إنه آخر يوم في الحرب العالمية الثانية، تشيكوسلوفاكيا تتزين بأعلام حمراء وزرقاء وبيضاء، والبنات يحملن الزهور ويخترن عشاقا من بين الجنود. مقاتل واحدٌ لن يمكنه أن يحبّ أحدا لوقت طويل، مصابٌ بطلق ناريّ في عموده الفقري، وبأشباح الحرب في كوابيسه الليلية. صراخ هذا المقاتل المُقعَد وبكاؤه المخيف يدفعان ممرضة لتسأله: ما بك؟
"فولادو" يروي زمن الحرب والمقاومة، يروي حكاية قريةً صغيرة في الجبال، أوت شبابا أمسكوا السلاح وأحبوا القرويات، وقتلوا النازيين كلما سنحت لهم الفرصة. وفي مسار الحرب ربما يفقد المقاتل المنتصر أكثر مما يكتسب، الحرب لا تترك شيئا على حاله أبدا و"فولادو" يعرف تماما أن أحدا لم ينج من الحرب، وأن كل ما تبقى هو أشباح تهاجمه ليلا في كوابيسه، وتزوره صباحا في موعدِ زيارة المرضى.
Na strednej som od Mňačka prečítal Ako chúti moc a Oneskorené reportáže, na Smrť sa volá Engelchen nevydalo. A dobre tak - nie je to kniha, na ktorú by som vtedy mentálne stačil. Vojna je zloba, to Mňačko výborne zachytil. Škoda len toho socialistického realizmu, čo už sa mu začal vmiešavať do písania - keď Rus, tak statný, umný, čestný a ak náhodou aj komunista, tak ešte minimálne aj pekný. Inak naozaj dôležitá kniha, prečítajte si.
PEKNÉ VETY "V horách sa tuho žiali, ale rýchlo zabúda." -- „Musíme byť múdri, Voloďa...“ Hlúpučká. Múdri. Tu sa končí všetka múdrosť sveta. Prísni musíme byť, lebo by nás bolo škoda. -- "Všetky nemocnice sveta zachránia za desaťročia sotva toľko životov, čo zničil jeden rok vojny." --
انتهت الحرب .. لكن لم تندمل جراحها .. هناك أشياء يستحيل نسيانها ..
تدور أحداث الرواية حول أحد الثوار يدعى ( فولادو ) الذي يصاب اصابة خطيرة في آخر أيام الحرب العالمية الثانية .. ليدخل المستشفى و يبدأ في حكي قصته للمرضة ( إليشكا ) .. و يبدأ زملاؤه القدامى في زيارته ليكتشف ما حدث بعد إصابته ..
الرواية جميلة و ممتعة .. و أكثر ما أعجبني في الرواية هو الجانب الإنساني لبطل الرواية ..
من المواقف المؤثرة في الرواية .. لحظة اعدام الضابط الألماني ..
ما الذي يجعلني أقتل هذا الرجل الذي ترك في نفسي شعورا طيبا .. و لماذا عليّ قتله ؟ ربما سنكون أصدقاء في ظروف أخرى . و هل هذا صحيح ؟ و هل يمكنني فعل ذلك ؟
Κάτι έχω πάθει αυτές τις μέρες και θέλω να διαβάζω ιστορίες σχετικά με τον Β' Παγκόσμιο Πόλεμο. Έτσι, μετά το υπέροχο "Και οι δώδεκα ήταν καθάρματα", είπα στο καπάκι να διαβάσω ένα ακόμα βιβλίο σχετικά με τον συγκεκριμένο πόλεμο, αλλά αυτή τη φορά από μη αγγλόφωνο συγγραφέα και κατά προτίμηση αυτοβιογραφικό ή, τέλος πάντων, με αυτοβιογραφικά στοιχεία. Και επέλεξα το συγκεκριμένο, που μάλιστα αγόρασα πριν δυο-τρεις μέρες. Λοιπόν, πολύ δυνατό βιβλίο, πολύ ειλικρινές και σε σημεία αφόρητα ρεαλιστικό, ο συγγραφέας συμμετείχε στην Αντίσταση κατά των Ναζί σαν παρτιζάνος στη Σλοβακία και αυτό φαίνεται από την εξαιρετικά ζωντανή και γλαφυρή αφήγηση: Μόνο κάποιος που έζησε τέτοιες εμπειρίες, θα μπορούσε να γράψει έτσι μια τέτοια ιστορία. Το alter ego του συγγραφέα, είναι ο Βολόντια, ο οποίος βρίσκεται στο νοσοκομείο μετά το τέλος του πολέμου, τραυματισμένος σοβαρά και καθηλωμένος στο κρεβάτι, με έναν γιατρό και μια νοσοκόμα να τον φροντίζουν