What do you think?
Rate this book
Všechno je jenom dvakrát
I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete. Román o návratech a neshledáních.
Novinář Pavel Klimeš se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a snaží se najít nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na kamarády, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Na společné dovolené tehdy jezdíval i otcův kolega Milan Knot, který však v polovině 70. let podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Po roce 1989 Pavel získává Knotův svazek a někdejšího rodinného přítele v novinách veřejně odsoudí. S odstupem pětadvaceti let se však v případu objevují pochybnosti a nesrovnalosti. Přibáňův román není jen další reflexí normalizačního období; postihuje i postupné zrání generace aktérů listopadových událostí.
Novinář Pavel Klimeš se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a snaží se najít nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na kamarády, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Na společné dovolené tehdy jezdíval i otcův kolega Milan Knot, který však v polovině 70. let podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Po roce 1989 Pavel získává Knotův svazek a někdejšího rodinného přítele v novinách veřejně odsoudí. S odstupem pětadvaceti let se však v případu objevují pochybnosti a nesrovnalosti. Přibáňův román není jen další reflexí normalizačního období; postihuje i postupné zrání generace aktérů listopadových událostí.
471 pages, Hardcover
First published September 1, 2016
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 11 of 11 reviews
November 8, 2016
Mně to sedlo. „Všechno je jenom dvakrát“ je pro mě i o tom, že věci jsou, jaké jsou, a takové i budou, dokud MY nebudeme jiní. „Možná to tak tehdy bylo správně. Možná pouze a právě v tomto věku je člověk ochoten a schopen strkat prsty do starých a stále citlivých ran. Do cizích citlivých ran, protože jeho samotného zatím žádné vlastní rány netrápí. A možná to tak má a musí být. Možná by bez zásahu cizích prstů všechny ty rány zhnisaly a svět by příšerně smrděl.“
Já jsem šťastné Husákovo dítě. V roce 1989 mi bylo třináct, dost na to, abych nikdy nezapomněla, a dostatečně málo, abych měla najednou otevřenou celou budoucnost. Chodila jsem za školu cinkat klíči a pubertu prožívala v dobách vivisekce nedávné minulosti. Takže není divu, že na mě Pribáňův román mohutně působil. Je mi čtyřicet, mám vlastní děti, občas se potácím mezi minulostí, současností a budoucností, často se ohlížím zpět a nahlížím na úděl svých rodičů z pohledu dospělého. A tahle kniha vás k tomu přímo nutí. Časové skoky, přinejmenším dva různé úhly pohledu, pozvolné odhalovaní zdánlivě nekončících vrstev viny, autor vás vezme zpět do dob budování reálného socialismu, do roku 1968, letmo se dotkne i 2. světové války, protáhne vás atmosférou počátku devadesátých let minulého století a nebude před vámi skrývat ani kocovinu současnosti. Parádní a sugestivně napsaná „rekreace“ v českých dějinách. Děkuji.
Já jsem šťastné Husákovo dítě. V roce 1989 mi bylo třináct, dost na to, abych nikdy nezapomněla, a dostatečně málo, abych měla najednou otevřenou celou budoucnost. Chodila jsem za školu cinkat klíči a pubertu prožívala v dobách vivisekce nedávné minulosti. Takže není divu, že na mě Pribáňův román mohutně působil. Je mi čtyřicet, mám vlastní děti, občas se potácím mezi minulostí, současností a budoucností, často se ohlížím zpět a nahlížím na úděl svých rodičů z pohledu dospělého. A tahle kniha vás k tomu přímo nutí. Časové skoky, přinejmenším dva různé úhly pohledu, pozvolné odhalovaní zdánlivě nekončících vrstev viny, autor vás vezme zpět do dob budování reálného socialismu, do roku 1968, letmo se dotkne i 2. světové války, protáhne vás atmosférou počátku devadesátých let minulého století a nebude před vámi skrývat ani kocovinu současnosti. Parádní a sugestivně napsaná „rekreace“ v českých dějinách. Děkuji.
