Dešťová hůl

by Jiří Hájíček, Lucie Zajíčková (Cover)

Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považujeza správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.

Genres: Czech Literature, Contemporary, Novels, Audiobook, Fiction

280 pages, Hardcover

First published January 1, 2016

About the author

Jiří Hájíček vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů Zloději zelených koní. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku.

Reviews

[Tomáš Fojtik · Rating 5 out of 5]

Do Hájíčka se mi vlastně vůbec nechtělo, ale když už o něm mluví i lidi, kterým jejich čtenářské choutky věřím, musel jsem to zkusit. A víte co? Jsem nadšený. Ta kniha je o lidech, kteří hledají klid a o vesnici, která vymírá. Místy je to melancholické, ale není to kýčovitě sentimentální. Je v tom hodně člověčiny, několik pozoruhodných příběhů a především: je to napsané přesně tak, jak si přeju, aby se knihy psaly. Hájíček mě měl v hrsti prakticky od druhé stránky (ok, druhé obrazovky - četl jsem to na Kindlu). Některým hrdinům jsem držel pěsti, jiným jsem přál, aby je osud dostihl... Prostě, prožíval jsem to a nemohl jsem se dočkat rozuzlení. Jiří Hájíček si zaslouží veškerou pozornost, kterou v poslední době má. Roste do velkého spisovatele.

[Zuzulivres · Rating 3 out of 5]

Dobre napisane aj pribeh zaujimavy, za to su tie 3.5*, ale nieco tomu chybalo. Postava Terezy patri do mojej sukromnej top3 najotravnejsich literarnych postav za rok 2024, patri jej 2.miesto hned za Agnes zo Shuggieho B. No ale zasa vidite, aj takto sa zapisuju postavy do povedomia citatela 😂

[Pečivo · Rating 3 out of 5]

Fujtajxl to bylo sladký. Hájíčkovi se povedlo něco, co bych z fleku doporučil moji mámě i moji babičce. Mámě a babičce sem naposledy doporučil novou sekačku na chalupu, takže je Hájiček v dobrý společnosti. Hájíčkovi se v Dešťový holi na posledních stránkách povedla dokonalá vražda veškerého předešlého obsahu - takovejdle happy end by mu moh závidět i Kájínek a to už je co říct. Škoda, že mi není třináct a nemám melír, to bych místo tyhle recenze natočil oslavný vlog.

Příběh je agro-detektivní-středověková-krizo-romanťárna z prostředí jižních Čech. Což sou nejlepší Čechy, protože jsem se tam narodil. Hop hop hop. Za ten příšerně příšernej happy end rovnou kýbl bodů dolu. Takže celkem za 6 Čechů z deseti.

[Roman Novotný · Rating 5 out of 5]

Déšť ťuká na okno, jako by se chtěl dostat dovnitř do pokoje, stejně jako melancholie koncentrovaná v Dešťové holi se chce dostat do vaší duše a dostane se tam.
Nejlepší Hájíček, nejsugestivněji autobiografický a tak hozně smutný a nešťastný.

[Řehoř Samsa · Rating 4 out of 5]

Na novou Hájíčkovu knihu jsem se těšil. Chtěl jsem ji přečíst v kuse, netrhat čas, neodbíhat k jinému – začal jsem o poslední noci toho roku, četl do půl druhé ráno (za okny se zataženými roletami svítily a hlučely bláznivé rachejtle), pokračoval na Nový rok a skončil někdy k polednímu. Pár hodin s krásným příběhem. Hájíček nezklame; je to vyzrálý spisovatel. „Vesnický román“, říkají, ale tuhle nálepku strhávám; v jeho knihách vidím především silné příběhy o umanuté touze, o morálce, silných zásadách, o slušnosti a nevzdávání se. Každý máme svoji Terezu a každá naše Tereza je svá, jiná, v něčem k nám pasuje a v jiném ji nerozumíme. Pořád bychom ji ale měli chtít, nežít jen z podstaty a minulosti – jakmile nakročíme do poločasu rozpadu, není cesty zpět. Krásná a oduševnělá Tereza rýsuje jednu linku příběhu; ta druhá je o nostalgických vzpomínkách, které mají moc přehlušit skutečnost – návraty do starých řek bývají nemožné, jakkoli lákavě snad mohou někdy vypadat. A třetí linka je o tom, co bychom ještě v životě měli dělat a co už je přespříliš; je o hranici, za kterou se z chytrosti stává záludnost, z podnikavosti vypočítavost a z odhodlání nemravnost.

