Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.
Po Mlýnu na mumie jsem byl na další román Petra Stančíka natěšený... no ani nechtějte vědět, jak. Jazyková genialita, gurmánsky poživačný příběh a hlavně – humor, který jsem v české literatuře už dlouho neviděl. Tušil jsem, že po takové náloži perfekcionismu budu pravděpodobně zklamaný. Tušil jsem to, počítal jsem s tím a vlastně jsem se s tím smířil. Co jsem ale netušil, že mé zklamání bude tak velké. A tak fatální.
Děj Andělího vejce je rozdělen do dvou částí. V té první Augustin Hnát vzpomíná na svůj život, v té druhé prožívá příběh ve chvílích osvobození v roce 1945. Vypravěčské schopnosti Petra Stančíka bohatě stačily na to, aby ty flashbacky nepůsobily uměle. Augustin Hnát vypráví, jak vyrůstal na malé vesnici a dává k dobru příhody veselé i smutné. To se děje zhruba v první polovině knihy. Pak děj eskaluje Hnátovou dospělostí a začíná to připomínat něco, čeho jsem se v české literatuře (a už vůbec ne od Stančíka!) nechtěl dožít.
Ještě než vám řeknu, co se pak začalo dít, je nutné zdůraznit, že Petr Stančík je dobrý spisovatel, který velmi obratně zvládá pokročilé dovednosti spisovatelského řemesla. Chci, aby to v této recenzi zaznělo a chci aby taky zaznělo, že tyto své dovednosti předvádí i v této knize. Jenže, od druhé poloviny Andělí vejce začíná připomínat megaúspěšný bestseller Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Augustin Hnát se vydává do války, je v ruských legiích a během svého vojenského angažmá zažívá velké okamžiky, které ovlivňují světové dějiny. A poznává důležité lidi, kteří mají, jak se tak hezky říká, prst na tepu dějin. No a aby byl koncept Staříka úplný, odhaluje nejedno utajené tajemství o světových událostech (znáte to – něco se podle vyprávění stalo jinak, než jak je všeobecně známo).
Toto bych dovedl pochopit u autora, který si snaží udělat jméno. Ale Petr Stančík napsal strhující a geniální Mlýn na mumie! Od někoho takového prostě čekám víc, než předvedl v Andělím vejci. Kdyby „českého Staříka“ napsal Michal Viewegh nebo někdo podobně zaměřený, nešokovalo by mě to tolik. A rozhodně bych nebyl tolik zklamaný.
Ale mé zklamání z této knihy má bohužel ještě jednu rovinu. A to, z mého pohledu, rovinu důležitější. Jsem smířený s tím, že ve vypjaté době se musím naučit žít s faktem, že můj oblíbený autor (nebo novinář) může mít životní postoj výrazně odlišný od toho mého. Jsem ochoten smířit se s tím, že můj oblíbený spisovatel je rasista, pokud jeho knihy budou dobré. (Ne, to není případ Petra Stančíka, jen na tomto fiktivním případu ilustruji přístup.) Jenže tato tolerance padne v okamžiku, kdy autor tyto své postoje začne promítat do příběhu.
A to přesně udělal Petr Stančík v Andělím vejci. Obsáhlá věštba místního blázna Mrakoše (str. 60 - 62) je přesně tím, co v beletrii číst nechci. Obžaloba dnešní Evropy, která si sem nechává posílat migranty, to jako vážně? V příběhu to ani nemělo nějaký důvod, prostě si to tam Petr Stančík dal, aby dal jasně najevo, co si myslí o multi-kulturalismu a tomu, čemu dnešní xenofobové a lidé vyznávající nenávist říkají politická korektnost. A aby čtenář nebyl na pochybách, tento diskurzní tón zvýraznil i v „Poděkování“.
Nikdo samozřejmě autorům neupírá právo projevit svůj názor, ale já jsem si koupil román Petra Stančíka a ne esej Kláry Samkové. A jsem z toho tak zklamaný, že všechny přednosti knihy (a není jich málo!) ve světle tohoto dosti blednou.