March 1, 2018
Co. Todle. Mělo. Kurva. Bejt. Mám rad příběhy z našich poválečných dějin, ve kterých se prolínají nelehký osudy různých generací. Ale cestování časem?! To si beztrestně může dovolit jen Jean Claude van Damme, nebo Marty McFly, ne pan Pribáň.
Kdyby utnul knihu okolo strany 400, tak by zůstalo něco jako temný sněženky a machři. Příběh se motá okolo horský chaty, kam jezdí jednou za rok rodiny s dětma na dovolenou. Kniha je vyprávěna v několika rovinách - jednou deník otce ze sedmdesátých let a pak jeho syn, novinář, který odkrývá příběhy fogyho vrstevníků.
A do tý doby to je dobrý. Kdo spolupracoval s režimem, jak a proč a proč utekl nebo neutekl a tak dále pana krále. To celý pak očima již dospělých potomků, který se snaží pochopit jednání svých rodičů a hotová je polívka. Ta polívka je skoro dobrá jako frankfurtská, ale pak začne Pribáň posílat novináře do minulosti, aby se setkal s ostatními hrdiny a varoval je a celý to jde od 7/10 pěkně ke 4/10. Gratuluji, takhle to podělat, to opravdu není jednoduchý!
Kdyby utnul knihu okolo strany 400, tak by zůstalo něco jako temný sněženky a machři. Příběh se motá okolo horský chaty, kam jezdí jednou za rok rodiny s dětma na dovolenou. Kniha je vyprávěna v několika rovinách - jednou deník otce ze sedmdesátých let a pak jeho syn, novinář, který odkrývá příběhy fogyho vrstevníků.
A do tý doby to je dobrý. Kdo spolupracoval s režimem, jak a proč a proč utekl nebo neutekl a tak dále pana krále. To celý pak očima již dospělých potomků, který se snaží pochopit jednání svých rodičů a hotová je polívka. Ta polívka je skoro dobrá jako frankfurtská, ale pak začne Pribáň posílat novináře do minulosti, aby se setkal s ostatními hrdiny a varoval je a celý to jde od 7/10 pěkně ke 4/10. Gratuluji, takhle to podělat, to opravdu není jednoduchý!
September 26, 2016
První cca čtyři pětiny knihy jsou docela zajímavé, mělo to našlápnuto ke čtyřem hvězdám, ale pak přijde posledních pár desítek stran a knížka jde kompletně do háje, takže ty tři hvězdičky jsou s hodně odřenýma ušima a ta pachuť z konce ve mě ještě stále zůstává, byť jsem už stačila přečíst dvě další knížky.
Přitom to měl autor tak dobře našlápnuté - v textu se prolíná několik časových rovin, stěžejní období začátku normalizace je v textu dokonce třikrát (deník otce, vzpomínky syna - hlavního hrdiny, vzpomínky ostatních postav). Vše se to prolíná dohromady - deník otce je sice citován chronologicky, ale vzpomínky skáčou dopředu a dozadu, takže se to vzájemně doplňuje a před čtenářem se objevují stále nové perspektivy - což mě opravdu bavilo (taková scénka se schováním dětí v lese je úplně jiná v podání syna a pak otce). Ta plíživá rezignace a strach jsou v textu vystižené velmi přesně, včetně "nechápavého" dětského pohledu na tu dobu.
Problematičtější je rovina raných devadesátých, kdy je hlavní hrdina jako novinář konfrontován se "zradou" jednoho z otcových přátel a jako správný "rozlobený mladý muž" ji kategoricky odsuzuje a vidí vše pouze v černobílých kategoriích. Na tuto rovinu pak navazuje i současná linie knihy, v níž se na horské chatě schází skupinka bývalých dětí, nyní již ve středním věku. Právě tahle část knihy mi přišla vlastně nejzbytečnější a právě z ní pak vychází ten naprosto ulítlý konec.
Pro moji generaci, která období začátku normalizace nepamatuje (jsem Husákovo dítě), ale přitom zasáhlo do naší rodinné historie (nejbližší rodina složila v šedesátém devátém knížky), je tohle hodně zajímavá kniha a když si odmyslím ten konec, tak to mohlo být opravdu dobré. Takhle bohužel pouze za tři hvězdičky a je to jedna z těch knih, u nichž mě opravdu mrzí, že se nepovedly líp.
