží z 90. let, nejedná se tedy o žádný ucelený přehled války v Bosně a je podle mě třeba mít alespoň nějaký základní přehled. Pokud jste tu dobu zažili, dost možná ho máte; já tehdy sotva tahala kačera.
Největší část knihy jsou reportáže z návštěv tehdy obléhaného Sarajeva. Pro mě to bylo neskutečně zajímavé, ač to slovo asi působí dost nepatřičně. Autor dokázal v určitých pasážích vykreslit velmi živý obraz hrůz, beznaděje, nespravedlnosti... Zároveň se v několika reportážích docela ostře pouští do tehdejších politických leaderů, západu, OSN, mezinárodních organizací, médií i běžných lidí. Nedá se s ním do jisté míry nesouhlasit. Opět se potvrzuje, že při lámání chleba malé hráče každý rád hodí přes palubu pro dosáhnutí vlastních cílů.
Jediné, co se knize dá vytknout je dáno jejím formátem. Jelikož jsou to reportáže z několika let a různých zdrojů, po chvíli začnou některé myšlenky působit repetitivně a ztrácí trochu na údernosti.
February 10, 2021
Knihu bych doporučila, pokud máte přehled o celém konfliktu, kterým se autor v knize zabývá, a zajímají vás detaily. Pro mě osobně to bylo občas matoucí, když jsem do toho šla naslepo, a spoustu věcí jsem si dohledávala během čtení. Zároveň také nečekejte nějaký ucelený text, jedná se o sbírku různých článků, reportáží a zápisků autora a je to o jeho vlastní zkušenosti s válkou v Bosně. Rozhodně si myslím, že to čtenářům dokáže předat obraz celé tehdejší situace, a uvědomit si nové souvislosti, možná i přehodnotit tehdejší "korektní" jednání západní velmocí. Zároveň to na mě ale bohužel místy působilo jako jedno velké odsuzování a trochu házení všech do jednoho pytle, takové to "já jsem tam byl a vy ne, a to vás dělá horšími". Ale na druhou stranu, je pochopitelné, že natolik bezprostřední zážitek z války (kniha byla poprvé vydána v roce 1996) je prakticky nemožné odprostit od silných emocí. Je otázkou, zda tak ale novinář (autor) neztrácí svou objektivitu.
January 5, 2017
Masaker. Od začiatku do konca. Nečakáš, ale hneď prvá kapitola ti naloží tak, že nechápeš (priznávam sa ja som pochopil, isté obdobie som sa touto témou zaoberal, čítal si, cestoval a študoval; fascinovalo ma to. Je to kruté a bohaté, pestrofarebné a zverské. Priznávam.). Veríš: aký zážitok! Usmeješ sa a čítaš ďalej. (...) Krásna, hm, neviem, či je to práve v tomto kontexte správne slovo, čistá a osobná žurnalistika, investigatívna novinárčina. Šarmantný text, surovosť citu a realizmu. Ak človek poslúchne, čo autor káže v prvej kapitole, je to...
Jedna z najsilnejších kníh aké som čítal.
P.S. Som nesmierne vďačný, že túto knihu som dostal od mojich študentov.
Jedna z najsilnejších kníh aké som čítal.
P.S. Som nesmierne vďačný, že túto knihu som dostal od mojich študentov.
April 4, 2018
Sarajevo je svědomí světa, napsal mimo jiné Jan Urban v sérii reportáží z války, která zuřila v Bosně v devadesátých letech. Osm hodin jízdy autem z Prahy tam proti sobě bojovali lidé, kteří jsou nám v mnohém až děsivě podobní. Tahle kniha se nesnaží být objektivní ani nemá ambice postihnout válku v celé její složitosti. Díky tomu ale nesklouzává k ubíjejícímu relativizování všeho a člověku dokonale zprostředkuje pocit, jaké to je žít ve městě, ze kterého “neunikne ani pták”. A přitom si zachovat důstojnost. Všem sráčům navzdory.
October 6, 2019
Šílený. Prostě šílený. Pořád a pořád si člověk říká, jak je možné, že se něco takového dělo před necelými třiceti lety jen pár hodin cesty od nás...
September 16, 2025
"Kdo projde válkou a mučením, je v míru už navěky jenom návštěvníkem. Mír bez spravedlnosti je pro mnoho obětí válek jenom nekonečná noční můra."