Knihou se prolínají motivy Špicberků, „Norge Post“, daleký a tajemný sever – byl jsem tam, tak rozumím; barevné domy Longyearbyenu, Billefjorden a ledovec Nordenskioldbreen – jiná místa, než o kterých píše Hájíček, ale přeci tak stejná. I tu základnu Jihočeská univerzita na Špicberkách má; malý domek na břehu fjordu, kolem kterého na jaře projde pár ledních medvědů, a plechový lodní kontejner v přístavu Pyramiden.

Houslové koncerty Camille Saint-Saënse neznám, ale před lety jsem slyšel jeho třetí „varhanní“ symfonii – říkal jsem si tehdy, že to nebylo špatné. Mám rád tyto styčné body, které román přináší, je to něco navíc, mohu na ně podvědomě i vědomě reagovat – příběh je mi pak bližší, je reálnější a působivější; je snazší se s ním ztotožnit.

Krásné čtení; jsem rád, že jsem skončil a začal kalendářní rok takto. Pár hodin klidu a soustředěné vnímání vtahujícího příběhu – odměnou je pak povznášející pocit a vnitřní očista; tak jsem se po dočtení cítil...

-----

V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo. Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí? Mám se celkem dobře. Zřejmě tedy nic. Absurdní závěr. Zabíjí mě VELIKÉ NIC. Mám ženu a práci a úvěr ze stavebního spoření a dva nebo tři kamarády. Normální život. A zabije mě NIC. To je tak pitomý. Necítil už vztek z probdělé noci. Ani na ten už mu nezbývalo sil.

Pletla čepice a svetry. Celé večery. Celé roky. Seděl s ní v maličké kuchyni a přemýšlel, proč mu to tam připadá zaprášené, i když matka je na čistotu pedant. To nebyla špína, zažraná ve zdech staré bytovky, v ubrusu na stole, v záclonách, v linoleu na podlaze. To byl čas, požírající všechno – naději, životní sílu, radost, lásku...

Tereza se smála něčemu, co běželo v televizi. Nesledoval matně žhnoucí obrazovku, ty elektronové kaťuše, kterými se většina lidí nechává večer co večer dobrovolně ostřelovat. Nejradši by to vždycky vypnul, ale bavilo ho pozorovat její tvář. Dokázala si podržet dobrou náladu a krásné světlo v očích vždycky tak dva, někdy i tři týdny po návštěvě kliniky. Časovaný pohlavní styk. Znělo mu to jako časovaná bomba. Arzenál lékařských pojmů z oblasti reprodukce v něm vzbuzoval úzkost. Vyvolání ovulace s následným časováním styku. Hlavní slovo měl malý diář v červených deskách.

Otevřel lednici a vyndal láhev vína. Položil před ni na konferenční stolek skleničky.
„Já dneska nechci pít. Chceš ze mě udělat alkoholičku nebo co?“
Zarazil se. Tak nevlídný a podrážděný tón v jejím hlase už dlouho neslyšel. Sedl si vedle ní na pohovku, opřel si hlavu a přivřel oči. Nekonečný seriál na televizní obrazovce. Před televizí oni dva. Dvě unavená srdce bloudící velkým bytem, opraveným, načančaným a připraveným na rodinné štěstí. Nevěděl, co by měl říct. Cítil napětí. Po chvíli se zvedla a beze slova zmizela v ložnici.

Samota. Stál pod vysokými stropy čtyřpokojového bytu a chápal Terezinu úzkost, že tu zůstanou sami dva. Žádné dětské pokoje, jen pokoj s knihovnou a pokoj s klavírem. Dvě duše zapletené v notách a tónech, v souřadnicích a kótách map. Dva souputníci životem – tenhle výraz mu vytanul na mysli. Souputníci.

