„История на светлината“ е белетризирана биография на прочутия чешки фотограф Франтишек Дъртикол, който се сдобива със световна известност през първите десетилетия на ХХ век. Той е първият чешки фотограф, излагал публично актови снимки, и с времето се изявява като изключителен новатор и майстор на актовата фотография, в която съумява да прокара похватите на направлението ар деко, а в по-късния си период – и на кубизма и футуризма. Дъртикол има голяма заслуга за утвърждаването в родината му на фотографията като изкуство, а не като занаятчийска практика, за каквато е била смятана тя дотогава. Независимо от всичко това в зряла възраст творецът я изоставя и се посвещава изцяло на източните духовни учения, най-вече на будизма, който практикува и като учител. Наричан е „патриарх на чешкия будизъм“.
Романът „История на светлината“ проследява сложния житейски и духовен път на този необикновен творец от детството до старостта му. Той е и панорама на Европа, най-вече от времето преди Първата световна война и междувоенния период – вълнуващо време, белязано от съдбоносни исторически конфликти, но и от бурен прогрес в обществото, техниката и изкуствата.
Въпреки че се опира на изключително богат документен материал, романът е деликатна „история на душата“ на главния герой, в която планът на емоциите, усещанията, поривите, рефлексиите надделява над представянето на фактите. Проследени са и легендарните любовни истории на твореца, белязани от вечната му неудовлетвореност и стремеж към вътрешно съвършенство. „История на светлината“ е не само история на опитомяването на едно физическо явление за нуждите на едно високо изкуство, каквото е фотографията, а и история на търсенето и постигането на духовното, вътрешното просветление.
* Byt. Román ve dvou (spoluautorka Jana Šrámková; Brno: Host, 2025) * Lilliputin (Brno: Host, 2022) * Znamení neznámého. Rozhovory o spiritualitě (spoluautor Petr Vizina; Brno: Host, 2021) * Možnosti milostného románu (Brno: Host, 2019) *Dějiny světla. Román o fotografovi Františku Drtikolovi (Brno: Host, 2013) *Hra pro čtyři ruce. Málem milostné povídky (Brno: Druhé město, 2009)
Studoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii. Spolupracoval s časopisem Respekt, Českou televizí, Českým rozhlasem nebo Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. V současnosti je šéfredaktorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků.
Izcils romāns par čehu fotogrāfu Františeku Dritkolu, par kuru neko nezināju. Tas ir literāri aizraujošs romāns ikvienam, kas fotogrāfē profesionāli vai domā to darīt, bet tas ir arī aizraujošs romāns ikvienam, kas fotogrāfē ar mobilo telefonu, jo tajā ir ne tikai par fotogrāfēšanu, romānā ir dzīve, romānā ir filozofija, vēsture, māksla, idejas un, protams, arī mīlestība. Priecājos, ka atklāju šo grāmatu, jo arī romāns, šķiet, līdzīgi kā ar fotogrāfēšanu ir gleznots (rakstīts) ar gaismu.
"Prāts peld mirdzuma palos, pa istabu svilpo gaismas vējš, ik pēc brīža tev jāpierimst, lai klausītāji ievilktu elpu pirms lielā fināla."
Báječná kniha, která vás provede napříč kusem české historie. Dozvíte se spoustu věcí o fotografování, českém maloměstě i německém velkoměstě na přelomu století, pražské prvorepublikové smetánce i o Františku Drtikolovi samotném, samozřejmě. Moc mě to bavilo, všechny příměry a lehkost, s kterou Němec dovede fabulovat. Jen ten konec mě moc nebavil, posledních tak sto stran bylo maličko rozplizlých a na mě asi moc esotericky budhistických. Ale takový asi byl i Drtikol, žejo :)
"Mūs var atbrīvot tikai tas, kas ir mūsu būtība", - teic šī skaistā, filozofiskā, dzirdā grāmata par slavena čehu fotogrāfa dzīvi, likteni, gaismu. Man gribas piebilst, ka arī šādas grāmatas un viedi, vienkārši, patiesi cilvēki mums palīdz būt/kļūt brīvākiem un iecietīgākiem pašiem pret sevi un pasauli. Ļoti skaista grāmata, izdzīvoju, izbaudīju no visas sirds. Domāju, - būs šī gada TOP 1.