όσο γίνεται καλύτερα μέχρι να βελτιωθεί η κατάστασή του, με τον ίδιο να σκέφτεται όχι μονάχα τον τραυματισμό του, αλλά και όλα όσα έκανε και έζησε κατά τη διάρκεια του πολέμου, όντας μέλος των Παρτιζάνων. Έτσι, με τον συγγραφέα να μας πηγαίνει συχνά μπρος-πίσω στον χρόνο, γινόμαστε μάρτυρες ενός χρονικού γεμάτου με βία, πόνο, φόβο και τρόμο, αλλά ακόμα και με έρωτα και με όνειρα για μια καλύτερη ζωή. Το βιβλίο διαθέτει άφθονη δράση, διακριτούς χαρακτήρες και κάθε είδους εικόνες και συναισθήματα, ενώ προσφέρει και λίγη τροφή για σκέψη σχετικά με τον πόλεμο, τη ζωή και τον θάνατο. Για μικρές λεπτομέρειες δεν του βάζω πέντε αστεράκια, πάντως σίγουρα με καθήλωσε και με έβαλε σε σκέψεις. Στη συλλογή μου έχω ένα ακόμα βιβλίο του, το "Η γεύση της εξουσίας", που επίσης αγόρασα πριν λίγες μέρες.
Smrt si říká Engelchen je knížka slovenského autora Ladislava Mňačka, kterou jsem shodou náhod objevila v antikvariátu a za směšných 10 korun si ji odnesla domů. Mě hrozně baví tyto antikvariátní poklady, hlavně, když se do nich začtu a zrazu zjistím, že jsem si domů skutečně donesla poklad, to je moje největší knihomolská radost. Tuto knížku jsem si okrajově pamatovala z gymnázia, kdy jsem ji spomínali, ale už jsem si nepamatovala o čem vůbec je. Jde o příběh partyzánských bojů v posledních měsících druhé světové války, který se paradoxně neodehrává na Slovensku, jak bývá u tohoto tématu zvykem, ale děj se soustředí kolem kopaničářské vesnice Ploština nacházející se v zlínském kraji. Ladislav Mňačko je nejenom spisovatel, ale taky publicista a při psaní tohoto díla vycházel ze svých vlastních osobních zkušeností, sám se zúčastnil partyzánských bojů kolem Ploštiny a to dodalo příběhu ten další pro mě hodně důležitý rozměr, z toho textu je ten osobní rozměr rozhodně cítit. Ladislav Mňačko píše o osudu Ploštiny, jejich lidí a partizánech, který v té nejpohnutější době žili ve vzájemné symbioze i v období, kdy za jakoukoliv ilegální činnost hrozil ten nejkrutější a nejpřísnější trest. Je to příběh o prostých lidech, dobrých úmyslech, boji o svobodu, ale i o vině, lásce a bolesti. Líbil se mi styl, kterým Mňačko píše - jednoduše, ale zároveň poutavě, přirozeně a zajímavě, vtáhne vás do děje a vy máte pocit, že jste v tom lese vedle těch partyzánů, cítíte ten kouř a třesete se zimou a vlhkem spolu s nimi. Věnuje se běžným věcem a prostým lidem a to dodáva jeho příběhu neskutečnou sílu. Jednoznačně jedna z nejlepších knih s tématem druhé světové války. Víc takových antikvariátních pokladů prosím.
Nikdy som si však nepoložil otázky typu: Prečo sa človek stal partizánom? Ako sa ním stal? Ako žil? Kde žil? Ako a proti komu bojoval? Ako sa cítil? Bol to hrdina alebo zbabelec?
Odpovede som našiel v tejto dvestostranovej knihe. Priblížila mi posledné dni druhej svetovej vojny na horách na Moravsko-Sliezskom pomedzí, krutosť nacistických Nemcov a odvahu slovenských partizánov, ktorí bojovali za náš štát a za našu budúcnosť.