Ano, na konci si popláčete a řeknete si, že Petr Stančík pořád má dar a talent. I když se celou dobu drží silně na uzdě a díky tomu se nedočkáte takových literárních orgií, jako v Mlýnu na mumie, přesto to mohl být hodně dobrý román (i ten okopírovaný koncept Staříka by se dal nakonec omluvit a pochopit).
Jenže já se neumím přenést přes srdce, že mi autor v románu dává sežrat své názory na téma, které nemá s příběhem nic společného a o které jsem se neprosil. Petr Stančík se zařadil po bok veganů, kteří na otázku: „Je zde přítomen lékař?“ hrdě odpoví: „Já jsem vegan.“
Psal jsem, že toto mé zklamání je fatální. Co jsem tím myslel? Obávám se, že s knihami Petra Stančíka jsem skončil.
Přiznávám, k panu Stančíkovi jsem nekritická. Možná malinko i proto, že jsme krajané. Především ale proto, jak nádhernou češtinou vládne, pro mě je potěšení si jeho knížky číst, doslova mi lahodí. Už jen ta jména, která postavám dopřeje. A ty nápady, co si nenechává pro sebe, ale naservíruje nám je k potěše doslova všech smyslů. Čtu si tu třeba o něčem v podstatě tak obyčejném, jako je pečení chleba a jako bych cítila jeho chuť i vůni. Dokonce mě to konečně po měsících donutí jít si upéct vlastní. Jeho knížky mi natolik chutnají, že jim musím vždy dát plný počet, i když třeba Andělí vejce nedosahuje až na vrchol jako třeba Mlýn na mumie. Je ale jen těsně pod ním a jen kousíček zbýval, aby tam vylezlo, ke konci už mi přišlo trošku uspěchané. Ale jinak, Stančíkův magický realismus zasazený do českých reálií mě zase vzal za triko a nepustil. K téhle knížce mám zvláštní vztah hned od začátku, kdy jsem si ji vyndala v metru, že budu číst a ona mi před zraky mnoha spoluobčanů vyskočila z ruky a upadla. Cítila jsem všechny ty pohledy, jež zíraly stejně jako já na to, kterak se kniha odrazila od země, vyskočila z otevřených dveří, odrazila se od nástupiště a ladně vlétla do kolejí. Než jsem stačila cokoli, dveře se zavřely. Okolí začalo radit, jak se mám vrátit a dozorcům říct, že oni mi knihu vytáhnou, ale já se svojí v podstatě stydlivou povahou jsem raději přetrpěla další tři stanice upřených pohledů a hned, jak to bylo možné, vběhla jsem do knihkupectví a knížku si znovu koupila. Na tu novou už jsem si dávala pozor a taky se díky ní budu líp starat o kvásek. Takové knížce nikdy nemůžu dát míň než plný počet. Je to tak trochu osobní.
I přesto, že někdo by mohl namítnout podobnost například se stylem Staříka co vypadl po sto letech z okna, nebo třeba s Formánkovým Mluviti pravdu, tak jediné co je podobné je století, střídání minulosti a přítomnosti. Stančík opět osciluje na hraně fantazie a dobových reálií. Hraje si s jazykem, reáliemi popisované doby a nezdržuje se ničím co by narušilo optiku jeho vyprávění. Například popisem postav, jejich detailem. Ne, pouze Augustin Hnát má právo na svůj prostor a vše okolo něj pouze plyne nebo napomáhá příběhu. Je pouze Augustin. Augustin a jeho příběh. Příběh Augustina. Příběh. Ale příběh není to nejlepší na tomto útlém románu. Nejlepší je gejzír fantazie a myšlenek autora. Kdybych to dělával, tak tohle je knížka v které bych si rád podtrhával a psal poznámky. Není to Mlýn na mumie, je to "jen" další výborná kniha.
To se nám pan Stančík u Andělího vejce pěkně odkopal, ach jo. Nikomu jeho názory neberu, ať si každej myslí co chce, ale to co u poslední knížky předvádí Petr Stančík je dost silná Brichta. Co je ještě smutnější, je fakt, že se mu jeho názory proti multikulti nevešly do příběhu, tak aspoň nechal blázna v roce 1910 veštit, jak se Evropa sama zničí uprchlíkama a do poděkování vložil rejpnutní stejným směrem. Gratuluji předem k vyznamenání od Zemana.