Kako izgleda priča ispisana zrakom svjetlosti? Postoji li takva uopće? Je li itko ikad uspio ukrotiti sunčevu zraku i ovladati njome dovoljno dugo da bi mu poslužila umjesto olovke ili nalivpera? Umjesto tipkovnice, u današnje vrijeme? Ne, zasigurno ne. U današnje se vrijeme nešto čarobno poput u sunčevoj zraci ovjekovječenih priča više ne ispisuje. Upravo suprotno! Takve su priče u današnje vrijeme popularnije no ikad prije; čini se kako su životi mlađih generacija podređeni njihovu stvaranju. No namjesto prirodne sunčeve svjetlosti u svojstvu pisaljke stoje svakovrsni umjetni filteri. Baš kao što šarenilo drvenih bojica oduzima prednost običnoj, dosadnoj grafitnoj olovci i bezbrojne mogućnosti suvremene tehnologije staromodnu fotografiju bacaju u drugi plan. Da, jer priča ispisana zrakom svjetlosti nije drugo do fotografije, a umjetnici iza tih priča su fotografi. Bar su nekoć, ne tako davno, bili. Premda je još tridesetih godina prošlog stoljeća njemački teoretičar kulture, Walter Benjamin pisao o umjetničkom djelu u doba njegove tehničke reprodukcije čini se kako tek danas doživljavamo potpuno rastakanje umjetnosti. Danas, kada više ne postoje originali koje bismo reproducirali ili pak danas, kada postaje nekorektno reprodukciju označiti takvom i sve što nas okružuje originalno je djelo. Danas, kada se gubi čak i aura o kojoj je Benjamin pisao, danas kada je sve blizu ma koliko daleko zapravo bilo. Ta je promjena najuočljivija upravo kod fotografije koja se, u posljednje vrijeme, otela iz domene umjetnosti i postala medijem. Jer, medij je poruka, a poruke što u svakom trenutku kolaju svijetom mjere se u milijardama. Vraćamo li se stoga u neku sretniju umjetničku prošlost i posegnemo li za životima pionira određenih umjetnosti, ne bismo li, ispunjeni nadahnućem, barem na trenutak pomislili kako je umjetnost još uvijek živa? Je li to razlog što je nagrađivani češki pisac Jan Nemec u središte interesa svog romana Povijest svjetlosti postavio Františeka Drtikola, jednog od najpoznatijih čeških portretista, fotografa dovoljno hrabrog da među prvima u svijetu oku svoga aparata izloži ono izvanjsko, a skriveno, ljudsku golotinju? Je li fotografov život obilježen proturječnostima bio dovoljan da se u pisanje uplete i mnogo više od samog autorskog interesa? Hvalevrijedna je predanost kojom je autor istražio fotografov život kao i pomnjivost pri oblikovanju istraženog u 414 stranica kojima se pokriva preko 50 godina jednog života. Pred čitateljevim očima dječak František, jedini sin u obitelji pribramskog trgovca, izrasta u mladića čiji su snovi o umjetničkom obrazovanju uništeni zbog loših ocjena, pretvara se u mladog fotografskog naučnika, najboljeg učenika munchenske fotografske škole i, potom, fotografa svjetskog glasa. Ipak, od fizičkog odrastanja bitnije su pažljivo iscrtane promjene u unutarnjim stanjima Drtikolova bića, kojima Nemec pristupa psebno oprezno, vrednujući njihovu krhkost i dodajući ljepotu njihovoj nestalnosti čime se Povijest svjetlosti svrstava uz bok ponajboljih bildungsromana. Upisujući strahove u njegovu svakodnevicu, sreću u njegove usamljenosti, osjećaje gubitka u ljubavne odnose i postavljajući ga na put neprekidnih zdvajanja, autor Františeku Drtikolu daje prijeko potrebnu, književnu nijansu života. Fotograf na stranicama knjige još jednom oživljava i to tako vjerno da podatak o postojanju stvarne osobe istog imena i prezimena, čije je postojanje u