Mňačko však partizánov nijako neidealizuje, vykresľuje ich ako obyčajných ľudí, ktorí cítia strach, bezmocnosť, dopúšťajú sa chýb a podliehajú emóciám. Podarilo sa mu veľmi dôveryhodne a záživne opísať život v partizánskej skupine - aké je to robiť rozhodnutia, ktoré môžu pre členov skupiny znamenať život alebo smrť, aké je to vidieť zomierať priateľov, aké je to stáť zoči voči nepriateľovi so zbraňou v ruke. Sám Mňačko bol totiž partizánom a román v sebe nesie množstvo autobiografických prvkov.
Mňačkov rozprávačský štýl si vás získa, raz vás úplne pohltí a prenesie do minulosti, hneď na to vás vráti do prítomnosti a donúti vás zamyslieť sa nad vlastným životom. Smrť sa volá Engelchen stojí za prečítanie.
Toto je kniha! Jedna z tých, ktoré si treba periodicky i neperiodicky predčítať a vracať sa k nej ako k mementu. Výstrahe, ktorá by mohla pomôcť prekonať ničotnosť tmy. S Mailerom, Mychailykom a Remarquem top kniha s (aj) vojenskou tematikou.
Na Smrť sa volá Engelchen som si počkala do svojich takmer 30-ich rokov. Pre mnohých je Mňačko postrachom povinnej školskej literatúry, ale je to iba na škodu. Prečítala som jeho Oneskorené reportáže i Ako chutí moc a jeho štýl písania bol vždy pohlcujúci.
Smrť však bola celkom iným zážitkom. O surových vojnových zážitkoch som sa už čo-to načítala, ale v tejto knihe to bolo akoby po prvý raz. Narozdiel od modernej literatúry, ktorej štýl je viac efektný ako hĺbavý, sú vnútorné monológy hlavnej postavy na nezaplatenie. Aj napriek hrôze a krutosti, ktorá srší z deja, sa kniha číta veľmi dobre.
Ako vždy však netreba zabúdať, že svet nie je čierno-biely.
لعل ألم الرصاصة التي استقرت في عموده الفقري واصابته بالشلل كان اهون من ألم الرصاصة التي اصابت قلبه حين رأى الادخنة تتصاعد من بلوشتين، تلك القرية الصغيرة الطيبة التي احرقها جنود الجوستابو بمن فيها.
فولاد، شاب من تشيكوسلوفاكيا، يرقد في المشفى ويروي لأليشكا الممرضة الحسناء عن أهوال الحرب وويلات الليالي العصيبة التي قضاها هو وزملاءه الثوار في الجبال والغابات لمقاتلة الجنود النازيين المحتلين بآلياتهم الحديثة وكلابهم الألمانية المدربة آكلة لحوم البشر.
انتهت الحرب العالمية الثانية، لكن مازات الكوابيس والاشباح تطارده ليلا ونهارا. هزمت ألمانيا النازية وانتصرت روسيا ورفرفت اعلامها، أما فولادو فلا يدري إن كان انتصر ام هزم.
الجميل في الرواية ابرازها للجانب الانساني في أشد الاوقات عنفا وقتامة، حين احرقت بلوشتين، حين اعدم الثوار الظابط الألماني، حين امسك بتر برشاشه الاوتوماتيكي وأخذ يمطر كتيبة أس أس الألمانية بوابل من الرصاص.
لا يا انجلخن ليس الآن لن تتمكن مني الآن، هكذا كان يردد فولادو دائما.
Skvělý autobiografický román z konce druhé světové války, který ale válku popisuje z pohledu méně obvyklého, totiž z pohledu partyzánů. Mňačko nic nepřikrášluje ani neidealizuje a já se díky němu dozvídám o dalších zvěrstvech páchaných nacisty pár dní před koncem války.
Veľmi silný príbeh zo života partizána ku koncu vojny. Človeku dá pocit, že nech je spoločnosť momentálne v hocijakom stave, že má zmysel robiť všetko preto aby sme si zachovali mier, aby dobre bolo, aby sme neprišli o ľudskú dôstojnosť a seba samých.