Moje Tereza má zelený oči. Bohuna má taky zelený oči. A proč nemůžu spát? Je to tím vědomím druhý půlku života? Ráj je už dávno ztracenej. Zbyla práce, sex, drobný radosti, dobrý jídlo. Byt v centru města, úvěr ze stavebního spoření. Před čtyřma lety koupě novýho auta. Leteckej zájezd k moři. To přece vůbec není špatný, taková druhá půlka života s Terezou. S Bohunou jsem zažil to všechno předtím, ty krásný začátky. Dětství na vesnici, dospívání, tu ztrátu ráje. První milování, štěstí ve dvou, pak jaký to je, dělat si na někoho nárok, žárlení, zrada, rozchod.

„Myslíš, že jsme pořád jeden pro druhýho tím, co na začátku?“
„A kým jsem pro tebe byl, když jsme spolu začínali?“
„Jistotou. Chlapem, kterej je solidní a chce rodinu. Po několika těch umělcích a mizerech a egocentrickejch muzikantech, co prošli mým životem, jsem konečně měla někoho, kdo mě objevoval a ctil a opatroval...“
„A už takovej nejsem?“
Mlčky se dívala do misky s rozpouštějící se vanilkovou zmrzlinou s malinami.
„Jsem takovej, Terez. Pořád jsem!“
Podivně nervózní únorový večer už doma moc nevylepšilo ani moravské víno a nepříliš podařené milování.

Doktor zabouchl dveře od auta a Zbyněk zvedl ruku na podzrav. Motor naskočil, ale ještě se stáhlo okýnko.
„Měl jsem kousek odtud pacienta, bejvalej sedlák, ročník 1923. V devětatřicátým schoval bustu Masaryka před fašistama. Po osmačtyřicátým ji zase zahrabal zpátky do sena, před komunistama. A když ji po roce osmdesát devět konečně moh vystavit na návsi, za měsíc ji zničili vandalové...“
Šedivá hlava zmizela uvnitř. Zbyněk se díval za oprýskaným fiatem, dokud nezmizel v zatáčce.

Nepřipadá ti, Terezo, že si už delší dobu hrajeme na něco, co není pravda? Žili jsme ještě svůj život, nebo jen nějakou představu o něm? Oprašovali jsme ten náš byt, tu načančanou klícku, kterou máme na splátky. Není to trochu falešný, Terez? Takový naše panoptikum? A můžu za to všechno opravdu jen já?

Když odložili dokumenty, seděli u stolku ještě asi půl hodiny. Opatrně se pokoušeli něco si navzájem sdělit o svých životech. Zbyněk ale cítil, jak oba chvátají, aby se každý z nich zase vrátil do toho svého světa. Možná momentálně trochu studeného a cizího, ale známého a střeženého. Odcházeli společně, na ulici si Zbyněk všiml, že se její štíhlá postava jen v kostýmku trochu třese zimou.
„Kde máš kabát?“
„Mám kancelář tady kousek za rohem, přeběhnu to.“
Objal ji. Položila mu ruce na ramena. Chvíli zahříval její křehké tělo a cítil, jak se trochu uvolnilo.
Jaké to asi je, obejmout sestru, napadlo ho, když spěchal nahoru po Václaváku k nádraží. Možná takové jako před chvílí.

Zůstal v kavárně Au Chat Noir až do zavírací hodiny. Venku se strhla další přeháňka, za okny to šumělo. Už zbyl obsazený jen jeden stůl. Zahlédl útlou slečnu v černém, jak se za barovým pultem starostlivě dívá na hodinky. Pak si přišla k jeho stolu pro prázdnou sklenici.
„Máte nějaké poslední přání?“ zeptala se vážným hlasem.
Otázka jako před popravou. Nesla se tichou kavárnou a osazenstvo stolu u okna vyprsklo smíchy. Zbyněk se udržel, jen zakroutil hlavou a požádal o účet.

[Eva Lavrikova · Rating 3 out of 5]

Meh...
Také priemerné rozprávanie o priemerných útrapách priemerných ľudí. Veci, čo sa dejú kade-tade navôkol a o ktorých je určite dobre rozprávať... ale v literárnej podobe by som ocenila, keby to bolo trochu objavnejším spôsobom.