vremenu omeđeno određenim datumima, u čitateljevim očima postaje potpuno nevažno. Svjetlost je, sunčeva ili metafizička, gotovo neprestano osvjetljavala stazu Drtikolova života. Ona sunčeva pokazala mu je put iz malog grada, nagnala ga da krene u lov na ostvarenje snova i obasjala mu uspjeh u velikom gradu. Ona druga vrsta svjetlosti ukazala mu se tik prije no što će njegovo prvo životno svjetlo zgasnuti, kako bi mu pokazala izlaz, osvijetlila put prema budizmu, jednom od izama što su ih ljudi u Češkoj objeručke prigrljivali između dva rata, nadajući se kako će ti novi izmi biti bolji od starih koje su zamijenili. Na isti se način i svjetlost u Nemecovu romanu pretvara iz stvarnog, izvanjskog u ono unutarnje. Oba ta svjetla sjaje jednakim inteniztetom, no njihovi su snopovi bitno drugačiji i vode sasvim različitim putevima. Na mjestu gdje se sastaju stvorena je Povijest svjetlosti, prvi roman u kojem se svjetlost zrake sunca reflektira na svakoj od njegovih stranica. Prvi roman koji se može doživjeti i lirski i taktilno i jedan od onih kojima ne treba žanrovsko niti ikakvo drugo određenje. Život Františeka Drtikola nije bilo moguće svesti u okvire, a Jan Nemec potrudio se stvoriti roman dostojan tog života.
Una lectura "de las mías". En él me he encontrado, me he reconocido, he conocido a un fotógrafo que me fascina y me he inundado de luz (como suelo decir cuando algo me atraviesa). Me ha fascinado como la luz (una de mis obsesiones) está presente de todos los modos posibles, desde su uso en la fotografía hasta las descripciones y metáforas poéticas que Němec hace. Si alguna vez escribo una novela, me gustaría que tuviera el espíritu presente en esta. Mistérico y misterioso, poético y evocador, descriptivo y bellísimo. Sin duda una delicia que ha ido a mis favoritos.
Dějiny světla jsou nepochybně velmi kvalitní román, který mi toho spoustu předal, za což jsem ráda. Ovšem, abych byla upřímná, du-forma v kombinaci s postavou Drtikola a to, jak Jan Němec fabuluje taje jeho mysli, přestože mi to přijde jako skvěle udělané a věřím tomu, vůbec mi nebylo příjemné to číst. Neustálé hodnocení žen, fascinace tělem, pohlavím, sexem. Nic komfortního pro mě.
Joprojām nezinu, kādiem būtu bijis jābūt tiem īstajiem atslēgas vārdiem, lai “Gaismas vēsture” ātrāk atrastu ceļu uz manu sirdi? Bet nu man gribas to nosaukt izcilu darbu. Talants par talantu. Par cilvēku, kurš nemaz nesapņoja kļūt par fotogrāfu. Viņš gribēja zīmēt. Bet darīta to caur fotoobjektīvu. Tiesa gan, meklējot savu iekšējo gaismu, viņš atgriezās pie gleznošanas. Mākslinieks.
Nav pat svarīgi, ja tu nezini tādu čehu fotogrāfu Františeku Dritkolu (František Drtikol). Vienkārši ieskaties 20.gadsimta sākumā, apjaut dzīvas fotogrāfijas kārpīšanos ārā no sastingušajiem tēliem komercbildēs, kas taisītas uz lieliem godiem. Ieraugi cilvēciskus un mākslinieciskus meklējumus. Romāns parastais mijas ar saturiskām atsaucēm un pārspriedumiem. Prologs, epilogs, 6 nodaļas un Intermezzo (starpposms starp skaņdarba daļām).
Viena cilvēka dzīve. Liekas, skatījos Dritkolam pār plecu, meklējot kopā ar viņu visas gaismēnas un līnijas. Un esmu pateicīga uz grāmatas mugurējā vāka izlasītajām fotogrāfa Aināra Mazjāņa rindām, ka pirms pirms tam viņš nav zinājis Dritkolu un meties pētīt internetā, lai atskārstu, ko ir palaidis garām. Ziniet, tas ir to vērts! Mani ļoti iedvesmoja Františeka Dritkola fotogrāfijas, jo īpaši, ja tās ir 20.gadsimta sākums.