Kontext: Vlastně jsem ani neměla v plánu tuhle knížku teď číst, ale když jsem na ni v knihkupectví narazila, tak mě okouzlila grafickým provedením (Pecina), takže jsem s ní nakonec odešla domů :-)
První věta: "1 Je čtvrtek, dvacátého třetího června dva tisíce pět."
Poslední věta: " "Jo," řekl jsem a napadlo mě, že to dlouhé dětství možná stále ještě nekončí."
Přitom to měl autor tak dobře našlápnuté - v textu se prolíná několik časových rovin, stěžejní období začátku normalizace je v textu dokonce třikrát (deník otce, vzpomínky syna - hlavního hrdiny, vzpomínky ostatních postav). Vše se to prolíná dohromady - deník otce je sice citován chronologicky, ale vzpomínky skáčou dopředu a dozadu, takže se to vzájemně doplňuje a před čtenářem se objevují stále nové perspektivy - což mě opravdu bavilo (taková scénka se schováním dětí v lese je úplně jiná v podání syna a pak otce). Ta plíživá rezignace a strach jsou v textu vystižené velmi přesně, včetně "nechápavého" dětského pohledu na tu dobu.
Problematičtější je rovina raných devadesátých, kdy je hlavní hrdina jako novinář konfrontován se "zradou" jednoho z otcových přátel a jako správný "rozlobený mladý muž" ji kategoricky odsuzuje a vidí vše pouze v černobílých kategoriích. Na tuto rovinu pak navazuje i současná linie knihy, v níž se na horské chatě schází skupinka bývalých dětí, nyní již ve středním věku. Právě tahle část knihy mi přišla vlastně nejzbytečnější a právě z ní pak vychází ten naprosto ulítlý konec.
Pro moji generaci, která období začátku normalizace nepamatuje (jsem Husákovo dítě), ale přitom zasáhlo do naší rodinné historie (nejbližší rodina složila v šedesátém devátém knížky), je tohle hodně zajímavá kniha a když si odmyslím ten konec, tak to mohlo být opravdu dobré. Takhle bohužel pouze za tři hvězdičky a je to jedna z těch knih, u nichž mě opravdu mrzí, že se nepovedly líp.
Kontext: Vlastně jsem ani neměla v plánu tuhle knížku teď číst, ale když jsem na ni v knihkupectví narazila, tak mě okouzlila grafickým provedením (Pecina), takže jsem s ní nakonec odešla domů :-)
První věta: "1 Je čtvrtek, dvacátého třetího června dva tisíce pět."
Poslední věta: " "Jo," řekl jsem a napadlo mě, že to dlouhé dětství možná stále ještě nekončí."
February 19, 2017
Knížku jsem si vybrala kvůli vzpomínkám, jsme s autorem stejná generace, takže mě jeho knížka hodně oslovila. Ze začátku jsem byla přímo nadšená, ale ke konci se to dost opakovalo (zápisky z otcova deníku, autorovy vzpomínky), snad to chtělo trochu zkrátit.
Fascinovalo mě, že rodina jezdila do penzionu s plnou penzí, moji rodiče jezdili na vlastní pěst a tak mám vzpomínky na sáčkové polívky - to byla delikatesa :-), v tom se lišíme. Čekala jsem více zážitků z 89, ale nijak mě to nevadilo, celá knížka mi byla blízká a vrátila mě na chvíli do dětství.
Vůbec mi nevadil konec, vše se vysvětlilo ...
Fascinovalo mě, že rodina jezdila do penzionu s plnou penzí, moji rodiče jezdili na vlastní pěst a tak mám vzpomínky na sáčkové polívky - to byla delikatesa :-), v tom se lišíme. Čekala jsem více zážitků z 89, ale nijak mě to nevadilo, celá knížka mi byla blízká a vrátila mě na chvíli do dětství.
Vůbec mi nevadil konec, vše se vysvětlilo ...