[Bosorka · Rating 3 out of 5]

Přečteno během víkendu, čtivost Dešťové holi rozhodně nelze upřít. Ale stejně jako v Rybí krvi i tady mi něco chybělo, něco možná přebývalo a něco vadilo. Téma nebylo nezajímavé, čachry s pozemky, život na vesnici, touha po dítěti, nespavost, krize středního věku, spojitost s půdou, rodnou hroudou, to vše zpracované do ryze českého příběhu. Přišlo mi to ovšem vysoustružené tak nějak nuceně, až neživotně. K tomu postavy, které mi extra neseděly, Zbyněk se svojí umanutostí, protivně odtažitá Tereza, osazenstvo vesnice rovnu vykresleno tak, že člověku musí být nutně nesympatické. Ač téma působilo, že by mohlo být silné a do hloubky sahající, nakonec jen tak běželo po povrchu. O kousek lepší než Rybí krev.

[Ochwey · Rating 4 out of 5]

Můj druhý Hájíček a hrozně mi to připomínalo toho prvního - Zloděje zelených koní. Zase hlavní hrdina, muž, co je posedlý nějakou pochybnou "zálibou", ať už jsou to vltavíny nebo pozemky. Ale tohle mě bavilo asi víc, rozhodně kvůli územnímu plánování - bylo příjemné o něm číst v oddechové literatuře. V práci si čtu jen zákony a normy a (píšu) změny a úplná znění, bez dějové linky. A ten happyend jak z cukrárny taky být nemusel, po dočtení jsem si sice řekla "tak aspoň to dobře dopadlo", ale s postupem času mi to šťastné ukončení přišlo trochu zbytečné.

[Jan · Rating 4 out of 5]

Hájíček pro mne má nezpochybnitelné kouzlo v jednom zásadním ohledu a tím je jeho víc než úspěšný pokus o oživení kdysi pro českou literaturu tak významného žánru, jakým je venkovský (vesnický) román. Nejenže dokázal tento žánr přivést znovu k životu, ale podařilo se mu jej tematicky i stylově aktualizovat. Dešťová hůl je pravda románem napůl městským, ovšem jde o polovici periferní, kontrapunktní. Hájíček je skvělý vypravěč, řemeslně vyzrálý autor, který dokáže ze zdánlivě banální situace a zdánlivě nudného prostředí (pozemkový katastr!) vykřesat strhující zápletku. Podařilo se mu z venkovského románu udělat docela sexy thriller. Tím si však zároveň částečně zakopává hlubší kořeny. Paradoxně právě cesta ke kořenům (předkům, půdě, starým křivdám a dědictvím...) je přitom raison d’être Hájíčkova psaní. Čtivost znamená nezřídka klouzání po povrchu, což je vidět u několika možná samoúčelných motivů (Lakotové, historický aviatik, Špicberky...) Na druhou stranu, přesně tohle např. detektivkám nevyčítáme. Charaktery papírem nešustí, jazyk je bohatý a hloubku to má, i když ne takovou jak to na první dobrou vypadá, či spíše ne všude (krize středního věku je tu spíš z dramatické potřeby, než jako nosné téma). Tím, čím Hájíček dokáže strhnout krom čtenářského libida i náročnější reflexi, je právě návrat na venkov a zkoumání historických mentalit jak venkova, tak vztahování se k venkovu. Hájíček dobře dokumentuje generační proměny i sociální eskapády našich moderních dějin v této oblasti. Nehledě k tomu, že dodnes se opomíjí skutečný rozměr škod (myslím zejména morálních) napáchaných násilnou kolektivizací. À propos málokde jsem se setkal v české literatuře (současné) s takovým sepjetím textu s krajinou, do níž je text zasazen. To je všechno jeden aspekt tohoto návratu na vesnici, podstatný, ne však nejdůležitější. Pro mne je jádrem Hájíčkova zaujetí a spisovatelské vášně obrat k obyčejným příběhům, každodenní historii, k civilním hrdinům. V epice totiž nezáleží na kulisách.