4,5* Smrt si říká Engelchen je i přes svůj útlý rozměr mnohovrstvá knížka. Popisuje konec války z pohledu partyzánů, kteří žili na Ploštině. Je to nečernobílý román, postavy jsou všední, kluci i holky, kteří se rozhodli, že budou bojovat za svou vlast, protože ji milují. A pak tu jsou obyvatelé Ploštiny, kteří bojovali proti Němcům tím, že partyzánům pomáhali. Tito kopaničáři totiž také byli bojovníci na které by se nemělo zapomínat 🙏. Přijde mi, že celá kniha je vlastně o hledání spravedlnosti v nespravedlivé době, o vině a nevině, uvědomění si, že dostat spravedlnosti pomstou je nedostatečné, ale že i toto zjištění honbu za pomstou steijně nezastaví. Doufám, že se ho Eliška dočká 🙏 PS Matka Rašková mi dává kořenářka-ze-Želar vibe
Knihy s vojnovou tematikou skoro nečítam, ale táto ma milo prekvapila. Inšpirovaná skutočnými udalosťami pred koncom 2.sv vojny, udalosťami, ktoré sa odohrali v Javorníckych a Beskydských lesoch...o to mi bol príbeh partizánov bližší, že miesta deja aspoň okrajovo poznám. V každom prípade je vojna svinstvo a ani obete z nej nevyjdú s čistým štítom!
V predslove k vydaniu z roka 1990 Mňačko píše, že Engelchen bola skutočná postava, jeho skutočné meno bolo Nengelken. Nevie niekto, ako tento Nengelken skončil?
"الموت يُدعى إنجلخن" تتحدث الرواية أحد الثوّار "فولادو" الذي يُصاب برصاصة في عموده الفِقري آخر أيّام الحرب، لكن أكان الشلل الذي أصابه أهون عليه من رؤية بلوشتين تحترق؟ القرية الصغيرة التي أُحرقت بمن فيها! بعد إِصابته يدخل فولادو إِلى المستشفى ويروي لأليشكا تلك الممرضة الحسناء عن أهوال الحرب وما مرَّ عليه من أهوال وليالٍ عصيبة هو وزملاءه الثوّار في الجبال والغابات لمحاربة النازيين المحتلّين لأراضيهم. انتصرت روسيا على ألمانيا النازيّة، لكن الأشباح والكوابيس بقيت تطارد فولادو، فهل سينتصر عليها يومًا؟ الشيء الجميل في الرواية هو إِبراز الجانب الانساني لبطل الرواية "فولادو" في أشد الأوقات ظُلمًت وعنفًا، أُحرقت بلوشتين وعُدِم الضابط الألماني وأُمطر الرصاص على الكتيبة الألمانية.
Aj keď SNP považujem za svetlý moment našej histórie, až doteraz som asi žiadnu knihu z domáceho partizánskeho prostredia nečítal. Od Mňačka mám zbehnutú iba povinnú literatúru týkajúcu sa neskoršieho režimu. Určite to bola škoda, v tejto knihe je všetko: vnútorné monológy, prestrelky, morálne dilemy či láska. Mňačko celý čas osciluje medzi prítomnosťou a nadhľadom, vie dobre popísať čo sa vtedy dialo v ňom, ale celou knihou sa nesie téma toho, ako sa s tým vyrovnať (spoiler: ťažko). Zamiloval by som si ju na strednej škole a nadšený som aj dnes.
Na strednej som sa uspesne vyhybal povinnemu citaniu ale ako sa hovori: "Na niektore knihy musi clovek skratka dospiet". Po docitani romanu som este dlho rozmyslal, a to je vacsinou znak vynikajucej literarnej tvorby. Clovek tu pochopi ze sloboda ktoru tu teraz mame nie je zadarmo a co pre nu museli predosle generacie urobit. Kniha perfektne opisuje zivot partizanov v lesoch a co sa mi pacilo ze je tam kopec lokalit, geografickych bodov, ktore mozete aj dnes najst na google mapach a ich sa tam pozriet. Perfektne dielo!!!
Okolnosti sa k zlému dokážu zmeniť behom chvíľky, a potom dej nabral veľmi rýchly spád.
Zaujímavý pohľad do života partizánov. Skvelý popis organizácie a procesov (napr. partizánsky súd), manévrov a akcií. Nemenej zaujimává (a často snáď aj viac nebezpečná) bola podpora v "doline".
