Přestože je období druhé světové války nesmazatelně zatíženo katastrofou šoa, podařilo se neprávem opomíjenému česko-izraelskému spisovateli Otu B. Krausovi (1921 Praha – 2000 Netanja) napsat román, v němž tyto události pro hlavního hrdinu, dospívajícího židovského mladíka Štěpána, představují spíše jen historický kontext. Hrůzy holokaustu, jimiž si Kraus i jeho pozdější žena Dita, „osvětimská knihovnice“, prošli, zůstávají jen jako stín dokreslující tíživou atmosféru doby, v níž Štěpán dospívá. Krausův román je citlivou a sugestivní výpovědí o mladém muži, jehož hledání prvních lásek, vlastní české židovské identity, ale i vztahu k práci, rodičům a určujícím ideologiím 20. století (marxismus, sionismus) je ortenovsky bolestné i krásné zároveň. Štěpán je pro svůj původ vyloučen z gymnázia, posléze před okupací prchne do sovětského Ruska, kde ovšem rychle ze sociálně utopických snů i nepřekročitelné bariéry mezi domácím a cizím vystřízliví. Vrací se do protektorátu, kde jej mezitím postupující represe přivedou k práci na statku v severních Čechách. Zemědělství se objevuje jako motiv téměř ruralisticko-sionistický (Palestina), líčení je ovšem velmi atraktivní a tajemné: na statku sehrávají hlavní roli Němci i čarodějnice – obraz erotického napětí, které si ničím nezadá s žítkovskými bohyněmi, jež český čtenář objeví až několik desetiletí po napsání Cesty pouští. Celý román-metafora ve své kombinaci důvěrného líčení „velkých dějin“ a „individuálních osudů“ připomene vrcholná díla Ferdinanda Peroutky (Oblak a valčík) či Egona Hostovského, po jejichž bok se v překladu z anglického originálu suverénně řadí. Čeští čtenáři již znají prvotinu Oty B. Krause, svědeckou prózu Země bez Boha (1948 a 1992), i několik dalších textů, naposled vyšly prózy Obchodník se sny a jiné galilejské povídky (Sefer 2009), knihu Můj bratr dým připomněl Antonio Iturbe ve svém románu Osvětimská knihovnice (Akropolis 2013). Román Cesta pouští vznikal v osmdesátých letech a autor jej považoval za nejdůležitější ze svých děl. Jak sám řekl – „je psán vlastní krví“. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.
Otto B. Kraus was born 1st September 1921 in Prague, Czechoslovakia. He and his family were deported in May 1942 to Ghetto Terezin and from there to Auschwitz where Otto became one of the children’s counsellors on the Kinderblock. Their camp was liquidated after six months. The able-bodied inmates were selected by the notorious Dr Mengele and sent to forced labour in Germany, the rest – more than 7000 people including mothers with young children, the weak and the elderly – were killed in the gas chambers. Otto was among the 1000 men sent to the concentration camp Schwarzheide-Sachsenhausen in Germany. After the war, Otto returned to Prague where he learned that neither his parents, nor his brother had survived. He enrolled at the university to study Literature, Philosophy, English and Spanish. He received a modest grant and started to rebuild his life. He met Dita by chance and remembered her as one of the youths on the Kinderblock in Auschwitz and they became friends. They were married in 1947 and in 1949 they emigrated to Israel where they lived at first in a kibbutz and later moved to the Youth Village Hadassim where Otto taught English. Dita and Otto raised two sons and a daughter. Otto died on the 5th October 2000, at home, surrounded by his family.