[Jakub Sýkora · Rating 5 out of 5]

Geniální. Trochu mne teda štve, že nevím jak to dopadlo s Tondou a tou boudou, co na něj ušili a jak to dopadlo s těma křídlama. Hájíček má prostě skvělej styl.

[Michal · Rating 4 out of 5]

Stále Hájička obviňuji, že píše jako Lenka Lanczová, spisovatelka dívčích románů. Je to sladké. Nicméně zraje. Zatímco jeho dílo Selské baroko připomínalo vůni teplých letních nocí, sena, a závan jihočeských rybníků, tak v Dešťové holi cítíte deštivou melancholii podzimu, zamračeno, mnohdy rozteklý a rozšlapený špinavý sníh na botech, který rozšlapáváte z kraje zimy nebo na jaře. Ač se vám nechce vycházet z domu, do toho nečasu, tak vnitřní hlas vám, říká, že musíte. Přesně tohle, a poznání minulosti a pomoci staré známe, že i Zdeňka. Z románu, který záhy připomíná dobře psanou detektivku, v závěru nespustíte oči a dočtete je jedním dechem.

[Vojtěch Soudný · Rating 5 out of 5]

Teda to byl zážitek! Řemeslně skvěle napsaný - parádní načrtnutí prostředí i postav, velmi příjemnej posun od expozice do zápletky (připomínalo mi to naraci nejlepších djských setů, které se neznatelně posunou od ambientu k řádnému raveu). Prostředí maloměstskovesnických jižních Čech velmi sugestivní a uvěřitelné, stejně tak i příběhy a charaktery postav. Detektivní zápletka skvělá. A samotnej konec, to byla dojemnost s vlhkýma očima. Dík za čas strávený s tímto románem. PS: grafická úprava knihy je boží

[Simone · Rating 4 out of 5]

A ta nejpodstatnější informace tam prostě není, ach jo! Ale jinak opět velmi milé a příjemné čtení, zajímavé prostředím i charaktery.

[Ludmila Kovaříková · Rating 5 out of 5]

Příběh o muži, který trpí nespavostí ("Co to je, co mě ničí? ... zabíjí mě veliké nic."), téma krize středního věku, ze které hledáme východisko (křídla), minulý i současný vztah k půdě, detektivní zápletka = skvělé čtení. Co mi vadilo, jsou zcela jasně rozdané role na straně dobra a zla.

"Starý pán byl zatím hluboko ve vzpomínkách, taky virtuální svět, pomyslel si Zbyněk, jen na trochu jiný způsob."

[Milan Linhart · Rating 5 out of 5]

Katastrální mapy! Tak jsem to nečekal a jak mě to bavilo. Leštice, fiktivní ves na jihu Čech, a tak jsem se po letech ocitl v místech, která mi byla důvěrně známá z doby, kdy jsem byl s Lucií. Závěr příběhu bohužel dost uspěchaný.

Jiří navozuje stejné pocity, jako zažívám při čtení knih Kazuo Ishigura a rovněž si tím zaručuje, že otevřu každou knihu, kterou kdy napíše.

[Dominika · Rating 3 out of 5]

*audiokniha*

Jsem z toho příběhu tak trochu zmatená.. Jakoby bez začátku bez konce docela dojemný příběh o lidech a životě. Ústřední linka vlastně nic moc, ale líbilo se mi hodně několik motivů - Budějovice, popis chudšího života na venkově a kempující na pozemku. Neurazilo, nenadchlo.

[Klara Galeta · Rating 3 out of 5]

Nebylo to ono, skoda. Ale konec byl výtečný!

[Mihaela · Rating 5 out of 5]

Много ми хареса, приятна, ненатоварваща история, която успя да ми задържи интереса.