Osudy, odvaha, riskovanie a obetavosť (Marta) ľudí počas okupácie. Pre moderného človeka asi len veľmi ťažko predstaviteľné.
Tak som si po dlhej dobe konečne prečítal niečo zo slovenskej literárnej scény. Smrť sa volá Engelchen je stará kniha, ale zachcelo sa mi prežiť udalosti 2.svetovej vojny a partizánskeho hnutia na Slovensku. A veru bola to dobrá voľba. Pútavý vojnový román približuje partizánov v odboji, život dedinčanov na kopaniciach, pohraničné manévre, znalosť hôr, ale aj vojnové besnenie nacistov. Dotkneme sa aj morálky v situácii či je hodné zabiť Nemca, dezertéra, ktorý sa vzdá, pretože už ma dosť vojny a zabíjania, alebo ho nechať na žive? Ako sa robia osudové rozhodnutia počas vojny? Román má črty autobiografie Ladislava Mňačka, ktorý sám bojoval v odboji. Nádej a beznádej sa tu prelínajú, smrť vysí na vlásku a rovnako aj výčitky svedomia, ktoré neustále dobiedzajú tých, ktorí sami zbraň používajú, cítia jej moc, jej silu, ale aj tak nedokážu ochrániť svojho druha, brata, otca, dedinu či priateľov. Keď sa boj skončil ako žiť? Ako žiť po 6 rokoch okupácie, keď vám ostanú zodraté baganče, blúza z hrubého súkna, zaplátaná košeľa, a esesacke nohavice? V handri máte zabalený holiaci strojček, tri tupé žiletky, kúsok motúza a vreckový nožík. Viacej nič. Málo, či veľa na začiatok nového života? Myslím, že toto dielo právom patrí k slovenskej klasike. Som rád, že som ho prečítal.
Sám Mňačko je kontroverzný autor, ktorý sa po vojne najskôr pridal ku komunistom, aby neskôr plný desilúzie a odporu voči komunistickému vedeniu opustil stranu a emigroval do Izraela a neskôr po sovietskej invázii v 1968 do Rakúska.
Jako bys četl Hemingwaye. Zraněný partyzán ležící na nemocničním lůžku se ve vzpomínkách stále ještě ptá, Komu zvoní hrana, ani láska a péče zdravotní sestry mu totiž ještě několik kapitol nedovolí říct definitivní: Sbohem, armádo. Proti americkému mistrovi vyprávění a krátkých vět je to celé ale mnohem pomalejší, chtělo by se říct utahanější. K nijak zvlášť živě vylíčeným krutostem války jsi otupělý. Ale možná to tak má být. Přesně tím způsobem totiž Voloďa Elišce (a tím samozřejmě tobě) vypráví. V Mňačkově válce není hrdinů, alespoň ne těch s puškou v ruce. Zatímco si chlapci hrají na vojáčky, ždímá zápletka život a vůli k němu z těla židovské milenky hlavní postavy, jen aby ji – jen pár stránek před koncem – za její sebeobětování položila na oltář závěrečné pointy. Děsu, hrůz a nešťastných osudů je v knize víc, než mostů vyhozených do povětří a přepadených německých konvojů. O ty totiž vůbec nejde. Spíš než na diverzantské akce se autor soustředí na to, co si kvůli nim musí prožít lidé, kteří jejich strůjce ukrývají. Válka není spravedlivá, což ostatně demonstruje rozuzlení knihy. Naději vesničanů na lepší život po jejím skončení sežehne žár plamenometů jednotek SS. Naopak lazar vstává z postele jako fénix z popela odměněn (za co vlastně?) bezvýhradnou láskou mladé a neposkvrněné zdravotnice. A přitom netuší, jakou bídu v jeho zemi už za chvíli rozpoutají rudí komisaři, kteří na pozadí celého příběhu horlivě shánějí podpisy ke vstupu do strany.
Ο θάνατος λεγόταν Ένγκελχεν Πολύ καλό. Το βιβλίο ‘’Ο θάνατος λεγόταν Ένγκελχεν’’ είναι το πρώτο βιβλίο του συγγραφέα και είναι αυτοβιογραφικό. Μιλάει για το τέλος του Β’ Παγκοσμίου πολέμου όταν ο ίδιος ο συγγραφέας είχε εισχωρήσει σε μια ομάδα παρτιζάνων. Στο βιβλίο, ο συγγραφέας, ξεκινά την εξιστόρηση του από το τέλος.