Na takto ťažkú knihu sa rovnako ťažko píše konštruktívna recenzia, a tak to zoberiem nekonštruktívne a subjektívne - ako Urban avizuje na začiatku, počas čítania je vám zima. Kdekoľvek so sebou tento krásny literárny počin zoberiete, tam je Sarajevo roku 95. Toto Sarajevo nemá vodu ani elektrinu, nemá kúrenie ani súcit, je to Sarajevo v definícii Bosny minulého storočia. Steká mu po čele krv a zozadu naňho mieria brokovnicou. Ledva dýcha.
Urban je viac spisovateľom ako reportérom, a pri každom slove ho sprevádza unikátna nálož hnevu. Vety, ktoré pokladá na papier nie sú delikátne ani šetrné, a ak si nedáte pozor, bezpredmetne vám rozbijú hubu. Je pochodňou skoro vyvraždeného národa a je to cítiť.
Neviem čo viac sem napísať, prečítajte si to, nech je vám zle, zima, nech vás hryzie svedomie, nech to bolí. Prečítajte si to, nech viete, že história nezapadá prachom s posledným mŕtvym v hrobe.
Na takto ťažkú knihu sa rovnako ťažko píše konštruktívna recenzia, a tak to zoberiem nekonštruktívne a subjektívne - ako Urban avizuje na začiatku, počas čítania je vám zima. Kdekoľvek so sebou tento krásny literárny počin zoberiete, tam je Sarajevo roku 95. Toto Sarajevo nemá vodu ani elektrinu, nemá kúrenie ani súcit, je to Sarajevo v definícii Bosny minulého storočia. Steká mu po čele krv a zozadu naňho mieria brokovnicou. Ledva dýcha.
Urban je viac spisovateľom ako reportérom, a pri každom slove ho sprevádza unikátna nálož hnevu. Vety, ktoré pokladá na papier nie sú delikátne ani šetrné, a ak si nedáte pozor, bezpredmetne vám rozbijú hubu. Je pochodňou skoro vyvraždeného národa a je to cítiť.
Neviem čo viac sem napísať, prečítajte si to, nech je vám zle, zima, nech vás hryzie svedomie, nech to bolí. Prečítajte si to, nech viete, že história nezapadá prachom s posledným mŕtvym v hrobe.
September 20, 2021
Parádna zbierka článkov autora o téme balkánskeho konfliktu z 90. rokov. Silne citovo zafarbené, ale aspoň sa to o to ľahšie číta. Odporúčam.
August 11, 2025
neskutocne, mrazive, uprimne, smutne, krute. este nikdy som nemala tolkokrat zimomriavky pocas citania ako ked som citala toto. ak zvladate tazke temy 10/10 odporucam. (je to aj naucne!! a velmi cenim cynizmus autora, ktory k tomu asi celkom patri)
March 15, 2020
Konečne som túto knihu dočítal, po ťažkom mesiaci v práci, nechuti čítať som to konečne doklepol... hurá
Ale ku knižke, všetky s tématikou Srbsko/Bosensko/Chorvátskych vojen sú pre mňa stále opradené veľkým rúškom tajomstva, nakoľko som ich nezažil, v škole sa o nich neučilo, nehovorí sa o nich a z toho mála čo sa vie, je jasné ako medzinárodné spoločenstvo zlyhalo...
Táto kniha je teda ďalším podobným svedectvom, číta sa dobre, rýchlo, pútavo (aj keď mi to trvalo mesiac, ale to je moja chyba, nie chyba knihy)... Veľká väčšina knihy je venovaná stiuácii v Sarajeve, reakciám v ČR, o tom ako sa tam žilo, či skôr prežívalo a aj je to obžaloba toho, ako si bosenskí Srbi a aj Srbi samotní robili čo chceli s celým OSN, ale i s mocnosťami, ktoré sa často nečinne prizerali... smutná kniha, smutný príbeh a čo je najsmutnejšie, neverím, že sa ktokoľvek z tohto vývoja poučil a dnes by konal inak... určite nie :(
Ale ku knižke, všetky s tématikou Srbsko/Bosensko/Chorvátskych vojen sú pre mňa stále opradené veľkým rúškom tajomstva, nakoľko som ich nezažil, v škole sa o nich neučilo, nehovorí sa o nich a z toho mála čo sa vie, je jasné ako medzinárodné spoločenstvo zlyhalo...