Tohle humpoláctví by mě jen tak nepřekvapilo, ale od autora skvělýho Mlýnu na mumie to teda překvapení bylo. Podobně bych byl asi šokován, kdyby Eva Green ukázala pinďoura nebo tanky začly jezdit pod vodou. Příběh jinak sám o sobě je v pořádku - respektive nadprůměrně v pořádku - August Hnát je českej Forrest Gump, kterej má v hlavě andělí vejce, zažije obě světové války, dostane se přes půl světa zase domu za svou milou a to je asi tak všechno co k tomu lze říci. Stančík psát umí, sloh má krásnej, je vtipnej, používá češtinu s lehkostí jako já tabulky v excelu, ale z Andělího vejce šlo vykřesat víc.
Pachuť Stančíkova xenofobní agitace mě bohužel nutí hodnotit knihu jen 4/10, i když bych byl rád nad věcí. Jak by řekl muj děda - když se vám vaše holka vykadí do postele, tak to taky prostě bude mít dopad na hodnocení jejího guláše.
Tak jsme si bohužel ani napodruhé nepadli se Stančíkem do noty. Byť jsem měla zpočátku pocit, že díky Andělímu vejci autorovu tvorbu konečně docením, protože je mi tematicky bližší než Nulorožec, nakonec je výsledný pocit naprosto totožný. Mám z těch knih zkrátka pocit, jako by někdo vzal fakt luxusní ingredience a uplácal z nich průměrný burger. Věřím, že má Petr slušnou základnu věrných čtenářů, kteří mezi jeho řádky dovedou nalézt hlubší smysl, já se nicméně po jejich bok nezařadím.
Hodně dlouho jsem přemýšlel, jestli dát knize 3 hvězdy, nebo to ubrat a jen 2. Bohužel jsem měl poměrně velká očekávání. Mlýn na mumie byla dokonalá kniha, kdežto Andělí vejce mi nakonec moc nesedlo. To co fungovalo v Mlýnu na mumie skvěle, tady bylo takové mdlé. Spíš mi přišlo, že si někdo zamiloval Mlýn na mumie, něco si z něj vzal a pokusil se napsat podobným stylem jiný román. Stančík tady ubral porna a barvitého vyprávění a ponechal si absurdní situace. Bohužel na mě první část působila jako kdyby si vymyslel x absurdit a ty pak rouboval do knihy. Některé části se četly skvěle (a proto jsem nakonec přidal na ty tři hvězdy), ovšem příběh byl nevýrazný a část odehrávající se během první světové války jsem měl sto chutí přeskočit. Celkově mi kniha moc nesedla, konec byl nijaký a musím říct, že si sice další Stančíkovo knížku pořídím a přečtu také, ale už k ní nebudu přistupovat s takovým nadšením.
Abych tak zacitoval oblíbenou komedii, "je to trochu cestopisný a trochu erotický". Na člověka tu úplně dýchne atmosféra Rakouska Uherska, první světové války i konce té druhé. Jsou tu různé příhody, mnohdy prosycené alkoholem i magií, detaily tehdejší gastronomie, historie, filozofie i psychologie. Vlastně vůbec nechápu jak tohle všechno dohromady může fungovat, ale Petr Stančík to zase dokázal, tahle kniha, to je hotový skvost!
Petr Stančík se mi moc pěkně čte. Poetický bohatý jazyk a vtipné metafory jsou zárukou toho, že se čtenář rozhodně nebude nudit. Tentokrát ale zklamal příběh: některé epizody hraničily s trapností, celkově mu chybělo napětí a gradace. Po pročtení hodnocení ostatních čtenářů vidím, že Mrakošovo proroctví hnulo žlučí nejenom mně.
Za mě teda ještě lepší než Mlýn na mumie – jazykově stejně skvělé, děj mě chytil víc. 4 hvězdičky za mě po literární stránce, 1 šla dolů za spoustu stran sibiřské anabáze, kterou jsem přeskočila (nežeru mu to a nesedělo mi to).