April 4, 2017
Přiznání - kdyby to bylo divadlo, stoupnu si a tleskám...
Všechno je jenom dvakrát je pro mě nejlepší český román, který jsem za poslední roky četl. Není to nejlepší kniha, příběh, novela; schválně jsem napsal "román". Michal Přibáň se totiž pokusil o něco, čemu se současní čeští autoři vyhýbají - napsat klasický román se vším všudy. Více než jedna hlavní postava, vnitřní vývoj hrdinů v čase, komplikovaný děj i způsob vyprávění... toho všeho se mi tu dostalo měrou vrchovatou.
Je to prvotina staršího autora, proto je pochopitelné, že se Přibáň potřeboval vypořádat se spoustou témat, křivd, neúspěchů. A co se mě týče, se vším si poradil bez ztráty kytičky.
Je až neuvěřitelné, že se autorovi celý příběh nerozpadl pod rukama, protože si to vůbec neulehčil. Gradace knihy, která mnoho čtenářů až znechutila, je pro mě naopak důkazem Přibáňovy odvahy a sebedůvěry a jenom mi potvrzuje, že se rozhodl mířit nejvýš, jak jen mohl. Prostě pokud by to bylo divadlo, při děkovačce si stoupnu a tleskám.
Pokud má nějaká kniha dostávat ceny za rok 2016, je to Všechno je jenom dvakrát. Tak ambiciózní text do ruky dostanete jen málokdy.
Všechno je jenom dvakrát je pro mě nejlepší český román, který jsem za poslední roky četl. Není to nejlepší kniha, příběh, novela; schválně jsem napsal "román". Michal Přibáň se totiž pokusil o něco, čemu se současní čeští autoři vyhýbají - napsat klasický román se vším všudy. Více než jedna hlavní postava, vnitřní vývoj hrdinů v čase, komplikovaný děj i způsob vyprávění... toho všeho se mi tu dostalo měrou vrchovatou.
Je to prvotina staršího autora, proto je pochopitelné, že se Přibáň potřeboval vypořádat se spoustou témat, křivd, neúspěchů. A co se mě týče, se vším si poradil bez ztráty kytičky.
Je až neuvěřitelné, že se autorovi celý příběh nerozpadl pod rukama, protože si to vůbec neulehčil. Gradace knihy, která mnoho čtenářů až znechutila, je pro mě naopak důkazem Přibáňovy odvahy a sebedůvěry a jenom mi potvrzuje, že se rozhodl mířit nejvýš, jak jen mohl. Prostě pokud by to bylo divadlo, při děkovačce si stoupnu a tleskám.
Pokud má nějaká kniha dostávat ceny za rok 2016, je to Všechno je jenom dvakrát. Tak ambiciózní text do ruky dostanete jen málokdy.
November 8, 2016
Českou literaturu mám čím dál víc ráda. Tohle je velmi kvalitní prvotina, která chvílemi dojímá a chvílemi cuchá nervy, ale najdou se v ní doslova všechny generace, které ještě máme na trhu. Ale co ten konec? Deus ex machina? Nemám ráda takové manévry, i když jsem v tomhle příkladě shovívavější a nebudu strhávat hvězdičku, protože zbytek je fakt super, a musím přiznat, že se mi to provedení docela líbilo.
January 28, 2017
Nespořádává se to úplně snadno a lehce; po pár desítkách stran jsem měl chuť nečíst dále, ale přeci jen – byl to dárek, tak jsem vytrval. Tedy: mohlo by to být stručnější, rychlejší, méně psané pro autora (a jeho známé) a více pro čtenáře. Výsledek je dobrý, ale takový lehce mdlý – z těch surovin šlo myslím navařit lépe, více vtáhnout do děje, možná méně rovin a méně dětství a k tomu více dospívání i dospělosti. Mysteriózní vchody a východy nehodnotím kriticky – přistupuji na hru autorovu, ale zároveň si říkám, že ani časové brány a smyčky hlavnímu hrdinovi vlastně neumožnily vše rozklíčovat. Možná pochopil, co se dělo kolem nich, ale co se dělo v něm – to nevíme. Ambivalentní konec – chce takhle přemítat a žít věčně? Snít o té, která ho nepozná, a odmítnout, co se nabízí? Jistě, takto to obvykle v životě chodí... ale sníme takhle věčně?
