Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť.
Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.
Aleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Jihlavské listy, Duklák, Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.
Dovolenkový maraton pokračuje - další na řadě je pan Palán! Ne však můj svědek, ale jinej pan Palán! Zmatení level kuře s batohem. Jak je todle možný? No jednoduše. Pečivo je taky vícero - třeba já a pak rohlík.
Aleš Palán napsal knížku podle mýho gusta - mám moc rád příběhy z 50. let o tom jak lidi na vesnicích byli na sebe svině, ne že by teď byli lidi menší svině, ale dřív se mohly pořádně odkopávat. My bejt tehdá normálně náckové, tak to dotahnem daleko!
Vykořisťování hospodářů, začátky družstev, zastrašování a nakonec vražda, vedoucí k represím a nárůstu svinskovosti u některých jedinců - absence viny a hledání spravedlností. O tom všem píše falešnej Palijo ve třech rovinách - z roku 1952 (vražda), 1958 (soud) a 2014/15 (hledání spravedlností). Protože tam není ani Arnold Schwarzenegger ani Stallone, tak pomsta není zdaleka tak sladká jako já když se opaluju.
Velmi se mi líbily příběhy z 60. Let, součastnost trochu pokulhává. Jako já za chvíli, tradičně totiž píšu recošku na míse a už mi z toho vysedávání mravenčí nohy.
Dalo by se to popsat jako sex, na kterém byla nejlepší předehra, takže po prvních kapitolách muselo zákonitě následovat už jenom zklamání.
Napínavý začátek, depresivní atmosféra 50. let, vražda popsaná, jak kdybych u toho byla... A potom se to nějak začalo míchat páté přes deváté, Dítě otravná, nedostatečně vysvětlené motivy jednání postav, některé linky naopak okecané moc, přestože ději to nijak nepospělo, pokus nacpat potom všechno do poslední kapitoly. Takhle jsem to nechtěla.
6 měsíců po dočtení: odjíždím takhle z Prahy oklikou, abych se vyhnul zácpám, vidím krásný lesík. Říkám si: zastavím, protáhnu se, na houby okem loupnu. I tak udělám, vystoupím z vozu a strnu: vidím pomník Anny Kvašové. Přátelé - tohle NENÍ náhoda!
Přibližně podle skutečného příběhu. Aleš Palán si ho lehce rozvlnil a dofabuloval. Přesto je to čtení napínavé, poutavé a výborně napsané. Cokoliv spojené komoušema je nestravitelné a odporné.
Trochu mi trvalo se začíst a zorientovat v postavách, střídání časových rovin a postupné odkrývání vztahů hlavních aktérů mi dalo trošku zabrat. Když už jsem ale věděla, kdo je kdo (a bylo trochu i jasné, jaké bude rozuzlení), bylo to docela zajímavé čtení. Temná atmosféra padesátých let, kolektivizace venkova, nátlak, zatýkání.. to všechno je tam dost barvitě popsáno. Asi nejmíň zajímavá je paradoxně současná časová rovina, tam mi jednání a motivy postav nějak neseděly, přišlo mi to hrozně přepjaté a lehce překombinované. Celkově ale přesto dobré, stojí za přečtení.
Byl by to námět na odbornou studii: přístupy k románovému zpracování historické události. Možná už dokonce nějaká taková existuje, pokud o ní víte, dejte vědět, zajímalo by mě to. Ratajský les vychází z události z roku 1952 a věnuje se dalším dvěma časovým rovinám - roku 1958, kdy byli na základě udání usvědčeni pachatelé, a letům 2014-2015, kdy má být vykonána pomsta na udavači. Čím blíže současnosti, tím více fabulace. Rytmické střídání času mi vyhovovalo, přispívalo k čtivosti, udržení napětí a svižnému tempu čtení. Méně už mi sedly jazykové prostředky současné linky - navzdory půlce života prožitého v Praze nezapřu moravský původ a obecná čeština, navíc v psané podobě, mě prostě dráždí. Tady navíc byla zhusta proložená slangem. Co mi ale urputně vrtá hlavou (a odtud ta poptávka po literárně-vědním rozboru), je autorovo přetvoření skutečnosti ve fikci. Proč některé detaily věrně zachová a jiné změní, vynechá, domyslí. A proč změní jména aktérů, když se danou historickou událostí neinspiruje, ale přímo se na ni odkazuje a vychází z ní. A když už jména mění, proč jedno jediné ponechá. Jestli mi to bude vrtat ještě pár dní, možná se odhodlám a panu Palánovi napíšu :).