Ο πόλεμος έχει τελειώσει και ο ίδιος βρίσκεται στο νοσοκομείο με πληγωμένα πόδια. Με τις φροντίδες του γιατρού και της νοσοκόμας προσπαθεί να σταθεί ξανά στα πόδια του, ενώ πέρα από αυτή την τραυματική σωματική εμπειρία, αναπολεί από την αρχή πως μπήκε στην ομάδα των παρτιζάνων, τους συντρόφους του, τις επιχειρήσεις που έκαναν, την φρίκη του πολέμου, τον έρωτα, τους απλούς ανθρώπους του χωριού που τους βοηθούσαν, τους αφανείς ήρωες που πλήρωσαν με την ζωή τους για τούτη την βοήθεια. Οι χρόνοι εναλλάσσονται μεταξύ στο τώρα και στο παρελθόν στην διήγηση του αφηγητή κρατώντας το ενδιαφέρον του αναγνώστη. Ο Μνάτσο πότε βρίσκεται στην σκληρή πραγματικότητα του νοσοκομείου, ένας νέος 24 χρόνων ανήμπορος να κουνήσει τα πόδια του, πότε στα βουνά μαζί με τους συντρόφους του. Άνθρωποι, γεγονότα και αξίες, όλα αναθεωρούνται μέσα στο μικρό δωμάτιο του νοσοκομείου.
Moja prvá kniha o partizánskom hnutí. Nebolo to ľahké čítanie, zato veľmi vierohodné. Úplne som sa vcítila do hlavnej postavy Voloďu, do jeho vnútorného aj vonkajšieho prežívania, zdieľala s ním jeho lásku k Ploštine, Marte a vlasti. Za mňa jedna z najlepších kníh slovenskej literatúry.
"Rozmýšľal som o zmysle nerovného boja. Čože vlastne robíme, aký to má význam? Hŕstka tridsiatich neskúsených, mladých mužov. Čo zmôže proti dokonale organizovanej nemeckej mašinérií?...
Pravdaže, náš boj nie je len symbolický, i keď jeho hlavnou váhou je mravné vedomie národa, ktorý zveličuje správy o našej činnosti, vytvára o nás legendy a sám sa dvíha na odpor, primerane k možnostiam, ktoré sú vďaka zrade niekdajších mocných viac než obmedzené. "
Neviem, či je to témou, výberom postáv alebo spôsobom autorovho podania príbehu, ale kniha ma rozhodne veľmi nadchla. Striedanie dejových línii vždy v ten správny moment veľmi citlivo a výstižne znásobuje váhu rozprávania o už aj tak ťažkej téme, nehovoriac o tom, že je založená na autorových vlastných skúsenostiach. Výber hlavného hrdinu tiež hodnotím veľmi kladne, hlavne kvôli jeho realistickému vykresleniu a vnútorným monológom, ktoré čitateľovi navodzujú ešte viac emócií než samotný dej. Dohromady z toho vzniklo dobre vyvážené, napínavé a emotívne dielo, po ktorom by som určite siahla znovu.
Páčilo sa mi to. Bolo to trošku chaoticky napísané, občas som sa stratila, ale ako celok je táto knižka veľmi reálny pohľad do časov vojny a partizánov, ktorý určite stojí za prečítanie, pretože už neukazuje tak celkom vplyv vojny na chudobný ľud, ale skôr rebéliu, ktorá v tej dobe pomaly vznikala a strach, s ktorými museli ľudia v tej dobe žiť.
1 hvězda dole, protože i když je to jasně non-soc-realismus, trocha toho době poplatného patosu tam zůstala. Hodnotím i tak velmi vysoko. Jako vypravěč je Mňačko naprostý dýmař. Jinak ale krásná kniha, opravdu. Osud kopaničářské vesnice je zastíněn osudem Lidic, podobně jako Palach zastiňuje další pochodně. Je to nefér. Tak to aspoň řekněme. Silný text.
I haven't read such a great book in a long time. Truly it blows your mind. Even though it was written a long time ago, after WW2, I think this book has still much to say. I recommend this book to anyone, who is interested in society and its manners.