Prach a šeď sedmdesátek vykreslená bravurně, až z toho člověku jde mráz po zádech. Žít v té době... krájet měsíce a roky, dvakrát ročně podniková rekreace, vše se opakuje, vše stejné, stejný marasmus, průměrnost, nemožnost utéci; jsem rád, že jsou tyhle doby pryč.
Zajímavá generační výpověď těch, kterým bylo před pětadvacetileti lety dvacet; generace, která prožila zlom 89 v čerstvé dospělosti, a tak možná lépe než kterákoliv jiná může porovnat před a po, tenkrát a poté, současný překot a zdánlivý klid tehdy před lety.
-----
„A ty?“ zeptal se.
„Učím na fakultě. Na pajdáku.“
„Yveta říkala, že děláš v novinách.“
„Dělal jsem, ale dávno jsem toho nechal.“
„Copak, neneslo to?“
„Peněz bylo dost. Chtěl jsem pomalejší zaměstnání.“ Dávno vím, že v životě můžu mít buď čas, nebo peníze. V poslední době volím čas.
„A co ty? Ženatej, nebo taky rozvedenej?“ obrátil se Radek ke mně.
„Ještě ne.“
„Ještě ne co?“
„Ještě ne rozvedenej.“
„Dokud jsi nesundal prstýnek...“ usmála se Yveta.
„Nemám rád gesta,“ řekl jsem. Zatím ho nosím. Ostatně vůbec nevím, kam se prstýnky po rozvodu odevzdávají.
Už nejsme mladí. Ještě nejsme staří. Je to banální, říkám si, ale bohužel ne proto méně pitomé. Je mi čtyřicet pryč, vlasy pryč, manželka pryč, děcko pryč. Zadýchaný nejsem, protože jsem nikam neutíkal. Ale když nastupuju do autobusu, hned z prvního schodu se chytím za zábradlíčko u řidiče a přitáhnu se.
Pokrčila rameny. „Vždycky je něco za něco,“ odpověděla.
Ano, něco za něco. Takhle platíme za konec bezčasí. Kdysi bývalo úplně normální, že se věci nehýbou a že po pěti, deseti i dvaceti letech všechny najdeme na původním místě. Každý obchod, každou hospodu a v ní každého chlapa na stále stejné židli.
Ještě docela nedávno sedávaly u těchto stolů spolužačky a opisovaly. Chartu. Několik vět. Dvanáct bodů. Každé prohlášení obvykle do zítřka pozbylo naléhavosti a do pozítří platnost. Nevadí, opisovaly jiná, další, nová, nejnovější. Holky ve stále stejných pletených svetrech, s kruhy pod očima a s permanentně zapálenou cigaretou.
Už tu nesedí ani jedna. Nejspíš se šly po těch letech převlíct.