Sjajan Künstlerroman pripovedan u drugom licu (!) o izuzetno zanimljivom češkom fotografu Františeku Drtikolu. Kao roman o obrazovanju umetnika, ovo nije samo romansirana biografija, već i delo o perspektivi, o prirodi umetnosti. Iako bih voleo da je istorija svetla skrivena istorija sveta, ona je ovde apstraktno prikazana kao misaoni domet do koga Drtikol dospeva na dugom životnom putovanju od velike nesreće u rudniku srebra u Pšibramu, preko školovanja u Minhenu i zavidne karijere, sve do okretanja okultnom (budizmu, kabali) u poznoj životnoj dobi.
Drtikol, koji se inače proslavio svojim začudnim, geometrizovanim aktovima, nikada nije imao sreće u ljubavi. Preživeo je višestruke tranzicije, ratove, nemaštinu i društvene promene. Osvedočio je sopstvenim radom genijalno zapažanje Valtera Benjamina da su sredstva masovne tehničke reprodukcije temeljno izmenila naš pogled na stvarnost. Razmišljam o tome da je Drtikol, kroz novi medij, možda hteo da vrati onu izgubljenu auratičnost, da novim sredstvom dođe do starog efekta.
Ljubomir Nenadović je u Pismima iz Nemačke napisao da je pisanje fotografija misli. Neka mu bude.
Franta Drtikol byl fotograf ještě v temných dobách předselfietyčových. To je tak dávno, že na světě nebyly ještě internety a státníci byli státníci. Kdyby Drtikol žil dneska, tak by se asi hodně divil, jak špatná je kompozice fotky, kdy Drtikoz Faltýnek vochmatává starou Faltýnkovou ve Varech.
Ale Franta už je mrtvej. Což není zas tak překvapivý, když se narodil už někdy koncem devatenáctého století. To můj děda se třeba narodil mnohem později a už je bohužel taky pod drnem, za drnem, nikdo nesmí stát.
Dějiny světla jsou biografickým románem, kde autor mísí fakta a fiktivní subjektivní vnímání autora. Stejně jako když jsem naposledy vařil kuře a mísil maso a strašně hnusnou omáčku. Normálně se to moc nedělá, ale co je komu do toho. Narozdíl ode mne se ale Němcovi výsledek velmi vyvedl. Já kuře sice sežral, ale pak jsem teda dost kaděl. Kniha dopadla nadprůměrně dobře.
Inu, Drtikol vyrůstal v Příbrami a studoval v Mnichově a nakonec se usadil v Praze. Úplně skoro stejně jako já! Taky jsem se narodil jinde, než kde jsem studoval a než kde jsem teď! To je teda gól! Mám rád knihy se kterými se mohu identifikovat a mám rád fotbal, takže za mne dobrý.
Krom poutaveho vyprávění je i osoba a dílo Drtikola velmi zajímavé, takže je 9/10 o to jednodušší. Příběh obsahuje několik full frontálů a pořádnou dávku umča. Naskle!
Přečetla jsem jako e-knihu a teprve po dočtení v papíru jsem ochotná se s ní rozloučit. Trochu mě mrzí, že jsem objev jedné ze svých "největších" knih neučinila před tím, než to učinila evropská cena, i tak doufám, že Jan Němec bude mít čas přijet do Tábora. Fascinuje mě schopnost literárně vyfotografovat jak osud jednoho konkrétního člověka, tak celé společnosti na přelomu "starého" a "nového". Velmi mě napadalo, kdo bude jednou patřit mezi signifikantní postavy dalšího přelomu století, toho, co jsme zažili. Jednoznačně literární zážitek tohoto roku.
Prolog o neštěstí v příbramském dole, čtený jen pár dnů poté, co jsem navštívila příbramské hornické muzeum, byl čtenářským zážitkem, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Celý román byl dobře psaný, po chvilce zvykání na netypickou du-formu hodně zajímavý, možná o něco delší, než by být musel... Ale ten prolog, ten mě dostal nejvíc.