[Pyza Wędrowniczka]

Chociaż dla wielu to najsłabsza część cyklu "wolnej trylogii wiejskiego niepokoju", mnie czytało się ją bardzo dobrze. Jasne, w zakończeniu aż się prosiło o nieco bardziej słodko-gorzką nutę (zwłaszcza że wątek adorującego żonę bohatera studenta tak ładnie został wyprowadzony), ale rozumiem, że czasami po prostu aż się chce napisać bohaterom happy end. Mieszanka iście wybuchowa, bo czego tu nie ma: kłopoty ze snem, kłopoty z płodnością, kryzys wieku średniego, legenda o pierwszym czeskim lotniku, no i to, co zwykle u Hajíčka, czyli kłopoty z ziemią. Jej własnością, poczuciem tej własności, nieustającymi zmianami. Ładny punkt wyjścia dla nostalgicznej historii o tym, co minęło i o tym, że dwa razy do tej samej rzeki po prostu wejść się nie da. A przy tym pięknie, jak zawsze, napisane.

[Tereza M · Rating 3 out of 5]

Dobře vykreslené charaktery, zajímavý velmi reálný příběh, svěží tempo. Přesto nějak nechápu nadšení ostatních čtenářů, pro mě byla Dešťová hůl jen průměrnou knihou, když srovnám s českými díly, která jsem za poslední cca dva roky četla.
A myslím, že ani nebude vadit, že první dvě knihy z této volné trilogie mám v eknize a ještě jsem se k nim nedostala. Přečtu si je určitě taky, ale už bez očekávání. Takže se na ně jen tak nedostane...

[Erys · Rating 3 out of 5]

Bohužel příběh mě moc nezaujal. Celková zápletka je ponořená do husté omáčky, která se neustále opakuje, buď ohledně nespavosti hlavního hrdiny, jeho plné mailové schránky v počítači a řešení hlavního problému - prodejem parcely své dávné bývalky z blízké vesnice. Ve spleti příběhů mě zaujal spíše život hlavního hrdiny a jeho partnerky a neúplně dokonalé řešení krize středního věku. Knihu bych doporučila spíše někomu, kdo se orientuje v územním plánování a v příběhu by se mohl trochu najít...

[Tereza Macurová · Rating 5 out of 5]

Vesnické drama s detektivní zápletkou. Ty vzpomínky na dětství mě dojaly. Až je mi skoro líto, že jsem městské děcko. Asi jsem si zamilovala tuhle sondu do života na venkově, je to jako koukat se okýnkem do úplně jiného světa. A to jsem si myslela, že když jsem půl roku bydlela v Brně, tak už přece vesnici musím znát, žejo. (sorry, blbej vtip)

[Petra | LooneyCZ · Rating 4 out of 5]

Jsem opravdu ráda, že zase chodím do knihovny. Jinak bych si asi tuhle knihu nepřečetla. Což by byla škoda. A to jsem na ni narazila spíš náhodou!
Po delší době jsem přečetla něco od současného českého autora a bavilo mě to. Hájíčkův styl mi sednul, námět zajímavý, postavy uvěřitelné, konec dobrý. Určitě zkusím i některý z jeho předchozích románů.

[Eva Staněk · Rating 5 out of 5]

Osamocení čtyřicátníci, advent, lakotové, vesnice u Vodňan, rodinné kořeny, půda, lásky z dětství. Také Svalbard, České Budějovice, dějiny státní správy.
Dokonalá atmosféra vznešeného bytu a venkovské chalupy.
Čtení, které miluju.

[Marie · Rating 4 out of 5]

Zatím nejlepší Hájíček, ale stejně mě nepřestává iritovat určitá nedotaženost, skicovitost.. zvládla bych větší román.. zvládl by i autor? Ale s jihočeskou atmoškou nezklamal :)

[Dymbula · Rating 4 out of 5]

Jestli něco Hájíček umí dobře, tak propojit příběhy do kompaktní maggi kostky. A polévka z ní je pak výživná. Manželská krize, čachry s pozemky, vesnice, město. Dobře se to četlo.