„Víte, co nedokážu pochopit?“ řekl jsem polohlasem. „Jak jste mohl tenkrát vůbec vlézt do partaje, když se na to všechno díváte takhle?“
„Jak jsem mohl...“ pokrčil rameny. „Taky jsem o tom mockrát přemýšlel... Po válce byli jediní, kteří vypadali, jako že vědí, co chtějí. To jen já jsem nevěděl, co chtějí. Hodně věcí jsem nevěděl. Uvěřil jsem jim. Pochop... Ona ta hlavní myšlenka... té sociální spravedlnosti... Jenže se toho chytli darebáci. To se v dějinách stalo mnohokrát... A určitě ještě mnohokrát stane... No... A pak už jsem se bál. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že jsem se rozhodl špatně. Dlouho jsem si nedokázal přiznat, že svět, který vybudovali, je jiný, než jsem si přál já. Jeli jsme v rychlíku. Kdybych vyskočil, zabiju se. Občas jsem zkoušel sypat písek pod kola. Otec by si možná vzpomněl, kdyby chtěl. Pak přišel Dubček, spousta naděje všude kolem... A taky mi pomohl právě Toni. Zbavil mě předsudků. Došlo mi, že dějinám porozumíš, jen když porozumíš konkrétním lidských osudům, Pavle.“
K mým nejsměšnějším dospělým omylům patří vážné míněné pokusy o recyklaci vlastního dětství. Přibývá jich. Ještě před pěti, šesti lety by mě na srazech spolužáků ze základní školy nikdo nepotkal a ani teď se z nich nevracím nadšený. Ale chodím tam. Jako bych věřil, že má smysl sedět s nimi u stolu, mlčky si je prohlížet a poslouchat, jak šel jejich život, kdy a kde udělali chyby, kdy jim naopak pámbu přál, co od života ještě čekají a co všechno už ztratili, koho mají rádi a čeho se bojí a jestli jim někdy k něčemu bylo, že se tenkrát v září 1971 sešli ve třídě právě s námi a ne s kýmkoliv jiným. Jenže všichni mají do štěstí, že žijí právě tím dnem, který ráno nalistovali v diáři. Holky pohovoří o dětech, navzájem si ocení oblečení a vytipují hospodu pro příští setkání. Chlapci proberou včerejší hokej, podiskutují o našich šancích na medaili a v rámci krátké historické sebereflexe se pohádají, jestli se víc ožrali loni u Čápa nebo před deseti lety ve Strojnické. Nevím, nebyl jsem u Čápa ani ve Strojnické, a už je mi jasné, že odtud taky brzo vypadnu.
Posadil jsem se do zeleného křesla. Nemyslel jsem na Karolínu, ani na Yvetu, ani na Vojtu, myslel jsem na sebe. Na svou pošetilost, s níž jsem se sem po dvaceti letech vypravil ulovit Karolínu. Na marnost své existence, která v posledních letech vykazuje nesrovnatelně víc ztrát než zisků. Na neschopnost odstřihnout se od kdysi nalezených hodnot a začít věřit taky nějakým jiným. Na neschopnost nacházet nové přátele a zachovat staré. Na neschopnost udržet ženskou, nebo si aspoň najít jinou. Fakulta je plná mladých a nezadaných, řekla mi Veronika, než za sebou naposledy zavřela. Ano. Mladých a ještě mladších. O neúnosně mnoho let mladších. Už jsem si stihl všimnout. Vyrostly v nových časech. Ve svých časech. Ani v seminářích už si s nimi nerozumím. Pořád samej Žert, pořád samí Zbabělci, pořád samej Havel, řekla mi jedna nezadaná před pár týdny. Pořád samej komunismus! Asi to bylo hrozný, ale copak nás se to ještě nějak týká?
Díval jsem se na ni. Pomačkaná, ale hezká. „Co se ti zdálo?“ řekl jsem.
Neodpověděla hned.
„Moc jsem nespala. Kdys říkal, že máš to zkoušení?“
„Proč?“
„Zavolám jedné kolegyni, aby za mě podepsala dovolenku. Ještě tady chci zůstat.“
„Ve čtvrtek,“ řekl jsem.
Vstala. Pořád pomačkaná, pořád hezká.
Zamilovat se už asi nedokážu. Na to jsem starej.
Naštěstí to nevadí.
Prach a šeď sedmdesátek vykreslená bravurně, až z toho člověku jde mráz po zádech. Žít v té době... krájet měsíce a roky, dvakrát ročně podniková rekreace, vše se opakuje, vše stejné, stejný marasmus, průměrnost, nemožnost utéci; jsem rád, že jsou tyhle doby pryč.
Zajímavá generační výpověď těch, kterým bylo před pětadvacetileti lety dvacet; generace, která prožila zlom 89 v čerstvé dospělosti, a tak možná lépe než kterákoliv jiná může porovnat před a po, tenkrát a poté, současný překot a zdánlivý klid tehdy před lety.
-----
„A ty?“ zeptal se.
„Učím na fakultě. Na pajdáku.“
„Yveta říkala, že děláš v novinách.“
„Dělal jsem, ale dávno jsem toho nechal.“
„Copak, neneslo to?“
„Peněz bylo dost. Chtěl jsem pomalejší zaměstnání.“ Dávno vím, že v životě můžu mít buď čas, nebo peníze. V poslední době volím čas.
