Polyxena z Lobkovic - Obdivovaná i nenáviděná první dáma království

by Marie Ryantová

Jedna z „žen české renesance“, dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava z Pernštejna a španělské dámy Marie Manrique de Lara, manželka nejprve jihočeského magnáta Viléma z Rožmberka, poté vůdčí postavy české katolické šlechty Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, je jakýmsi prototypem šlechtičny sklonku renesance a nástupu nové, barokní doby. Polyxena z Lobkovic (1566–1642) v monografii historičky Marie Ryantové vystupuje jak v roli představitelky nejvyšší šlechty českých zemí, správkyně svých statků, která uměla v případě potřeby sama úspěšně hospodařit, tak v roli ženy politicky aktivní. Asi nejvíce se takto zapsala do obecného povědomí tím, že po pražské defenestraci v roce 1618 poskytla ve svém domě útočiště svrženým královským místodržícím Slavati a Martinicovi. Kniha M. Ryantové ukazuje i další z důležitých tváří Polyxeny, její katolickou zbožnost, kterou sdílela se svým druhým manželem a jejíž odvrácenou stranou bylo nesmlouvavě přísné zasahování proti nekatolíkům na vlastních panstvích po porážce stavovského povstání.

521 pages, Hardcover

First published January 1, 2016

Reviews

[Barbora Jirincova · Rating 4 out of 5]

Z odborného hlediska je to nepostradatelná kniha. Jedna z mála (nekráloven) velkých žen české historie se konečně dočkala své monografie. Autorka dokresluje její příběh barvitým popisem reálií, z nichž mnoho vychází z jejího dlouholetého zájmu o dějiny ženy a rodiny.
Ze čtenářského hlediska ale musím říct, že těch odboček bylo příliš mnoho a někdy šly až příliš daleko. Navíc Polyxena zde působí příliš dokonale, příliš černobíle. Autorka občas kritizuje Janáčkovo zpracování, které vykreslil v Ženách české renesance. Ano, víme, že Josef Janáček šel často ve svém vyprávěcím stylu za hranici prameny ověřitelných faktů. Ale jeho Polyxena byla přeci jen reálnější, uvěřitelnější a tak nějak živější. Ale každý nemůže být vypravěč jako Josef Janáček. Někdo také musí přinést fakta a myslím, že Marie Ryantová zvládla svou úlohu bez úhony - tedy pohybovat se na hraně odborné a čtivé literatury.