Trochu absurdní, trochu vtipné, trochu o ničem a trochu zábavné. Jsem docela ráda, že jsem se nenechala odradit prvním setkáním s autorem (Mlýn na mumie, který jsem nedočetla). Zatím to jen tak zkouším s dalšími jeho knihami. Zatím Pérák - ten se mi hodně líbil, a Andělí vejce má prostě dobrou atmosféru. Jistě zkusím od PS ještě něco dalšího.
Nevím, jestli jsem už dočítal s poloviční pozorností, ale přišlo mi, že se dvě dějové linky v závěru nijak zvlášť nebo překvapivě neprotkly. Stančík je mistr malej stórek obrazů a jazyka, ale to bude tak všechno, co mi z Andělího vejce zůstane v paměti.
Nikdy som o tomto autorovi nepocula a preto som extra milo prekvapena. Krasny roman, kde sa snubi magicky svet s realnym a rada som mu uverila. Krasa <3
Na necelých dvě stě stranách nám Stančík představuje životní příběh svého "selského superhrdiny" Augustina Hnáta stylem sobě tak vlastním.
Augustin, oproti jiným rurálním hrdinům, kteří vítězí nad životními nástrahami jen svou nezměrnou pílí a umanutostí s níž "drtí hroudu hlíny", je o několik úrovní výše. Rozvíjí nejen svůj rozměr čistě lidský - sedlácký, ale je také filozofem, vynálezcem, básníkem, skvělým vojenským stratégem a znalcem astrálních a duchovních nauk - světlých i temných.
V rozmezí dvou světových válek prožijeme s Augustinem jeho dětství, dospívání i dospělost. A nebyl by to Stančík, kdyby nenechal svého hrdinu prožít všechny možné i nemožné eskapády na pozadí i vprostřed dějiných událostí, z nichž se Augustin učí vše potřebné pro svůj život. S lehkostí, humorem, ale přesto s pocitem blížící se tragédie v závěru.
Jak říká dokolečka Augustinova babička: "Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí." Současný svět je důkazem této zdánlivě banální věty. Jako bychom stáli mezi dvěma zrcadly a donekonečna zmnoženi opakovali svoji nezměnitelnou skutečnost.
Po přečtění Mlýnu na mumie jsem se na další knihu těšila a musím přiznat, že mě nezklamala. Autorovy se velmi dobře podařilo propojit snový magický svět s tím reálným plným historických událostí, které ale podřídil svému příběhu, což na mě působilo kouzelně a celému příběhu to dalo další rozměr. Postava Augustina pro mě zosobňuje nejen vlastní osobu počátku minulého století, ale i samotné toto období - období technických novinek, tradic a také šťastných momentů a osobních tragédií. A kromě jiného se to čte téměř samo :-)
Tahle kniha má tak bohatou slovní zásobu, že už za ni si autor zaslouží pět hvězdiček. Archaismy, nářečí, slovní hříčky, zcela vymyšlená nová slova, jemný humor... to všechno tam je. Stančík musí být génius. Opravdu nezávidím překladatelům, protože textu pravděpodobně porozumí jen rodilý Čech. Samotný příběh, který autor rozstřihnul do dvou časových linií, pravděpodobně nezaujme každého. Přeci jen venkovský život na přelomu 19. a 20. života není úplně aktuální téma. Jazyk knihy to však všechny vynahradil. Jsem velmi spokojen a vřele doporučuju.
Nevím co se stalo špatně, ale nic nefungovalo. Předchozí Mlýn na mumie byl pro mě zjevením, ale tentokrát jsem měl co dělat, abych to vůbec dočetl. Škoda. Takhle smutno mi nebylo od doby, kdy se Iveta rozváděla s Jirkou Pomeje :-(
Docetl jsem pouze ze zvedavosti. Snad mi to aspon obohatilo jazykovy slovnik a pouceni pro priste, ze vybirat nahodne knizky v knihkupectvi neni uplne nejlepsi strategie. A ze nekteri prodavaci jsou tu opravdu jen proto, aby prodavali.
Nebo jsme proste jeste nedospel k temto literarnim zanrum...