„A co ty? Ženatej, nebo taky rozvedenej?“ obrátil se Radek ke mně.
„Ještě ne.“
„Ještě ne co?“
„Ještě ne rozvedenej.“
„Dokud jsi nesundal prstýnek...“ usmála se Yveta.
„Nemám rád gesta,“ řekl jsem. Zatím ho nosím. Ostatně vůbec nevím, kam se prstýnky po rozvodu odevzdávají.
Už nejsme mladí. Ještě nejsme staří. Je to banální, říkám si, ale bohužel ne proto méně pitomé. Je mi čtyřicet pryč, vlasy pryč, manželka pryč, děcko pryč. Zadýchaný nejsem, protože jsem nikam neutíkal. Ale když nastupuju do autobusu, hned z prvního schodu se chytím za zábradlíčko u řidiče a přitáhnu se.
Pokrčila rameny. „Vždycky je něco za něco,“ odpověděla.
Ano, něco za něco. Takhle platíme za konec bezčasí. Kdysi bývalo úplně normální, že se věci nehýbou a že po pěti, deseti i dvaceti letech všechny najdeme na původním místě. Každý obchod, každou hospodu a v ní každého chlapa na stále stejné židli.
Ještě docela nedávno sedávaly u těchto stolů spolužačky a opisovaly. Chartu. Několik vět. Dvanáct bodů. Každé prohlášení obvykle do zítřka pozbylo naléhavosti a do pozítří platnost. Nevadí, opisovaly jiná, další, nová, nejnovější. Holky ve stále stejných pletených svetrech, s kruhy pod očima a s permanentně zapálenou cigaretou.
Už tu nesedí ani jedna. Nejspíš se šly po těch letech převlíct.
„Víte, co nedokážu pochopit?“ řekl jsem polohlasem. „Jak jste mohl tenkrát vůbec vlézt do partaje, když se na to všechno díváte takhle?“
„Jak jsem mohl...“ pokrčil rameny. „Taky jsem o tom mockrát přemýšlel... Po válce byli jediní, kteří vypadali, jako že vědí, co chtějí. To jen já jsem nevěděl, co chtějí. Hodně věcí jsem nevěděl. Uvěřil jsem jim. Pochop... Ona ta hlavní myšlenka... té sociální spravedlnosti... Jenže se toho chytli darebáci. To se v dějinách stalo mnohokrát... A určitě ještě mnohokrát stane... No... A pak už jsem se bál. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že jsem se rozhodl špatně. Dlouho jsem si nedokázal přiznat, že svět, který vybudovali, je jiný, než jsem si přál já. Jeli jsme v rychlíku. Kdybych vyskočil, zabiju se. Občas jsem zkoušel sypat písek pod kola. Otec by si možná vzpomněl, kdyby chtěl. Pak přišel Dubček, spousta naděje všude kolem... A taky mi pomohl právě Toni. Zbavil mě předsudků. Došlo mi, že dějinám porozumíš, jen když porozumíš konkrétním lidských osudům, Pavle.“
K mým nejsměšnějším dospělým omylům patří vážné míněné pokusy o recyklaci vlastního dětství. Přibývá jich. Ještě před pěti, šesti lety by mě na srazech spolužáků ze základní školy nikdo nepotkal a ani teď se z nich nevracím nadšený. Ale chodím tam. Jako bych věřil, že má smysl sedět s nimi u stolu, mlčky si je prohlížet a poslouchat, jak šel jejich život, kdy a kde udělali chyby, kdy jim naopak pámbu přál, co od života ještě čekají a co všechno už ztratili, koho mají rádi a čeho se bojí a jestli jim někdy k něčemu bylo, že se tenkrát v září 1971 sešli ve třídě právě s námi a ne s kýmkoliv jiným. Jenže všichni mají do štěstí, že žijí právě tím dnem, který ráno nalistovali v diáři. Holky pohovoří o dětech, navzájem si ocení oblečení a vytipují hospodu pro příští setkání. Chlapci proberou včerejší hokej, podiskutují o našich šancích na medaili a v rámci krátké historické sebereflexe se pohádají, jestli se víc ožrali loni u Čápa nebo před deseti lety ve Strojnické. Nevím, nebyl jsem u Čápa ani ve Strojnické, a už je mi jasné, že odtud taky brzo vypadnu.
