Anthony Berkeley patří mezi neklasické autory klasické anglické detektivky. Česky jsem četl dva tituly – a oba hodně zajímavé. Případ otrávené bonboniéry byla odpověď na kriminálky, kde detektivové ze stop vydedukují vždy jeden jasný a jednoznačný závěr. Tady je několik detektivů, všichni mají stejné stopy – a každý s jejich pomocí odvodí zcela jiný průběh vraždy a jiného pachatele. Knížka Přelíčení a omyl (taky vyšlo jako Rána z milosti) šla ještě dál. Její hlavní hrdina má před sebou jen pár měsíců života, takže se rozhodne zlepšit svět tím, že zabije někoho, kdo ostatním škodí. Povede se mu skvělá a nevystopovatelná vražda, jenže to má háček. Z jeho vraždy je obviněný někdo jiný. A hlavní hrdina teď musí, s pomocí soukromého detektiva, dokázat svou vlastní vinu. Což zdaleka není jednoduché.
Oboje dvoje jsou to výborné nápady (zvláště to, že se člověk snaží prokázat, že je vrah) a vždycky jsem litoval, že toho u nás nevyšlo víc. Ale, jak se ukazuje, ne každé jeho dílo bylo tak revoluční. The Silk Stocking Murders je v podstatě klasická detektivka, jen místo jedné vraždy tu máme sériového vraha, který škrtí mladé dívky hedvábnými punčochami. V té době se v detektivkách sérioví vrazi neobjevovali, ale jinak je to klasika. Samotný případ je dost jednoduchý a hrdina působí spíš jako trouba, který se v tom do poslední chvíle plácá a všem prozrazuje zásadní stopy. Pachatel je čtenářům poměrně jasný minimálně od poloviny knihy, zatímco hrdina na něj přijde až pět minut před koncem. Ani samotné provedení vražd není příliš komplikované a způsob, jakým detektiv přinutí pachatele k přiznání, je dost nevěrohodný.
Takže z hlediska detektivky spíše slabota. Zachraňuje to velmi anglické pojetí. Detektiv má několik podezřelých, ale ví, že ani jeden z nich to nemůže být, protože to jsou gentlemani, kteří by něco takového nikdy neudělali. I když je někdo obviněný z vraždy a žádá o pomoc, píše o tom s pořádnou dávkou rezervovanosti a nadhledu, á la "starý brachu, je mi to žinantní, ale chtějí mě oběsit a i když má paměť není nic moc, myslím, že kdybych někoho zabil, určitě by mi to uvízlo v hlavě... takže pokud bys měl trochu času a neměl do čeho píchnout..."Nikdo se nikam nežene, vždycky je čas na pivo či jiný alkoholický nápoj… koneckonců, umírají pouze ženy, nikdo zásadní.
Nevím jestli je to tím, jak jsem vyrůstal na Wodehousovi a četl i nějakého toho Dickense, ale mám prostě slabost pro tenhle styl, ve kterém se sice dějou hrozné věci, ale všechno je to popisováno s odstupem a lehkou ironii. Tenhle román není sice nějak zlomový a i námětově už lehce zastaral, ale pořád je zábavně napsaný.