Román Ondřeje Štindla K hranici sestává ze tří částí. Každá má jiného protagonistu, každá je zasazena v jiném historickém údobí, a přece je leccos spojuje: vlasovský voják Stěpan na konci druhé světové války, řidič náklaďáku Michal za tuhé normalizace a sanitář Ivan na sklonku komunistického režimu (a v samém závěru téměř o třicet let později, už coby uznávaný výtvarník) jsou outsideři, kteří se nedokážou konformovat s většinovou společností a ani po tom nijak zvlášť netouží. Po nějakou dobu se sice pokoušejí splynout s okolím, podřizují se neviděné, ale palčivě tušené „Hydře“, ale v určitou chvíli, také pod vlivem prožitku lásky, učiní osudové rozhodnutí a vzepřou se. Jejich životy se tím nenávratně promění, začnou směřovat k tragickému rozuzlení, nevyhnutelnému a drtivému, avšak nepopírajícímu možnost, že za touto „hranicí“ existuje ještě nějaká další naděje. Autor ve svém vyprávění mísí osobní i veřejné; působivě vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí, přičemž snoubí love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Své tři příběhy neokázalým způsobem spojuje v jeden a zasazuje jej povětšinou do širšího centra Prahy, zhruba vymezeného Karlovem, Vyšehradem, Nuslemi a Vinohrady. Praha je tu přitom víc než pouhou kulisou: pražský genius loci se ve Štindlově podání stává bezmála další postavou, skutečným spoluhráčem (či protihráčem) autorových hrdinů. Přestože tak román zkoumá hranice všeho druhu – jeho hrdinové se „k hranici“ vypravují vlastně neustále, ať už jde o pomyslnou hranici sebeobětování, fyzickou, zadrátovanou hranici totalitního státu, či hranici duševní rovnováhy –, do jisté míry je také hledáním středu, centra, hlubiny bezpečí.
Štindl to se slovy, větnou skladbou a prací s posmutnělými emocemi umí, o tom žádná. Čistě z češtinářského hlediska je radost to číst. Jen je třeba se dokázat naladit na tu jeho svébytnou melancholicky-depresivní osudovou vlnu "něčeho většího, čemu sice lze vzdorovat, ale nakonec stejně nezbývá než se poddat", kterou variuje snad ve všech svých dílech bez ohledu na formát či žánr.
Trio zdejších příspěvků stojících na pomezí povídky a novely má však i jeden velký zápor, který z tohoto přístupu plyne. Pokud vám jde o příběh, dějový oblouk a takové ty "serepetičky", tak zde nepochodíte. Není problém, že by tu nebyly. On je paradoxně problém v tom, že se o ně autor snaží, ale není to jeho silná stránka a tak to v tomto ohledu hapruje. Naopak pocity či pražské především vyšehradské genius loci mu sednou nebývale.
V neposlední řadě je třeba zmínit i to, že s ohledem na formát platí, že ne každý z příběhů má stejnou úroveň kvality. Na druhou stranu jsou styly natolik rozdílné, že pořadí lepších/horších se bude čtenář od čtenáře dost lišit. Což je vlastně dobře.
Tři zneklidňující příběhy, které se sunou kupředu spíše pomaleji a v závěru toho posledního až nejasně alegoricky a neuchopitelně. Mondschein mě nadchnul, tady trochu váhám; přišlo mi to dlouhé, natahované, občas schované za zbytečnými slovy a větami; zejména Svědek, ten se mi bude muset v hlavě ještě rozležet. Co chtěl vlastně říci, co odsvědčit?
Téma Vlasovců je mi blízké, ten Stepanův příběh se mohl stát – a útěk naivků vstříc kulkám někde u hranice je pak zapomenutým příběhem, který se skutečně stal (stojí za to progooglit). V příbězích K hranici tuším a čichám McCarthyho, trochu ho tam je, snad proto, že když se nepíše o životě a smrti, nepíše se vlastně o ničem.
-----
Zapálil v kamnech a trochu polévky si ohřál. Jíst se moc nedala, ale dostal do sebe plný talíř, Adéle to dlužil. Ulehl vedle ní, předstírala, že spí, ale ramena se jí trochu škubala. Zlehka ji pohladil po vlasech. Čekala na to a začala se k němu tisknout s usilovnou žádostí. Mluvila na něj, když se milovali, nikdy dřív to nedělala, teď se ale starala, jestli je spokojený, jestli chce být nahoře nebo dole, jestli už se udělal, jestli to chce pusou. Odpovídal neurčitě nebo vůbec, nechtěl lhát, ale nemohl jít říct, po čem skutečně touží. Být někde sám, být někde jinde, lehnout si na záda v tichu a promítat si na strop výjevy z Karliných obrázků, přidávat k nim svoje vlastní, utéct do nich, mezi bojující princezny a stíny na zdi.
Kniha sestává ze tří samostatných příběhů, které se v závěru protnou. Příběh vlasovce se zpočátku poněkud vlekl, ale asi od poloviny nabíral spád a skutečně mě zaujal. Mladík žijící v normalizaci moji pozornost upoutal hned od počátku. Tento příběh byl nejsilnější ze všech. Bohužel poslední třetina kniha byla ze všech nejslabší, zpočátku zajímavá zápletka se rozplizla v nezajímavý průběh a až nucený závěr. Záměrem bylo asi propojení osudů všech tří, ale bylo to až píliš násilné spojení. Jemné náznaky objevující se v knize průběžně byly v tomto směru o dost působivější.