Posadil jsem se do zeleného křesla. Nemyslel jsem na Karolínu, ani na Yvetu, ani na Vojtu, myslel jsem na sebe. Na svou pošetilost, s níž jsem se sem po dvaceti letech vypravil ulovit Karolínu. Na marnost své existence, která v posledních letech vykazuje nesrovnatelně víc ztrát než zisků. Na neschopnost odstřihnout se od kdysi nalezených hodnot a začít věřit taky nějakým jiným. Na neschopnost nacházet nové přátele a zachovat staré. Na neschopnost udržet ženskou, nebo si aspoň najít jinou. Fakulta je plná mladých a nezadaných, řekla mi Veronika, než za sebou naposledy zavřela. Ano. Mladých a ještě mladších. O neúnosně mnoho let mladších. Už jsem si stihl všimnout. Vyrostly v nových časech. Ve svých časech. Ani v seminářích už si s nimi nerozumím. Pořád samej Žert, pořád samí Zbabělci, pořád samej Havel, řekla mi jedna nezadaná před pár týdny. Pořád samej komunismus! Asi to bylo hrozný, ale copak nás se to ještě nějak týká?
Díval jsem se na ni. Pomačkaná, ale hezká. „Co se ti zdálo?“ řekl jsem.
Neodpověděla hned.
„Moc jsem nespala. Kdys říkal, že máš to zkoušení?“
„Proč?“
„Zavolám jedné kolegyni, aby za mě podepsala dovolenku. Ještě tady chci zůstat.“
„Ve čtvrtek,“ řekl jsem.
Vstala. Pořád pomačkaná, pořád hezká.
Zamilovat se už asi nedokážu. Na to jsem starej.
Naštěstí to nevadí.
May 19, 2023
Prolínání se tři a třičtvrtě rovin - dobrý: výstavba bezva, jen časově se musí čtenář trochu orientovat.
Tematické zasazení - dobrý: ta mlžina mezi pravdou, imitací pravdy a domněnkami je bezva.
Délka knihy - už ne tak dobrý: princip vyplesklosti hl. postavy z dějin se dal pochopit na pár stranách, nemuselo bych jich být zase tolik.
Cestování časem - k nezaplacení: kam se hrabe Hermiona s Obracečem času aneb Harry Potter a Vězeň z Karlovky.
Tematické zasazení - dobrý: ta mlžina mezi pravdou, imitací pravdy a domněnkami je bezva.
Délka knihy - už ne tak dobrý: princip vyplesklosti hl. postavy z dějin se dal pochopit na pár stranách, nemuselo bych jich být zase tolik.
Cestování časem - k nezaplacení: kam se hrabe Hermiona s Obracečem času aneb Harry Potter a Vězeň z Karlovky.
September 6, 2020
Vyhnání němců, '68, normalizace, '89, postrevoluční "vystřízlivění", to vše se autorovi povedlo zachytit s uvěřitelnou nostalgií a ultimátním prolínáním časových rovin. Velký palec nahoru, jedna z nejsilnějších knih, co jsem za posledních 5-10 let četl.
March 6, 2017
Nemůžu být furt tak přísný a hrát si na drsňáka. Mé hodnocení plandalo někde mezi 3 a 4. Ale přiklonil jsem se nakonec k té čtyřce, protože to bylo příjemné čtení a navzdory profláknutému motivu - STB, starý režim, nový režim - to bylo dost přesvědčivé. Ani ten konec mi nevadil.
February 21, 2017
Zajímavé téma, trochu rozvleklé vyprávění. Finální imaginace či jak to nazvat mi do pojetí knihy příliš nezapadala a výsledný dojem ještě o fous srazila.
Displaying 1 - 11 of 11 reviews