[Monika Havlasová · Rating 3 out of 5]

Hájíčkovi prostě nějak nemůžu přijít úplně na chuť. Příběh mě tolik nezaujal a hlavně mi nesedí styl myšlení hlavního hrdiny. Pro mě je to naprosto cizí pohled - což je ale vlastně zajímavé :)

[Jiří Špičák · Rating 3 out of 5]

klasický vesnický bliblabli zas

[Róbert Šedivý · Rating 3 out of 5]

Súčasná česká próza má v Hájičkovi svojho vari najmilšieho syna. Áno, synátor má svoju hlavu, no nerobí hanbu a vie sa správať. Popritom, že pripomína jej najlepšie tradície, čo obzvlášť v Česku stále veľmi zaváži, je zároveň akurátne súčasný. Hájiček je svojim spôsobom fenomén: je niekoľkonásobným držiteľom ceny Magnesia Litera, pravidelne víťazí v ankete Kniha roku Lidových novín a získal aj Cenu Česká kniha roku.

Mal som chuť na niečo súčasné, preto tento román. Vraj silný príbeh, okrem ľudí a sychravého počasia hrajú dôležitú rolu pozemky – zdedené polia a spory ohľadom ich vlastníctva. Točí sa to okolo istého Zbyňka, správcu pozemkov, ktorý sa po rokoch stretáva so svojou dávnou láskou Bohunou, aby jej pomohol so zdanlivo jednoduchým majetkovoprávnym problémom. Takmer denne začne jazdiť na vidiek, na miesta svojho detstva a dospievania, a zamotáva sa do nejasných okolností pozemkového sporu, ale tiež do osobnej a manželskej krízy.

Je zrejmé, že tento román napĺňa svoje poslanie prostredníctvom dvoch tematických línií.

Kým riešenie pozemkového problému podlieha solídne vybudovanej, takmer detektívnej, zápletke s veľmi aktuálnym posolstvom, ponor do súkromného života hlavného hrdinu tratí na nedostatočne opísaných motiváciách. Skrátka, čitateľ nevie, prečo sa Zbyněk správa tak ako sa správa, a pretože nie je dostatočne vykomunikované, že to nevie ani on sám, musí spoločne s ním poblúdiť po juhočeskej krajine plnej blatistých otáznikov. Pohnútky jeho duše, a ide o zásadné pohnútky, nie sú nijako podložené. Hlboké sú tu opisy a nie myšlienky.

Napísať, že je to nedobrá literatúra by však bolo nespravodlivé. Áno, rozhodne nejde o zásadný román, na ktorý sa bude po rokoch poukazovať, ale Hájiček si vybudovanú pozíciu obhájil.

V mojej hlave ostane spomienka na detailnejší filmový scenár, ktorému nechýbali skúsenosťou destilované životné postrehy, živé a typicky česky „chytré“ dialógy a bravúrne zvládnuté opisy autentickej juhočeskej krajiny.

[Ema Mele · Rating 3 out of 5]

Očekávání jsem měla hodně vysoko, protože kombinace jižních Čech a aury vynikajícího autora mi připadala jako sázka na jistotu. A jo, Hájíček píše dobře, jo, jsou tam jižní Čechy, ale... prostě to je taková ta typická česká vztahovka, která mi ve výsledku připadá vždycky stejně plytká, ať už páry řeší neplodnost, nevěru nebo jinou krizi. Mě tohle prostě frustruje a nebaví číst. Vždycky mám pocit, že kdyby spolu postavy uměly mluvit (a tady je jim přes čtyřicet, proboha, už by tu komunikaci fakt mohly ovládat), většina z jejich problémů by vůbec nevznikla.

Jasně, autor by neměl o čem psát, namítnete nejspíš, ale já si teda myslím, že dobrého autora by to, že jeho postavy mají mozek a nebojí se ho použít, rozházet nemělo. A třeba by s příčetněji komunikujícími postavami zároveň vznikl text, ze kterého bych trochu míň lezla po zdi.

Anyway, špatné to nebylo, šanci Hájíčkovi ještě dám (je Rybí krev jako kniha č. 2 dobrý nápad?) a za ty indiány v Novohradských horách přihazuju půlhvězdičky navíc.

Jo a poslouchala jsem to jako audioknihu a herec Pechlát mi přišlo, že místy vůbec nerozuměl větám, které čte - důrazy ve větě blbě, pauzy blbě... Ale jako dalo se to no. Aspoň že hudebních vycpávek bylo tentokrát snesitelné množství.