Když otevřeš tuto knihu, tak tě možná překvapí, že mluvím přímo k tobě, ale o pár stránek dál už této formě dialogu propadneš a pak si ani nevšimneš změny, ale najednou jsi ty sám Františkem Janem Drtikolem Němcem a začneš se topit v matně mléčném světle, které je tak hutné na omak a přitom si zachovává veškerou křehkost. Zjistíš, že Tvůj zrak nejraději spočívá na oblinách a zákrutech ženský křivek, zatímco stíráš bříškem palce hustotu mezi realitou a imaginací. Na pozadí klapotu dějin se budeš setkávat s největšími osobnosti té doby a budeš se snažit zachytit ty prchavé okamžiky. Tu a tam protančí clonou jako stín Isadora Duncanová. Tu a tam se zamiluješ. Všechno se to bude odehrávat plynule a ty budeš mít často pocit jako by jsi stál trochu mimo a jako by tě veškeré dění obtékalo, zatímco jsi zavřený ve svém ateliéru.
Možná tě nebude bavit pasáž vprostřed knihy nazvaná Intermezzo, ale nepřeskakuj jej, kdo jiný by ocenil tu zoufalou příchylnost ke druhé osobě? Možná se ti nebude líbit ani konec knihy prodchnutý ezoterikou a komunismem. Zatni zuby! Tím se život nezavršuje, všechno nakonec zůstane otevřeno tvé představivosti...
Hm. Hm. Nebýt těch posledních 70 stránek, tak dám hvězd pět... Až do té doby se mi knížka tak hrozně, hrozně moc líbila. Je to vážně dobře napsané, obrazná přirovnání přirozeně plynou po stránkách a v hlavě vzniká živý obraz s lehkým nádechem poetična... Každý řádek bylo čiré potěšení číst. Ale ta poslední část s duchovním vývojem šla trochu mimo mně. Trochu hodně. Možná, až budu starší, až budu trochu někde jinde... Kompozičně mi to v románu sedí, ale zase se mi na posledních stránkách trochu ztratilo ono potěšení z četby. Takže nakonec hvězdičky 4 s malým dodatkem, že to i tak rozhodně stojí za to.
Dějiny světla mi v knihovně ležely tak dlouho, až mi z toho bylo trapně. Ne a ne se k nim dostat. Zpětně vzato jsem ráda, že jsem takovej časovej lempl, že sem si je vzala do ruky až teď, kdy jsem si je mohla vychutnávat v dlouhých intervalech. Žádných pět minut v metru a deset minut při obědě. – Já ty Honzova knížky fakt můžu. Čtou se tak snadno jak slevovej leták, má naprosto boží popisy podléhající zákonům optiky, který nejsou tak dlouhý, aby vás nudily, a zároveň jsou natolik krátký, abyste si je s chutí přečetli a užili. Dialogičnost vyvážená metaforičností, všeho tak akorát. A ten jeho cit pro erotiku a smyslnost. Jó, jó, jó!
Hodně mě to bavilo a trochu překvapilo; čekala jsem něco méně čtivého a spíš víc literaturu faktu. Na druhou stranu nevím, jak moc se autor pouštěl do vlastních fantazií a co už je podloženo něčím reálným. Drtikolův vývoj od chlapce z hornického města, přes studenta fotografické školy, pražského bonvivána k člověku pohlcenému mystikou a jógou, je rozhodně zajímavý. Bavil mě i jeho vztah k ženám, ovšem tady si už nejsem jistá, jestli to není víc fantazie autora ... rozhodně je ale zajímavé si popisované situace, momenty v ateliéru a lidi, kteří zasáhli do Drtikolova života, vyhledat na jeho fotografiích
Mam za to, ze som v recenziach uplne marna, ale neda mi k tejto knihe nenapisat. Je to tretia Nemcova kniha, ktoru som mala moznost citat (najprv Moznosti milostneho romanu a Znameni neznameho). To, co ma pritahovalo na predchadzajucich dvoch, sa tu akymsi sposobom prepaja a nemyslim si, ze je tento roman vynikajuci len preto, ze je tak jemne, citlivo napisany (du-forma je dalsim plus). Najviac ocenujem vykreslenie procesu vytvarania fotografii. Je to graficky proces, v ktorom je autorom prave svetlo a clovek. S Drtikolom v atelieri alebo v dielni som uplne splynula. Je to velmi subjektivny pohlad na knihu z pohladu grafika, ale tu si ma ziskala najviac.
