Dlouholetá odmlka v sérii Mycélium již malomyslné vedla o obavám, zda se dočkají uzavření ságy, vtipálky k sázkám, zda další díl vyjde Kadlečkové dříve než G. R. R. Martinovi. Malomyslní ještě nemají vyhráno, ale vtipálci již vědí, že Kadlečková Martina porazila, když v poslední čtvrtině loňského roku vyšla Vrstva ticha, se svými 528 stranami vůbec nejtlustší svazek z dosud vydaných. Mezera mezi vydáním pátého a šestého dílu pravda byla dlouhá pět let a od vydání prvního svazku (Jantarové oči) již uplynulo let osm a nejsme dosud na konci, neboť se zdá, že dějová linka bude uzavřena až dalšími dvěma svazky (Zakázané směry a Program apokalypsy). Dílo tedy dosti narostlo z plánované pentalogie, autorka navíc pro názvy děl musí sahat už jinam než mezi posvátné houby össeanské pětice, ale zdá se, že Össeané mají na skladě stále hub dost a dost a autor obálek Tomáš Kučerovský, zdá se, si dokáže poradit s problémem vyrůstajícího pavoukovce na přibývajících budoucích obálkách, držících si svou vysokou výtvarnou kvalitu a přitom žánrové v tom nejpravějším slova smyslu.
Recenzent, ze zákulisí informován o připravovaném vydání šestého dílu, využil předchozí doby k přečtení předchozích svazků Mycélia, aby si tak oživil znalost díla a jeho struktury a mohl prakticky hned začít šestým svazkem, což je postup, který každému, kdo naposledy četl pátý díl v roce 2016, jen doporučuje, pokud si ovšem čtenář neukládá vědomosti do protonace, neboť s navazováním jinak bude mít patrně problémy, děj začíná přesně tam, kde předchozí svazek (Hlasy a hvězdy) skončil.
Vrstva ticha není v žádném případě nastavovanou kaší mezipříběhu a pokud o vrstvách mluvíme, můžeme si z děje prozradit, že čtenářova znalost pozadí se výrazně posune vpřed: nyní již víme, kdo způsobil Lukasovu amnézii z Össe a proč, odkryje se mnohé tajemství Hildebrandtovy rodiny, setkáme se poprvé s wëtrëïgaes a změnou vesmíru, která je nese, snad známe již celý text otcova dopisu a ano, také zemře několik postav. Mimořádně hluboce se nám odkryje dosud nejasný a těžko pochopitelný vztah mezi Gerdou a Össe (prozradit si můžeme, že starším partnerem není ten, který je mocnější). V centru pozornosti je stále Lucas a Aš~šád, respektive jejich vztah, nyní již žáka a učitele, postupně více místa dostává Julie Lothová a nové centrum psychotroniky v bývalém Lunaparku Luna, kupodivu i velekněz Aöhrlëmëgerl má prostoru více než dost a dozvíme se tak hodně o sgenech. Příběh Odrodilé (ex Zelené lastury) je až hororový a představa „volné“ Lodi je čtenáři patrně nyní již spíše děsivá, než žádoucí, scény z její paluby jsou jedny z nejpozoruhodnější a emočně nejvypjatější. Zato vztah Aöhrlëmëgerla a „starého Hildebrandta“ je jiná kapitola, která některými svými aspekty leckterého čtenáře popudí (pravda, podobný motiv se již objevil v předchozím díle). Jako v předchozích dílech platí, že leckteré postavy chybějí či ustupují do pozadí, zde je to zejména případ Sofie, který odkrývá dobře vztah argia~luů k warghírům (který, mimochodem, je řešen v obou verzích Na pomezí Eternaalu).
Kadlečková je zkušená a vypsaná autorka a desetiletí práce na Mycéliu je prostě vidět, nejde o rychle načrtnutou šablonu vycpanou papírovými postavami, ale každá věta byla zjevně přepsána, zvážena a zase znovu.
To, co na povrchu je příběh o mimozemšťanech a houbách, je ve své hloubkové struktuře ještě něčím navíc: příběhem svobody, moci a povinnosti. Lucas, na začátku první knihy sebevědomý vysoce inteligentní hejsek je v tomto dílu někým jiným, ale jeho proměna je zcela uvěřitelná, pochopitelná, ač dost možná ne chvalitebná. Aš~šád, pokud bychom mluvili o druhé nejvýznamnější figuře, je také už někým jiným, než býval, ale zde se nám spíše otevřely vrstvy jeho osobnosti, než že by se měnil sám. Postavy Vilmy Kadlečkové nikdy nebyly černobílé, zde se ale ke škále šedivých odstínů (některé bělejší, jiné černější) stále více přidává podivná barva kosmických hub (pokud vedle Kadlečkové využijeme i Lovecraftovu poetiku), která dodává další rozměr. Střídání postav umožňuje čtenáři měnit svou perspektivu.
Snad jediná výtka je vůči dějové lince právě s Aöhrlëmëgerlem ‒ je obtížné si představit, že ekvivalent papeže se prostě sebere a vydá na cestu, na jakou se vydal össenský velekněz ‒ pasáže s ním jsou stejně dobře napsané jako ostatní, jen jsou prostě méně uvěřitelné než jiné (je ale třeba říci, že bez nich bychom o číhající sgenovi věděli mnohem méně), obdobné výhrady měl recenzent k postavě mladé velekněžky. Jistou výhradu lze mít i vůči oné kosmické změně: ta se musí odehrávat na fantastickém obřím prostoru o průměru desítek, ba více světelných let, je těžké si představit jakoukoliv sílu než výslovně božskou, která by ji dokázala způsobit… ale pravda, scény u hranic změny jsou spektakulární a v leckterém okamžiku dokonce i mimořádně humorné (že Kadlečkové humor není cizí ví čtenář povídky o karwilových bobulích velmi dobře, kdo četl i Přemysla, ví, že to nebylo nijak výjimečné ač leckdy dříve, pravda, mívala sklon k patosu (tím dosti trpěla nedokončená fomalhiwská trilogie).
Kadlečková šestým dílem prokázala, že koruna a žezlo (snad z mycelia) královny české kosmické opery jí sedí na hlavě i nadále naprosto pevně a nepochybně. Nejen pro barvitost a originalitu svého světa, ale hlavně pro nepochybné literární kvality, které dílo má, takže je potěšením je číst.