Táto kniha je teda ďalším podobným svedectvom, číta sa dobre, rýchlo, pútavo (aj keď mi to trvalo mesiac, ale to je moja chyba, nie chyba knihy)... Veľká väčšina knihy je venovaná stiuácii v Sarajeve, reakciám v ČR, o tom ako sa tam žilo, či skôr prežívalo a aj je to obžaloba toho, ako si bosenskí Srbi a aj Srbi samotní robili čo chceli s celým OSN, ale i s mocnosťami, ktoré sa často nečinne prizerali... smutná kniha, smutný príbeh a čo je najsmutnejšie, neverím, že sa ktokoľvek z tohto vývoja poučil a dnes by konal inak... určite nie :(
September 14, 2020
Syrová, upřímná a naštvaná kniha o nesmyslné válce. Válce, která stála život desetitisíce lidí a na samém konci dvacátého století vrátila část Evropy zpět do středověku. A při tom se tahle hrůza odehrávala jen pár hodin jízdy autem z Prahy.
Vykreslení naprostě bezzubosti a předposranosti představitelů a vyjednavačů západních mocností, kteří se mnohdy starali více o vlastní politický a mediální obraz než o to, co se děje mezi rozstřílenými jugoslávskými vesnicemi.
Sbírka reportáží a deníkových zápisků Jana Urbana, novináře a organizátora humanitární pomoci, rozhodně není učebnicí historie či komplexním popisem války (několika provázaných válek), ale jako náhled na situaci funguje výborně. Příklad velmocenského cynismu ve své nejčistší formě.
Zároveň nepředstavitelná a na první pohled nesmyslné úsilí obyvatel obklíčeného Sarajeva - například udržování výstavní síně. Ale jak jinak přežít obklíčení a nezbláznit se než udržováním se v činnosti?
Všichni mrtví jsou stejní.
Vykreslení naprostě bezzubosti a předposranosti představitelů a vyjednavačů západních mocností, kteří se mnohdy starali více o vlastní politický a mediální obraz než o to, co se děje mezi rozstřílenými jugoslávskými vesnicemi.
Sbírka reportáží a deníkových zápisků Jana Urbana, novináře a organizátora humanitární pomoci, rozhodně není učebnicí historie či komplexním popisem války (několika provázaných válek), ale jako náhled na situaci funguje výborně. Příklad velmocenského cynismu ve své nejčistší formě.
Zároveň nepředstavitelná a na první pohled nesmyslné úsilí obyvatel obklíčeného Sarajeva - například udržování výstavní síně. Ale jak jinak přežít obklíčení a nezbláznit se než udržováním se v činnosti?
Všichni mrtví jsou stejní.
September 28, 2018
Velmi silná (a skvěle napsaná) kniha o konfliktu, který se nás jakoby netýkal, a přitom se klidně mohl (a opět může) rozhořet ještě blíž. Více než dvacet let od prvního vydání neztrácí nic na aktuálnosti. Nevím, co vypíchnout - vyprázdněnost ideálů světového míru? Bezohlednost politiků vůči lidskosti ve jménu "velké myšlenky"? Manipulovatelnost davů? Těžko říct.
Díky tomu, že jde o souhrn reportáží a komentářů (neuspořádaný dle času), je vhodné o bosenské válce a jejím průběhu (zejména obléhání Sarajeva) něco vědět, proto hvězda dolů.
Ale takhle má vypadat angažovaná žurnalistika. Navíc skvěle napsaná, pan Urban sází myšlenky úsporně, elegantně a s devastujícím účinkem, jako boxer. A jako po kole v ringu se budete cítit po každé přečtené reportáži.
"Prokletí reportéři" je skvělá edice. A pan Urban je frajer.
Díky tomu, že jde o souhrn reportáží a komentářů (neuspořádaný dle času), je vhodné o bosenské válce a jejím průběhu (zejména obléhání Sarajeva) něco vědět, proto hvězda dolů.
Ale takhle má vypadat angažovaná žurnalistika. Navíc skvěle napsaná, pan Urban sází myšlenky úsporně, elegantně a s devastujícím účinkem, jako boxer. A jako po kole v ringu se budete cítit po každé přečtené reportáži.
"Prokletí reportéři" je skvělá edice. A pan Urban je frajer.