Pilnīgi neko nezināju par mākslinieku Františeku Drtikolu. Par fotogrāfiju pat īsti negribētos to saukt, lai gan tās ir fotogrāfijas, tomēr tās ir tik atšķirīgas no redzētā, kā glezna, iemūžināta foto kamerā. Skatījos viņa darbus ar apbrīnu. Un vēl lielāks apbrīns tam, ka cilvēks to visu var pārtraukt un nogriezt kā ar nazi. Varbūt pietika un viss bija jau piepildīts? Ļoti patika kā tas tika uzrakstīts. Kā tādi līdzvērtīgi, papildinoši partneri - viens ar kameru, otrs ar vārdu spēku.
Glavni lik ovog opsežnog bildungsomana je František Drtikol, svjetski poznati fotograf koji se proslavio umjetničkim fotografijama, osobito geometriziranim aktovima. Pratimo pola stoljeća njegova života: poslovne i umjetničke uspone i padove, nevolje sa ženama, društvo u kojem se kreće, boemštinu međuratne Čehoslovačke. Sve korektno, školski, povremeno i zanimljivo, a opet kao da nešto fali. Što? Pa nema velikih estetskih uzleta. Kod čitatelja, barem kod mene, ostavlja dojam ravnodušnosti.
Velmi poetický romám o životě Fotografa. Jemný i důrazný výběr významných událostí v životě Drtikolově, bez patetického obdivu nebo zbytečných soudů.
Posloucháno na Českém rozhlase, v pořadu Četba na pokračování. ---------------------------------------------------------- Jedna z nejpřekládanějších českých knih posledních let – o nejslavnějším českém fotografovi 20. století. To je román Jana Němce o Františku Drtikolovi Dějiny světla.
Pro rozhlas upravil Jan Němec. Čte: Michal Bumbálek Režie: Lukáš Kopecký Natočeno: v brněnském studiu Českého rozhlasu v roce 2016.
Říká se, že amatérský fotograf řeší fotoaparáty, profesionál objektivy a Mistr světlo. Fotografa Františka Drtikola oslovovali za první republiky Mistře a světlo ho skutečně provázelo celým životem, nejprve jako fotografa a později také jako duchovního učitele.
Muž rozporů Jako tolik jiných velkých umělců i Drtikol byl mužem protikladů. Je spojený hlavně s Prahou, kde měl za první republiky svůj slavný atelier na rohu Jungmannovy a Vodičkovy ulice. Ale pocházel z Příbrami a v Praze působil tak trochu jako dandy z maloměsta. Vystavoval na čtyřech kontinentech, vypracoval se ke světové slávě, ale jako živnostník dvakrát v životě zkrachoval.
Světovou slávu si vydobyl hlavně akty. Dnes se prodávají na aukcích za statisíce. V osobním životě ale neměl na ženy štěstí. Ještě před první válkou se bláznivě zamiloval do své modelky Elišky Janské, ta ho ale odmítala. Po válce se oženil s tanečnicí Ervínou Kupferovou, ale manželství netrvalo dlouho.
Drtil jsem kola, která mě svírala Mohl pohodlně žít ze své pověsti a slávy, ale mířil do jiných výšin. Na přelomu 20. a 30. let se Drtikol obrátil k buddhismu a prý i dosáhl nirvány, zrovna když kráčel po Václavském náměstí. V jeho životě ale byl ještě jeden rozpor, téměř trhlina: to když uznávaný duchovní učitel vstoupil v roce 1945 do Komunistické strany Československa a formálně v ní setrval až do své smrti (1961).
Jan Němec: Sebezkoumání je důležitá část života. Záleží jen na tom, co čtenář od literatury očekává Za životopisný román o Drtikolovi Dějiny světla obdržel brněnský spisovatel Jan Němec v roce 2014 Cenu česká kniha a Cenu Evropské unie za literaturu. Vypráví Drtikolův život především jako příběh světla. Toho vnějšího, s nímž Drtikol pracoval jako fotograf, ale i toho vnitřního, ke kterému se obrátil v druhé polovině života.
