Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených, říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka, otec nebo někdo Jiný? Přijde náš anděl? Zůstat se ženou, nebo jít? Co si počít se zkaženým dnem na dovolené?
V literatuře se umění povídky cení vysoko, a autor vstupuje na její půdu připraven: ví, jak zatavit do slov tvář či pachuť chvíle, umí zaznamenat žhavé jádro příběhů – proto čtenář může mít často pocit, že se ocitl na kanapi v kuchyni své existence.
Przeciętne opowiadania. Nie porwał mnie ten zbiorek, nie trafił do mojej wrażliwości, nie znalazłem w nim jednego tekstu, który wybiłby się ponad przeciętność, jednej pointy, która zatrzęsłaby moją galaretą z czachy. Większość już zapomniałem.
Krótkie, lekkie i ulotne - co z tego, że autor ładnie przelał słowa na papier i tłumacz zrobił dobrą pracę, jak opowiadania nic nie wnoszą i nie wzbudzają emocji?
Knihy povídek to u mě mají těžké. Jenže tahle si mě pořád dokola hledala a nacházela, až mi nezbylo ji koupit. Líbila se mi totiž velice po stránce vzhledové - ano, jsem tak povrchní... Navíc titulní povídka, která se nakonec do souboru ani nedostala, se objevila v literární příloze Respektu, a asi mě zaujala. Nicméně - ne, nezjistila jsem, že povídky miluju, nebo že miluju Reinera, ale je to celkem příjemný soubor povídek. Některé mě i bavily, ale většina byla jako je pro mě poslech audioknih - nedokážu se soustředit, chybí mi prožití příběhu a hltání pokračování. Jedna z těch hvězdiček je tedy i za grafickou úpravu, ilustrace a papír. Přiznám to, tu knížku jsem hladila celou dobu, co jsem ji četla.
Ja normalne povidky moc nemusim. Tahle kniha ale umi jako celek navodit atmosferu, protkat pribehy tenounkou pavucinou aluzi a vzajemnych odkazu, zakousnout se obcas kusymi fragmenty a situacemi pod kuzi a vnimavemu ctenari ustedrit vrchovatou davku s Brnem spjateho genia loci (za me zvlast intenzivni a prijemna posledni povidka). Krome toho krasna kniha-objekt. Chce trochu soustredeni, ale ma sve jedinecne kouzlo.
Příjemná knížka pro tetu, dědu, bábi, taťku, strejdu, psa, kávovar a tak dále. Všechno je hezký, hořkosmutný a hřebejkovsko-jarchovský až na půdu. Jediný co vystupuje do popředí je povídka o kočce v Chorvatsku, zbytek je taková ta česká literární paštika na dovolenou. Osolená i oslazená, aby v tom popřípadě mohl hrát Macháček, Aňa i Trojan. Škoda, že někdo s literárním talentem jako Reiner sází na povídkové evergreeny typu "přijely tanky do Prahy."
A teď jdu konečně kadit. Měl jsem Haribo a řízky. Pokud do čtrnácti dnů nenapíšu další recenzi, zavolejte někdo záchranku.
Zbiory opowiadań mają to do siebie, że ciężko je jednoznacznie ocenić z powodu różnorodności. Co prawda styl pisarza pozostaje ten sam, jednak każda historia jest zupełnie inna. Całość tworzy sinusoidę - raz lepiej, ciekawiej, a raz gorzej, nudno, rozwlekle. Opowiadania w zbiorze Reinera nie mają raczej żadnych przesłań czy morałów, przynajmniej ja nie jestem w stanie się żadnych doszukać. Ale czy każde opowiadanie musi coś wnosić? Ano nie. Tylko że wtedy muszą wkupić się w łaski czytelnika czymś innym. Interesującą historią, którą zapamięta się na dłużej? Emocjami, które targają podczas lektury? Tutaj tego brakuje. Spośród 14 opowiadań spodobało mi się pierwsze ("Greta") (czyli po pierwszych stronach byłam nastawiona pozytywnie), a później... może 2 czy 3, które nie wylecą z głowy wraz z ostatnią stroną książki. Reszta nużąca, niektóre niezrozumiałe, inne urwane albo wręcz przeciwnie - czułam się jak wrzucona w środek historii z zakończeniem i nie wiedziałam, skąd się wzięłam w tym właśnie miejscu.