June 3, 2018
Články, interview a reportáže z bosenské války od Jana Urbana, který na místě v době konfliktu často a dlouhodobě pobýval. Hrozivá svěděctví o válce kousek za našimi hranicemi, o tom, jak celý svět nečinně přihlížel, o tom, jak se sousedi a dlouholetí kamarádi vraždili, ale i o hrdinství dobrovolníků a běžných lidí a o každodenním životě v obléhaném Sarajevu.
"Okolo pobřeží Chorvaté předstírali, že žádná válka není. Turistů přibývalo. Bylo skvělé léto. Pokud jste si nepustili zprávy. Pokud jste o nich nepřemýšleli. Pokud jste se nezeptali sami sebe, co tomu říká vaše páteř nebo svědomí. Nemá to nic společného se vzděláním a politickým přesvědčením. Má to hodně společného s ochotou používat "svět", "poměry" nebo "režim" jako omluvu pro vlastní nemohoucnost k činu."
"Okolo pobřeží Chorvaté předstírali, že žádná válka není. Turistů přibývalo. Bylo skvělé léto. Pokud jste si nepustili zprávy. Pokud jste o nich nepřemýšleli. Pokud jste se nezeptali sami sebe, co tomu říká vaše páteř nebo svědomí. Nemá to nic společného se vzděláním a politickým přesvědčením. Má to hodně společného s ochotou používat "svět", "poměry" nebo "režim" jako omluvu pro vlastní nemohoucnost k činu."
January 1, 2020
Knížky o válce v Jugoslávii si kvůli depresivnímu a těžkému tématu dávkuju postupně. Ještě se chystám na Jako bys jedla kámen a Sarajevskou princeznu. Každopádně by tahle válka měla být mementem pro celou moderní Evropu (bylo to před pouhým čtvrt stoletím a hodně lidí to velmi dobře pamatuje), že stačí pár populistů, propaganda v médiích a očkování občanů myšlenkami "za vaše špatné životy můžou tamti", aby lidi začali nenávidět své sousedy. Bohužel (samozřejmě v ne takové míře) na takové typy lidí a politiků můžeme narazit pořád, a to i u nás. O tom, že spousta válečných zločinců z této války odešla od soudu v podstatě bez trestu ani nemluvě. To by ostatně zasloužilo i revizi textu, v dnešní době je kniha (ač jinak perfektní) trochu už zastaralá, jinak by to bylo na plný počet.
February 14, 2018
Trvalo mi pul roku, nez jsem se temi 109 strankami prokousala. Silne, plne emoci a uprimneho nastvani nad mlcenim demokratickeho spolecenstvi. Castmi tak surove graficke, ze jsem musela knizku na par tydnu odlozit. Zaroven vysila dost jasnou message Stredni Evrope (a nejen ji). Valka v byvale Jugoslavii je pro me, jakozto devadesatkove dite, stale valkou, o ktere vim sakra malo. Tahle kniha ale slouzi jako hodne dobry odrazovy mustek. Bravo.
January 30, 2020
Musela jsem knihu číst dlouho. S přestávkama. Mnohdy jsem přečetla půl strany, knihu zavřela, hleděla do zdi a snažila se to pochopit. Pochopit, co vede lidi k takovému násilí, jak je možné, že se “ty věci” děly tak blízko a tak nedávno, že je to pravda. Že to není výplod fantazie nějakého sadisty, ale holá realita, která se v Evropě děla.
Kniha je napsána skvěle. Člověku je z ní zle přesně tak, jak má.
Kniha je napsána skvěle. Člověku je z ní zle přesně tak, jak má.
July 24, 2015
Ne ne-neutrální ve smyslu fandim jedněm proti druhejm, ne-neutrální ve smyslu jsem na tý straně kam eště svítí světlo, celý je to hrozně zbytečný a hrozná blbost. A určitě jsme jako lidstvo eště neskončili. Dobrý kapitoly o postoji český zahraniční politiky.
Read
July 29, 2019Ke knize se budu muset vratit, az si prectu jinou a doplnim si cely kontext. Takhle jsem vetsinu casu dohledavala informace na internetu a necetla se mi dobre.
Nicmene velka poklona panu Urbanovi. Uvodni slovo v novem vydani z roku 2016 by snad melo byt povinnou cetbou.
Nicmene velka poklona panu Urbanovi. Uvodni slovo v novem vydani z roku 2016 by snad melo byt povinnou cetbou.
Displaying 1 - 30 of 41 reviews