Slovem svět

by Miroslav Černý

Jedním z aktuálních témat, jež na sebe v posledních letech strhávají vysokou míru pozornosti, jsou radikální změny na jazykové mapě světa. Bylo vyčísleno, že z přibližně 6000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě aktivně hovoří, do konce 21. století rovná polovina zanikne. V knize Miroslava Černého se vydáme na vzrušující výpravu napříč naším umlkajícím světem a vyslechneme příběhy pěti mizejících jazyků a kultur, které autor v posledních letech při svých cestách navštívil. Ať už v saharské poušti, cejlonském pralese, australské buši, arktické tundře či v horách západu Ameriky, vypravěč nás nenechá na pochybách, že hlavní bohatství lidstva spočívá v rozmanitosti a tu je třeba chránit.

308 pages, Hardcover

Published January 1, 2016

Reviews

[Martin Kollouch · Rating 5 out of 5]

Než jsem se s Charliem rozloučil, zeptal jsem se ho, jaké to je být posledním mluvčím svého jazyka. Ale jen co jsem tu otázku vyslovil, chtěl jsem ji vzít rychle nazpátek. "Je to jako mráz, který jsi nezažil. Víš, že zemřeš, ale ne sám za sebe. Znovu a sám prožiješ smrt všech, a ta smrt bude nenávratná, definitivní. Žádná naděje, útěcha, stín. Žádné třeba, možná, někdy, někde. Nikdo, kdo by truchlil, vzpomínal. Trvalá nicota, stín, a už ani ten ne." (s. 242)

A aby to nebylo jen smutné, tak část o jedné slavnosti domorodých obyvatel Ameriky. Jde o popis události "potlač", což je slavnost na potvrzení svého postavení v společenském žebříčku:
"Největší klání a boje o prestiž probíhaly mezi nejbohatšími náčelníky nejvýznamnějších rodů. Ti ve vzájemné rivalitě zacházeli i tak daleko, že svou společenskou nadřazenost projevovali ostentativní likvidací vlastního majetku. Rozbíjely se truhlice, vyhazovaly koše sušených ryb, ničily přikrývky a zabíjeli otroci. Součástí nejnákladnějších oslav bylo vylévání zimních zásob rybího tuku nebo - ještě lépe - jeho spalování. Protože se tento tzv. "tukový potlač" konal uvnitř náčelníkova obydlí, stávalo se, že od plamenů olejem mocně živeného ohně vzplála dřevěná střecha, až nakonec shořel celý dům, což u jeho majitelů vyvolalo bouři nadšení, naopak hosté se museli připravit na to, že aby se vyhnuli ponížení, nezbude jim než příště zničit majetek ještě vyšší hodnoty." (s.92-93) (Jinak tahle slavnost měla pravidlo, že nikdy nemohla ohrozit chod kmene a měla dokazovat nemateriální zaměření obyvatel kmene.)

[Mahira · Rating 4 out of 5]

Jakási na první pohled mnohým nezřejmá, pro jiné o cosi citelnější lhostejnost moderních cestopisců k jazykovému aspektu kultur (snad i v důsledku téměř všudypřítomné angličtiny), jež navštěvují a o nichž píší, mě jakožto jazykovědce už nějakou dobu trápila, a tak jsem v důsledku objevení této knihy ve virtuálních policích knihkupectví Univerzity Karlovy sršel nadšením.
Jak napovídá podtitul, autor čtenáře provede světem napříč místy, ve kterých žijí komunity s jednou společnou vlastností – jejich jazyk v tempu rychlejším či pomalejším postupně skomírá; konkrétně jde o Véddy obývané části Srí Lanky, indiánskými kmeny obývaný SZ USA/JZ Kanady, severoafrickými Berbery obývané části Tunisu a aboridžinci obývané části Austrálie. Ač se autor v klasicky cestopisné rovině obstojně drží cíle, jež si v úvodu stanovil, tedy předat příběh během jeho expedic zkoumaných komunit, nemohl jsem se u prvních dvou kapitol vyhnout pocitu zklamání. Nejspíš zhýčkán stylem moderních cestopisců popisujících své výpravy z větší části v první osobě, mi ten klasicky cestopisný styl externího vypravěče přišel velmi neosobní, což pro mě po velmi osobně laděném úvodním slově bylo nemilým překvapením, které mne nakonec přivedlo až k delší pauze ve čtení. Těžko mi posoudit, je-li styl dalších dvou kapitol již osobnější, či pomohla-li mi ona pauza v akomodaci, každopádně zbylé dvě kapitoly jsem přečetl rychle a v opětovném nadšení. Odhlížeje od tohoto, lingvistické stránce jako takové je dle mého názoru v průběhu celé knihy (snad s výjimkou první a třetí kapitoly) věnován v porovnání s částí etnografickou a antropologickou vcelku malý prostor a podtitul by se tak dal brát za mírně zavádějící, což mi přijde jako velká škoda.
V každém připadě se jedná o zajímavé čtení s myšlenkou (dalo by se snad říci i poselstvím), kterou je třeba šířit – v dnešní době více než kdy dříve, ač se jí média v drtivé části případů vyhýbají – a kterou se i přes mnou pociťované slabiny a nedostatky této knize ve výsledku velmi široké veřejnosti přístupným stylem šířit daří. Snad už jen kvůli onomu šíření a samotnému uchopení myšlenky o důležitosti jazykové diverzity bych ji doporučil, cokoliv navíc je pěkná přidaná hodnota. Má snaha v hledání pro mne ideální kombinace moderního cestopisu a antropolingvistického vhledu do kultury však stále pokračuje.

[Dmitry Lovermann · Rating 4 out of 5]

Miroslav Černý v knize rozebírá okrajově problematiku mizejících jazyků ve světě a konkrétně se zaměřuje na jazyky malých národů (Laponsko, Indie, severní Australie). V knize je nespočet odkazů na publikace etnografů nejen z ČR, - za mě velmi dobrá sbírka referencí (jak v textu knihy, tak na konci). Autor nepopisuje jen jazyky, ale také obyčeje a tradice vybraných národů.

Za mě zajímavá popularizační antrop-etno-lingvistická publikace pro širší neodbornou veřejnost.