Čtivé a nesmírně přirozeně poetické (a díváš se jedlím pod sukně, svědil sám čas...). Na začátku mi vadilo použití 2. osoby a dlouho trvalo, než jsem si zvykla. Uvažovala jsem, nakolik to patří k poetice a nakolik je to umělá volba autora. Oceňuji vhled do motivů lidí (domýšliví a servilní Pražané, Karel Weinfurter při přednášce Procházky, děti nejsou přirozené, introverti vyhladoví po svém bytí, domýšlivost morálky...) a závěrečný dialog dvou já. Diskutabilních témat se kniha dotýká méně, než jsem čekala (nirvána, KSČ), ale zato poetičtěji. Některé osoby byly až nezvykle moudré(tatínek, profesoři v Mnichově). Možná jsem v závěru čekala důkladnější propojení motivu světla (fotografování, probuzení), ale možná má na tohle přijít čtenář sám.
Výpisky: "Nikdy tě nenapadlo, že by člověk běžně vnímal jen rubovou stranu látky světa, tu se zadrchanými nitěmi, neostrým vzorem a hrubými švy, nikdy tě nenapadlo, že pro oči vidoucích je vlastně látka světa utkána z druhé strany, ze strany zářícího vědomí."
Dokonalé, ale asi ne pro mě. Neboť buddhisticko mystický konec mě vůbec netankoval. Přerod v komunistu raději už úplně vynechán. Drtikol fascinující, Němec fascinující a stejně je to celé nijaké. Nebo já jsem teď nijaká.
Čtyři hvězdičky místo pěti dávám jen z důvodu, že jsem se místy ztrácela v myšlenkách, popisech a odborných termínech - což, přiznávám, je moje chyba, rozhodně ne autorova.
Ty hry se slovy a větami a metaforami mě uváděly v jakýsi trans, zabalily mě do příjemna a v bublině odkázaly někam do prostoru. Trvalo, než jsem se pak dokázala vrátit zpátky do reality.
Bez mučení se přiznávám, že o Františku Drtikolovi jsem před objevením tohoto "románu na motivy" nevěděla ani ň. A teď, po dočtení? Řekla bych, že mu vidím do duše. A nejradši bych ho objala, takový pocit to ve mně vyvolává, i když byl ke konci svého života asi šťastný. Kdo ví. Může se mi zdát, že mu vidím do duše, a přitom to mohou být jen střípky.
Jako vše ostatní, co Jan Němec napsal, i tuto knihu velmi doporučuji. Už jen kvůli tomu požitku z kvalitní četby.
Lēni baudāma grāmata, tāda bieza kā sīrups, intensīva, sablīvēta. Brīnišķīgi mākslinieciskās izteiksmes līdzekļi. Man netraucēja, ka neko par čehu fotogrāfa F. Dritkola dzīvi pirms grāmatas lasīšanas nezināju, šis biogrāfiskais romāns uzbur priekšstatu par 19./20.gs. sākuma dzīvi Čehijā. Brīžiem nedaudz traucēja stāstījums otrajā personā.
"Virs upes tu izgaršo vakara gaismu, kas joprojām garšo mazliet rūgtena, lai gan briedusi visu dienu."
"[..], beigu beigās jūs palikāt rēgojamies viens otram pretim kā divi mieti, kas iedzīti iztukšota zivju dīķa dubļainajā dibenā, no apakšas pūstoši, no augšas izkaltuši."
"[..], ego ir kā lentenis, kas ielaists prāta gremošanas traktā un ik brīdi pieprasa rijamo."
Ļoti jau nu filozofisks darbs par mākslu un esamību, ēnu un gaismas zibšņu izraibināts. Drtikols gan īpaši nesimpatizēja, bet nav jau obligāti. (Izlasīju tikai tāpēc, ka atcerējos šo grāmatu no kāda aizmirstama cilvēka grāmatplaukta, un ceru, ka tas palīdzēs simboliski nolikt plauktā ne vien grāmatu, bet arī cilvēku)